REKOMANDO Kristýny Boháčové
Mezi slovy Judith Hermannové
„…člověk dokáže říct některé věci, až když jsou nenávratně pryč.“
*
„Bylo v tom tohle všechno a kdesi pod tím ještě něco úplně jiného.“
*
„Té noci stojí všichni spolu u otevřeného okna.“
Německá spisovatelka Judith Hermannová vydala v roce 2016 soubor povídek Lettipark, který přeložil do češtiny Petr Štědroň a v roce 2018 jej uvedlo nakladatelství Větrné mlýny.
Nebudu se zde zastavovat u konkrétních příběhů, ale zaměřím se na prázdné místo mezi nimi. Hermannová totiž velmi silně pracuje s náznakem, tušením a nedořečeností. Ne snad aby okázale poutala pozornost a vedla čtenáře ke křečovitě nepodloženým interpretacím. Vykresluje ale mezní situace hovoru, kde slovo dojde na hranici možného, kdy další sdílení a prolnutí nelze unést, a kde se logicky otevírá prostor ticha.
Několikrát jsem po dočtení povídky zaklapla knihu a dlouze hleděla z okna. Bylo třeba nechat prázdnu místo a přijmout ho, nesnažit se hned vběhnout do dalšího příběhu, nepřekřičet tu vzácnou zkušenost, kterou nelze opsat slovem, protože se jakékoliv verbalizaci vzpírá.
Liminální zkušenost, kdy se na zdánlivě banálních příkladech odloženého sluchátka u hovoru s člověkem, který si ani nevšimne, že na druhé straně nikdo nenaslouchá, nebo u procitnutí v manželském vztahu, kdy si jeden uvědomí, že spojení s druhým už není pevné, ukazuje, že proměna nečeká ve složitě vykonstruovaných situacích, ale že je součástí každodennosti. Jen vyžaduje vnímavost a důvěru.
Hermannová tak svým jemným a laskavým pozorováním vlastně dokládá, že živoucí vlákno reality, ponorná řeka přítomnosti, vlídný vánek sdílení prochází každým dnem, sebenepatrnějším setkáním, nijak nápadným okamžikem. Právě tam – tedy teď – se lámou dějiny, radikalizuje něha a rozhoduje o budoucím.
Lettipark
Judith Hermannová
Větrné mlýny: 2018
Překlad Petr Štědroň
