Prameny

Jiří Pehe

Nenávist provází různá společenství po celou historii lidského rodu – od dob předmoderních s jejich pohrdáním pro „barbary“ přes modernitu spojenou se vznikem národních států a nacionalismu až po naše postmoderní časy, charakteristické zejména ztrátou jistot a sílící nesrozumitelností světa. Co na tom, že se máme objektivně stále lépe, když ztrácíme půdu pod nohama?

© Dagmar Lili Skřivánková

Individuální i kolektivní nenávist byla součástí lidského světa vždy, mění se jen její formy a intenzita. V kmenových společenstvích bylo přirozené nenávidět coby zdroj strachu a nebezpečí vše, co nejsme „my“. Nenávist byla ritualizována – zabíjet (a dlouho i pojídat) nepřátele bylo spojeno s přesvědčením, že „oni“ jsou jen o něco více než zvířata, a že je tedy v pořádku je v lepším případě zotročovat, v horším rovnou zabíjet.

Barbaři

Později na sebe nenávist brala různé ideologické hávy. V římské říši se stará kmenová nenávist přetavila do „honosnějších“ forem nenávisti vůči barbarům, které lze zabíjet či zotročovat proto, že jsou necivilizovaní v onom smyslu, jakým civilizovanosti rozuměl Řím. Součástí „necivilizovanosti“ barbarů bylo, stejně jako dříve v případě příslušníků jiných kmenů, že neuznávali stejné bohy jako Římané.

Po nástupu křesťanství byla nenávist ještě abstraktnější, a tedy zdánlivě sofistikovanější. Barbaři byli nahrazeni pohany, které, pokud nepřistoupili na konverzi, bylo možné nenávidět ve jménu křesťanské lásky.Modernita sice zrušila takové projevy sdílené kolektivní nenávisti, jako bylo zotročování nebo beztrestné zabíjení jedinců patřících k „jiným“, ale zároveň legitimizovala v případě války vskutku masové zabíjení ve jménu národních zájmů a vlastenectví.

Nástup národních států na úsvitu modernity pro změnu učinil objektem akceptovatelné kolektivní nenávisti příslušníky jiných národů. Modernita sice zrušila takové projevy sdílené kolektivní nenávisti, jako bylo zotročování nebo beztrestné zabíjení jedinců patřících k „jiným“, ale zároveň legitimizovala v případě války vskutku masové zabíjení ve jménu národních zájmů a vlastenectví. Životy příslušníků jiných národů prostě neměly – pokud nahlíženy z pozic agresivního nacionalismu – takovou cenu jako životy „naše“.

Nadřazenost

Jednou z forem modernity spojené s nástupem národních států byl také kolonialismus. Ten už nezacházel s příslušníky nezápadních etnik a národů jako s pohany, protože cílem nebylo je konvertovat ke křesťanství. Spíše navázal na římský koncept barbarství. Západ coby nejmocnější civilizace zacházel s lidmi v koloniích jako s necivilizovanými barbary, které bylo možné využívat jako zdroj levné, popřípadě otrocké práce. Primárním postojem vůči obyvatelům kolonií, popřípadě jiných nezápadních teritorií, nebyla nenávist v klasické podobě, kterou většinou živí strach, ale spíše pohrdání, živené pocitem nadřazenosti. Výsledky – v podobě zotročování nebo i masového zabíjení „barbarů“ – byly ovšem podobné těm, které byly dříve výsledkem nenávisti. Dalo by se ostatně argumentovat, že extrémní formy pohrdání jsou vlastně projevy nenávisti.

Nacismus povýšil nenávist na státní ideologii ve jménu údajné ochrany „nadřazené“ rasy, jejímž nejčistším vyjádřením měl být německý národ chápaný etnicky. V institucionalizovaných projevech masové nenávisti ovšem nacismu zdatně konkuroval komunismus, kde se předmětem státem propagované nenávisti staly prý historicky překonané společenské třídy.

Abstraktnější formy kolektivní nenávisti, reprezentované nacismem a komunismem, plně rozvinuly i další jev, který s kolektivní nenávistí souvisí: tedy nenávist vůči těm z „nás“, kdo odmítají nenávidět spolu s námi. Nenávidějící většina tak mohla ve jménu nenávistné ideologie účtovat s těmi, co se na kolektivní nenávisti odmítali podílet, jako s renegáty a zrádci.

Liberalismus

Po druhé světové válce se v západním světě poprvé v lidské historii podařilo kolektivní formy nenávisti na čas vymýtit. Šok z holokaustu a válečné destrukce pomohl institucionalizovat moderní teorie lidských práv a ideje multikulturalismu. Přetrvávající předsudky – kupříkladu vůči jiným etnickým skupinám nebo rasám – byly postupně potlačovány s pomocí různých forem politické korektnosti, pozitivní diskriminace a důrazu na toleranci. Koncept liberální demokracie byl posílen silným důrazem na liberální konstitucionalismus, který má chránit nezávislost různých institucí a lidská práva před tyranií většiny.

Bohužel v posledních letech se tento řád, který po několik desetiletí pomáhal západním společnostem se poměrně úspěšně vypořádávat s projevy kolektivní nenávisti, bortí pod náporem strachu, který přinášejí nejrůznější globální výzvy. Tak jak globalizace od roku 1989, tedy od pádu bipolárního světa, prudce akceleruje, vnáší do západních společností pocit, že jejich politické elity a občanské veřejnosti nemají už věci pod kontrolou, že jsou obětí sil, které je přesahují.

Znejistění

Tento pocit ohrožení neznámým a nezvladatelným byl přitom kořenem nenávisti už v primitivních společnostech. Ty byly do jisté míry ochotné věřit, že před neznámým a vlastními silami nezvladatelným je ochrání jejich bozi. V křesťanství tuto roli převzal Bůh. Jenže nástup modernity je spojen s nástupem sekularismu. Modernita si zakládá na tom, že je produktem lidského rozumu. Bůh byl odkázán do soukromé sféry a pro účely ochrany před jevy, na které nestačíme, je, jak kdysi vyhlásil Nietzsche, opravdu mrtev.

Národní státy byly po většinu modernity schopné tuto roli Boha nahradit. Vytvářely pocit bezpečí a domova v širším slova smyslu, byly svým občanům vnitřně srozumitelné. Dokonce i v časech, kdy prohrávaly ve válkách nebo byly okupovány, bylo možné nabídnout skrze nacionalismus či vlastenectví jejich občanům srozumitelný příběh.

Nepřehlednost

Po druhé světové válce byl svět přes všechny místní konflikty a regionální války přehledný. Byl mocensky rozdělen mezi Západ a sovětské impérium, zbytek byl považován za „třetí svět“. Liberální demokracie na Západě byla zvenčí vyztužována sovětskou hrozbou a ve srovnání výsledků obou táborů i postavení lidí v nich byla po právu považována za lepší politický systém.

Národní státy Západu si zároveň uvědomily, že k zajištění vnitřní stability, kterou dříve ohrožovaly sociální rozbroje a nerovnosti, i jako odpověď na sovětský model sociální rovnosti je v jejich zájmu vybudovat předivo sociální ochrany pro všechny svoje občany. Sociální státy pak pomohly rozvinout silné střední třídy, což zase pomáhalo dále stabilizovat demokracii.

Rostoucí vnitřní komplexnost západních společností se v pozdní moderně přetavila do podoby filozofických koncepcí postmoderny, které argumentovaly, že dějiny, kulturu a fyzický svět není už možné vyprávět v podobě sjednocujících (meta)příběhů. Politicky ale západní společnosti až do pádu bipolárního světa postmoderní příliš nebyly. Organizovaly se i po nástupu filozofické postmoderny na začátku 70. let dál na základě instrumentů a mechanismů, jako byla pevná ústavní pravidla hry, masové politické strany a poměrně přehledné politické ideologie.

Politická přehlednost bipolárního světa ovšem definitivně zmizela po roce 1989 v rodícím se novém globálním (ne)pořádku, zatímco vnitřní stabilita demokratických společností Západu se ocitla pod náporem rychle se globalizujících trhů, zejména finančních, jakož i nových forem globálně fungujících komunikací. Svět se prostě stal v procesu globalizace odstartované pádem bipolárního světa stále méně přehledným a srozumitelným.

(Post)modernita

Tradiční politika začala ztrácet půdu pod nohama nejen v přímé konfrontaci s globálními jevy, které stále více přesahují národní hranice a činí je fikcí, ale i proto, že globalizovaná (post)modernita rozvrací sociální skupiny, které byly reprezentovány tradičními stranami. Politika nestačila v posledních dvou dekádách držet tempo s globalizující se ekonomikou a technologiemi, takže národní politické elity byly odsouzeny řešit rostoucí počet globálních výzev lokálními politickými prostředky.

Možná netřeba dodávat, že takové úsilí je marné, a jedním ze společných jmenovatelů globalizovaného světa je tak rostoucíbezmoc národní politiky při řešení problémů, které dalece přesahují rámec národních hranic. Není divu, že se tudíž začaly vynořovat „postmoderní“ politická uskupení, která se místo na ideje odvolávají na (vystrašený) lid, popřípadě anti-politická uskupení, která nám sdělují, že politika je coby účinný nástroj organizace společnosti mrtvá.

Tyto subjekty nabízejí buď vládu expertů pod hesly, že se státy mají řídit jako firmy, anebo návrat k romantizované vizi národa a jeho údajnému zlatému věku někde v minulosti. A mnohé také ukazují varovně na ty, kdo prý za neblahý vývoj mohou: na cizince, migranty, domácí liberály propadlé zhoubnému multikulturalismu a politické korektnosti, elitářské nadnárodní projekty pohrdající lidem, jakož i nadnárodní oligarchie, které globalizaci konspiračně řídí, aby z ní mohly profitovat.

Nad hlavou sice lidem na obou stranách železné opony visel meč možné nukleární války, jenže právě absolutnost takového řešení, jehož výsledkem by byla masová sebevražda, paradoxně zajišťovala v přehledném světě dvou supervelmocí mír.

Souznějí zejména s generacemi lidí narozených na Západě po druhé světové válce, z nichž většina prožila převážnou část svých životů v jasně uspořádaném a poměrně blahobytném světě, jehož garantem byl sociální stát. Tato přehlednost a stabilita přitom v jiné podobě existovala i v komunistickém bloku. Nad hlavou sice lidem na obou stranách železné opony visel meč možné nukleární války, jenže právě absolutnost takového řešení, jehož výsledkem by byla masová sebevražda, paradoxně zajišťovala v přehledném světě dvou supervelmocí mír.

Tekutost

Není náhodou, že rostoucí tekutostí světa v podobě množících se globálních výzev a kolapsu bipolárního uspořádání, jakož i následného krátkého pokusu o unipolární uspořádání pod taktovkou USA jsou nejvíce zaskočeny tyto „šťastné“ generace, které strávily většinu svých životů v přehledném světě před rokem 1989. Právě v této věkové skupině se nyní nejvíce šíří atmosféra strachu a nejistoty, která je semeništěm nenávisti.

Strach, který v současnosti začíná v západních společnostech přiživovat atmosféru nenávisti, ovšem nemá jen generační rysy. Výzvami globalizace jsou bez ohledu na věk ohroženy i ty sociální skupiny, které se z různých důvodů hůře přizpůsobují prudce se měnící ekonomické realitě, v níž celá průmyslová odvětví buď mizí zásluhou robotizace, anebo se přesouvají do levnějších nezápadních destinací.

Potýkat se s globálními jevy v poměrně abstraktní podobě je ovšem obtížné. A populističtí politici i mnohá média tak ochotně nabízejí konkrétnější – reálné i smyšlené – podoby, často jen karikatury, těchto výzev a hrozeb: migranty, globální politické oligarchie, konspirační lóže, islám, neschopný establishment.

Nabídka toho, co si zmatený a vystrašený občan může vybrat jako objekt svojí nenávisti, roste, stejně jako roste nabídka údajných řešení. Je prý kupříkladu třeba vrátit se za národní hranice, opevnit se a globalizaci zastavit. Je třeba radikálně omezit či úplně zastavit přistěhovalectví, zejména ze zemí, které jsou nábožensky a kulturně odlišné. A v radikálních scénářích je třeba se vypořádat s domácími „nepřáteli“, kteří svým liberalismem, kosmopolitismem, otevřeností, sluníčkářstvím, atd. otevírají globalizaci dveře a ohrožují národ.

Feminizace

Specifickým nepřítelem mnoha vystrašených mužů je pak akcelerující feminizace světa. Ženy, stále více osvobozené od starých patriarchálních struktur kontroly, jsou společensky stále úspěšnější, a na mužích tudíž nezávislejší. Bortí se i klasické nástroje „mužské“ organizace společnosti, které byly hierarchické a závislé na síle. Ženský způsob fungování ve společnosti je mnohem více založen na dialogických formách interakce a na získávání sociálního kapitálu v sítích.

Feminizace je jedním ze zdrojů islámského fundamentalismu, protože v posledku nejde o správnou interpretaci Koránu, ale o strach, že by se pod vlivem západní modernity mohly ženy v islámských zemích vymknout kontrole, kterou mužský svět s pomocí kultury a náboženství nad nimi udržuje. Feminizace je ale také zdrojem nástupu politiků, jako je Trump v USA. Ten je, ne náhodou, především mluvčím bílých mužů, kteří ztrácejí svoje postavení a jistoty nejen kvůli globalizaci, ale také proto, že ze sféry jejich kontroly rychle unikají nejrůznější menšiny a ženy.

Politici, kteří těchto strachů využívají, také našeptávají veřejnosti, že Západ je zásluhou své otevřenosti k „jiným“, tolerancí všemožných menšin, jakož i zásluhou nezřízené politické korektnosti v úpadku. Politici jako Donald Trump či Marine Le Penová by nemohli uspět, pokud by nevykreslovali dystopické scénáře budoucnosti. Údajně hroutící se západní svět v jejich pojetí potřebuje silnou ruku a méně liberalismu.

Paradox

Co na tom, že svět nebyl nikdy tak bohatý, jako je nyní, a že ve skutečnosti žijeme v pravděpodobně nejstabilnějším období lidských dějin. Mění se především distribuce globálního bohatství, tak jak si z globálního koláče berou více dříve chudé nezápadní země. Příběh současnosti by se dal vykládat i pozitivně – jako neuvěřitelně rychlé bohatnutí dříve chudých částí světa. Pravda, částečně na úkor Západu, který neroste ekonomicky tak rychle jako v prvních desetiletích po druhé světové válce. Nikoliv ale do té míry, že by se ekonomicky hroutil.

V jistém slova smyslu je možné současnou éru naopak vykládat jako fenomenální úspěch západního rozumu, který v podobě globalizace ovládl celý svět. Jenže bohužel strach, jejž tento džin vypuštěný z lahve západní modernitou působí v samotných západních společnostech, se, zdá se, zase jednou rozumu začíná vymykat.

V tomto smyslu je současná vlna nenávisti ještě více iracionální než ta, která doprovázela vzpouru italského fašismu a německého nacismu proti klasické modernitě. Tu bylo totiž možné svázat s ekonomickou krizí, která svými dopady na společnosti ještě se zotavující z první světové války zdaleka přesáhla ekonomické problémy způsobené krizí v roce 2008.

Současné vzedmutí nenávisti v západních společnostech je spíše reakcí na nejistoty a strachy působené technologickou a vědeckou revolucí, která v podobě ekonomické a komunikační globalizace našla planetární vyjádření. Světem obchází strašidlo rodící se planetární civilizace, s nímž si lidé zvyklí na lokální a národní kontexty nevědí rady.

Svět se stále většímu počtu lidí jeví jako nesrozumitelný a nepřehledný, a někdo konkrétní za to přeci musí nést vinu. Že je to ve skutečnosti logický důsledek modernity, kterou na Západě zahájila éra osvícenství, je svým způsobem nesdělitelné. Nejhlubším paradoxem současnosti tak je, že části společností na Západě se stále více bojí a nenávidí kvůli tomuto strachu jiné, a to vše v důsledku osvobození lidského rozumu, jež Západ sám před dvěma stoletími spustil.

 

---

Jiří Pehe je politický analytik, komentátor a spisovatel. Vede pražskou pobočku New York University a je profesorem Institutu pro evropské a středoevropské studie NYU v New Yorku. V letech 1997 až 1999 byl šéfem politického odboru prezidenta Václava Havla, předtím šéfem Odboru středoevropské analýzy a výzkumu v Radiu Svobodná Evropa v Mnichově a Praze. V roce 1981 emigroval do USA. Na Univerzitě Karlově v Praze studoval práva a filozofii, na Columbia University v New Yorku mezinárodní vztahy. Je autorem šesti knih o politice a tří románů. Jeho román Tři tváře anděla vyšel rovněž v anglickém překladu ve Velké Británii a USA.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít