No One Is Talking About This: Vzhůru do digitálního portálu a (možná) až za něj
Esej v dialogu nad prozatím nejrecenzovanější anglofonní knihou roku 2021.
Běžným řezem písma Marek Torčík, kurzívou Ondřej Trhoň
Patricia Lockwood je známá především díky svým básním a memoáru Priestdaddy, intimní a komické zpovědi z rodiny konvertovaného katolického kněze. Letošní debutový román No One Is Talking About This sbírá samou chválu, mimo jiné byl nominován i na prestižní Women's Prize for Fiction.
Už v roce 2018, kdy Lockwood vyšla esej s názvem „How Do We Write Now“, bylo jasné, že dokáže popsat, co všichni prožíváme, ale nikdo to ještě nedokáže dát do slov. Jaké to je žít v době internetu? Žít na internetu? „Jak teď máme sakra psát?“ Jak sakra psát, když se celý internet staví proti vám a za každou cenu se vás – slovy bývalého poradce jistého bývalého prezidenta – snaží zaplavit hovny?
Hrdinka románu No One is Talking About This se ptá na to samé. Poté, co se proslavila díky svému tweetu „Může být pes dvojče?“, sestupuje hlouběji do kruhů internetu, v knize nazývaném jako Portál. Ten udává rytmus jejího života. Všechno okolo je potenciální meme, všechno je parodie. Kolem poletují úlomky zpráv, vtipů, politických manifestů, videí se zvířaty. Text zasazený do malých, samostatných odstavců se nijak výrazně neliší od autorčiných básní – a v tom je právě ten háček. Kniha je především experiment, rozpadající se čtenáři pod rukama.
No One is Talking About This je ironická vlastně už od obalu. V něčem mi to připomíná, byť vzdáleně, ve své metodě poslední film komika Bo Burnhama Inside. Burnham taky rád vrší ironické písničky, vtipy o internetu, současné politice, tzv. attention economy (ekonomice pozornosti), aby najednou vložil pasáž o mrtvém otci nebo hluboké depresi. Zatímco Burnhamův přístup je spíš sinusoida, čím Lockwood vybočuje z čistého experimentu a sledu obrazů, je mlhavý příběh. Sice trvá, než se ze změti tweetů, anekdot a útržků konverzací vynoří a čtenářka to musí vydržet, ale proměna tónu v poslední kapitole plné opravdu hlubokých a už (taky) offline emocí za to stojí.
„Poslouchej, konec článku na wikipedii je vždycky ten nejpodezřelejší. Ale tentokrát měl pravdu,” píše Lockwood a já jí rozumím. Občas už není kam dál scrollovat, kam se proklikat při úniku od skutečné bolesti. Přijde mi ale důležité, že tenhle dějový oblouk není očekávatelný přechod od prázdnoty virtuality do skutečného offline života. Možná se mění poměry, ale portál - jak Lockwood říká internetu - tu je pořád. V dobrém, i ve zlém, třeba když hrdinka skrze něj prožívá svůj smutek. Máš pocit, že to funguje? Experiment, který se sice rozpadá, ale drží ho pohromadě tenká dějová linka, stejně jako i nám občas pomůže ze zoufalství jen jedno dobré meme?
Do jisté míry ano. Podle mě je portál v knize život samotný – internet jako to skutečné místo, ve kterém trávíme většinu času, kde prožíváme ty skutečné emoce. Právě díky tomu, že mu nemůžeme uniknout, že prostupuje každou část života, je skutečnější než svět kolem. To přirovnání k Inside vlastně funguje na několika rovinách. Burnham používá hned na několika místech podobnou taktiku jako Lockwood – po soustavné otravě ironií rozšíří on i Lockwood poměr stran a na chvíli vidíme za onu online fasádu. Jenomže: „Každý den musí dav jako hejno ryb obrátit pozornost na něco nového.“ Ten záblesk skutečného nikdy netrvá dostatečně dlouho. Lockwood ho buď přetne nějakou jízlivou poznámkou, nebo skončí úplně.
Když říkám, že je No One is Talking About This podobné básním Lockwood, mám na mysli způsob, jakým jednotlivé části pracují s předěly – trochu mi to připomíná konec jedné strofy a začátek druhé. A je to právě tady, kde kniha funguje nejlíp. The New Yorker Lockwood nazval Jamesem Joycem 21. století, LA Times zase novodobou Virginií Woolf, já ale myslím, že přestože oba autoři k Lockwood do jisté míry sedí, to nejlepší na knize je, že si na nic nehraje. Podobně jako autorčiny básně se text stáčí okolo témat ve vlnách. Na to podstatné i na to skutečné ukazuje pomocí intimní blízkosti. Lockwood nevyvíjí žádný velký příběh, spíš klade menší a různorodé příběhy vedle sebe, aby z nich pak poskládala mozaikovitý obraz života. „Čím dál tím víc mi připadalo, že je celý svět při vědomí.“ Není to jen portál, plný příběhů, vtípků a podivností. Ten jenom propojuje a Lockwood skrze něj popisuje dojmy ze světa kolem.
Vidím v tom jedno z hlavních témat glitch feminismu, který už nepoužívá pro offline život zkratku IRL (In Real Life, ve skutečném životě), ale AFK (Away from Keyboard, když jste od klávesnice). Jak moc myslíš, že je No One Is Talking About This generační zpověď? Lockwood je 39, kvalifikuje se tak někam mezi mileniály a boomery. Respektive jinak - myslíš, že by ta kniha vypadala jinak, kdyby ji napsal někdo, komu je třeba 24, nebo ještě líp, 18? Bylo by pojetí vztahu mezi internetem a našimi já, naším světem jiné? Ostatně protagonistka píše: „Chtěli po ní přednášku v British Museum. (...) Místo jejího obličeje byla čerstvá maska, odraz její doby. (...) Řekla Garfield je ikona body-positivity. Řekla Abraham Lincoln je daddy. Řekla úhoři v Londýně jsou na kokainu. (...) Neměla pocit, že je to jako skutečný život - ale co dnes je?“
Taky mi mimochodem přijde, že už z formální podstaty musí kniha, jako je No One Is Talking About This, zpracovávat jen jednu část toho onlinového spektáklu, tu psanou. Není to kritika, ale jen nadhoz k zamyšlení - jak moc definuje pohled spisovatelky Lockwood psaná řeč? Jasně, mluví o memech, mluví o videích, ale přece jen emoce z TikTokového feedu jsou dost jiné.
Ale hlavně: Co je podle tebe to, o čem nikdo nemluví? Skoro mám pocit, že je to možná právě ta nahá, neironizovaná pravda, která v kakofonii diskurzivního virtue-signalingu na Twitteru zapadá.
Nad tím jsem vlastně dost přemýšlel. Drtivá většina uživatelů sociálních sítí (asi 76 %) je zhruba ve věku Lockwood. Ještě donedávna byl internet v literatuře jen okrajovou záležitostí, pokud se o něm psalo, bylo to převážně v historických románech (Výkřik techniky Thomase Pynchona) nebo v žánrech jako cyberpunk (Neuromancer Williama Gibsona). Lockwood nabízí jiný obrázek. Ta kniha na internetu žije, počítá s ním, internet je v ní všeprostupující. Mně ale přijde, že ona posedlost sítí, posedlost streamováním všeho, co mi prolétne hlavou, je pořád jen nováčkovská fascinace. Lockwood je přitom takovým skrytým způsobem vlastně docela kritická. Z knihy lze vyčíst i pohoršení nad všeobecnou schizofrenií internetu. Občas nám nedochází, že věci, o kterých píše, se dějí denně AFK, stačí se jen pohybovat ve správných kruzích. Netroufám si tvrdit, jak by vypadal takový román od někoho, komu by bylo 18… To je asi něco, na co si ještě chvíli musíme počkat.
Souběžně s Lockwood publikovala svůj román nazvaný Fake Accounts také Lauren Oyler. I její kniha žije z větší části na internetu, Oyler v ní zkoumá způsoby sebeprezentace v online světě, to, jak moc jsou naše „skutečná“ já jen pokřiveným odrazem těch internetových. Narozdíl od Lockwood ale poskytuje mnohem přímočařejší a soudržnější příběh. Tam kde je Oyler vypravěčkou, buduje Lockwood propasti, do kterých si čtenář musí domýšlet. Mnohem víc než příběh ji zajímá dojem, zahlcení oním psaným slovem, které zmiňuješ.
Přes všechen tematický experiment je ale No One Is Talking About This pořád vytrvale konzervativní román. Není to kybertext, ani ergodická literatura. Psané slovo a děj jsou v něm rozdrobené, přesto hrají hlavní roli, protože kniha a text jsou vždy především o jazyku. Nemyslím však, že by Lockwood opomíjela audiovizuální stránky internetu. Jde jen o proces, kterým ty emoce přenese na čtenáře. Dost možná to opět souvisí s poezií – přeložit konkrétní obraz a konkrétní zkušenost do slov.
A téma knihy? Souhlasím s tebou, ale zároveň mám trochu potřebu říct, že je to především kontrast mezi umělým a hyperaktivním světem na internetu a tou „skutečnou“ emocí – trochu jako by druhá část knihy byla místem, kde ona kakofonie ustupuje do pozadí a kde je najednou slyšet, co jeden druhému říká.
Minimálně nás Lockwood donutila místo vzájemného lajkování stories spolu sepsat text. A pokud se nepletu, hned v závěsu se domluvit na setkání. Nechci na romány uvalovat pragmatické nároky, ale možná nám No One Is Talking About This může pomoci objevit v sobě toho manžela hlavní hrdinky, který její fixaci na digitální emoce moc nechápe. Ne se vrátit do pastorální fantazie světa bez Twitteru, ale uznat, že je potřeba se koukat i za naleštěná skla našich displejů.
---
