Digitální odcizení Tao Lina
O banálně odzbrojující próze Tao Lina a neschopnosti navazovat lidské poutě v chladném světě
Američan s tchajwanským původem Tao Lin ve své stěžejní knize pracuje s auto-fikcí jako prostředkem, skrz který se sám od sebe může odosobnit a psát přehršel automatických a až banálních pocitů. Ale právě díky tomu je pak schopný se k vnitřním stavům vracet a zkoumat je z jiného úhlu pohledu. Taipei je jako drogy, které hlavní hrdina neustále konzumuje. Působí otupujícím dojmem – v určitých chvílích ukládá čtenáře do téměř literárního kómatu, ale po skončení rezonuje silně a bolestivě.
„Kvůli velké konzumaci benzodiazepinu, absenci dlouhodobých plánů a povinností s nimi spojených a občasnému užití seroquelu a pravidelnému dvanácti až šestnáctihodinovému spánku (vždycky se probouzel, aspoň se to tak zdálo, v noci, podrážděný a dezorientovaný a nejistý z toho, co má dělat, většinou znovu usínající) začal Paul pomalu ztrácet povědomí o tom, jak se mění jeho život ze dne na den či z týdne na týden,“ píše Tao Lin ve svém třetím románu Taipei. Jeho hlavním hrdinou je poměrně úspěšný spisovatel Paul, který se na začátku knihy chystá na knižní turné. Jeho život určuje dobrovolná sebe-izolace od světa, kterou střídají nekončící návštěvy literárních akcí a večírků, které dle svých slov navštěvuje vždy jen proto, aby našel novou přítelkyni.
Není příliš těžké odhalit, že Paul se až příliš podobá samotnému autorovi a že jeho dílo je tak z velké části autobiografické. Tao Lin je básník, spisovatel, esejista a kontroverzní postava literární scény. Ze začátku své kariéry se živil kradením po obchodech a prodáváním svých úlovků na Ebayi, o čemž je také jeho román Shoplifting in American Apparel. Lin si své knihy sám vydával a je známý tím, že si vyprošoval po internetu rozhovory. Jeho pověsti také ublížil sexuální skandál a údajně neodsouhlasené použití skutečných emailů jeho ex-přítelkyně, které citoval v díle Richard Yates.
Dnes je ale již mezinárodně uznávanou osobností současné literatury a jeho nadcházející kniha Leaving Society, která by po osmi letech navázala na Taipei, je napjatě očekávaná. Vyjít má příští rok. Lin je již také autor naučné literatury včetně obsáhlé publikace Trip: Psychedelics, Alienation and Change, která popisuje historii a kulturu psychedelických drog a tzv. mikro-dávkování. V ní Lin zajímavým způsobem kombinuje memoár a odbornou publikaci. Trip mimochodem také v podstatě začíná tam, kde Taipei končí, čímž otevírá nové a zajímavé interpretační roviny románu. Českého překladu jeho díla jsme se zatím bohužel nedočkali.
Otevřeně o (chladném) životě online
Lin proslul jako součást hnutí alt-lit, které je dnes v podstatě mrtvé, ale jako jedno z prvních literárně zpracovávalo život s internetem v celé jeho šíři. Virtuální světy se v něm nestaly jen předmětem, o kterém se téměř pořád píše, ale celá internetová kultura ovlivnila i výrazný styl psaní jeho autorů. Záměrně pracovali s gramatickými chybami a stručným a zkratkovitým psaním typickým pro chatovou komunikaci. Většina jejich postav se častěji bavila online než osobně. Nebylo neobvyklé, že celé konverzace v knihách probíhaly skrz zprávy na messengeru, emaily či popisy zaslaných GIFů. Taipei z této tradice vychází a v něčem ho lze chápat jako vrcholné alt-lit dílo. Škatulku ale přesahuje svou šíří a enormním emočním dopadem, který byl pro ironizující hnutí spíš výjimkou. Není náhodou, že je to jediná alt-lit kniha, která se vymanila z brooklynských hipsterských kaváren a dočkala se mnoha překladů i mainstreamového mediálního zájmu.
Ne nadarmo se na zářivém obalu píše, že spisovatel Bret Easton Ellis považuje Lina za stylově nejzajímavějšího prozaika jeho generace. To, že v citovaném Tweetu chybí dovětek, že to neznamená, že Taipei není nudná kniha, je vlastně vtipné a nejspíš nevědomky to odkazuje na fragmentární „kopírovat a vložit“ kulturu současného internetu, kde si můžeme v textové koláži všemožných informačních zdrojů pobrat tolik citací mimo kontext, že z výsledku může být úplně nová a nepravdivá výpověď. To ale neznamená, že nemůže být zajímavá. Ostatně Taipei samotný je velmi roztříštěný román, složený z mnoha a mnoha úryvků ze života hlavního hrdiny, a občas je těžké se v něm neztrácet. Co když ale přesně o to autorovi jde?
Memoár citů i upřímný humor
Paulův život je natolik rozkouskovaný a zároveň prázdný, že vytvořit z něj celistvý narativ je nemožné. Postavy v Linově próze nemají jednoznačně ukotvené hodnoty ani necítí žádné větší poslání nebo cíl, ke kterému by mohly směřovat, a tak jejich literární putování působí z velké části nesmyslně. Věci se dějí bez kontextu a často končí bez jakékoliv výraznější pointy. To, co se děje mezitím, je zajímavé jen díky tomu, s jakým lpěním na detailu přistupuje autor k banálním situacím. Jako by každé jídlo ve fast-foodu, každý béčkový film v kině a každá párty s drogami, alkoholem, prázdnými konverzacemi a absurdními videi na MacBooku byla v Linově podání tím jediným, co se na světě děje. Tak soustředěná a detailní je Linova próza. Je chladná, odosobněná – jako by někdy připomínala pohled robota, který zkoumá podivné chování na jiné planetě. Mezi tím vším ale je cítit neustálá přítomnost autora, který je do sebe tak zahleděný, že všechno kolem něj je to poslední, co je v tomto apokalyptickém světě skutečné. Přitom Paul otupený konzumací drog často vůbec nerozumí realitě kolem sebe.
V jádru knihy je sice konzumace omamných látek a cesta po státech až do Vegas a posléze do Tchaj-peje za rodiči, ale na rozdíl od beatnických knih, které může připomínat svým námětem, tu není cílem hlavních hrdinů zažít extázi a překonat svůj fyzický stav. Chybí touha po transcendenci – prostě se jen chtějí přestat cítit špatně. Taipei místy vypadá jako katalog z lékárny, když vyjmenovává konkrétní farmaceutické výrobky včetně gramáží. Jako by Taipei popisovalo život xanaxové generace zvenku a zevnitř zároveň. Takové věci na sklonku života mohl prožívat třeba Lil Peep.
Všechno to prázdno a chlad Lin aspoň částečně vyvažuje humorem, který se zjevuje na nečekaných místech. Není to jen odosobněná pozorovatelská ironie. Navzdory své apatii se během takových chvil stává hlavní hrdina upřímným glosátorem okolního dění. Když se ve druhé třetině knihy loučí na letišti se svou matkou, píše Lin:
„Paul, jehož oči okamžitě zvlhly, ji nikdy takhle neviděl. Myslel na matku své matky, která zemřela, než se Paul narodil. A najednou si uvědomil, s krátkodobou jistotou, která nebyla ani lítostivá ani nějak zvlášť prozřetelná, ale nesmyslně nutkavá, jak jsou, a vždycky byli a vždycky budou, všichni lidé ve svých malých jeskyních bez vchodu i východu sirotky. Pak se krátce objali a ona objala Erin a netypickým krokem odešla.“
Sebe-zkoumání jako únik před samotou
Asi v polovině pak Paul čte úryvky ze své nové knihy, kterou je pravděpodobně na meta úrovni Taipei sám. Hrdinovo nakladatelství si ale nepřeje, aby četl na veřejnosti pod vlivem drog. Jenže když pak Paul pročítá recenze na svá autorská čtení, střízlivá mají negativní odezvu – publicisté popisují autora jako nezaujatého a nudného. Při hodnocení výstupů za doprovodu omamných látek z nich Lin vychází jako zábavný a aktivní spisovatel. Na jednom z nich nahlas recituje úryvek, který dobře vystihuje samotnou podstatu Linova díla:
„Průhlednost, otevření se a maximální nasazení, jehož cílem ale ani trochu není vysvětlit sebe sama, cokoliv zatajit nebo experimentovat. Splnit to, co vyžaduje sám vesmír – obejmout sám sebe opravdu silně a trpělivě, přesně jako to předem plánoval.“ Autor ve čtení nepokračuje. Je nespokojený s výsledkem svého textu a je si jistý, že chtěl původně použít jiná slova a jinou syntax. A tak posluchačům raději říká, že to původně v jeho textu vůbec nebylo a odchází z pódia.
Přitom Paul popsal, co je ve středu Linova spisovatelského zájmu. Taipei je kniha, ve které autor sám sebe intenzivně a trpělivě objímá. Zkoumá se chladně a bez afektu, přitom je celá jeho práce jen o něm. Postavy přicházejí a odcházejí a on je popisuje. Je to totální sebeuzavření, v němž není fantazírování osvobozující a proud myšlenek imaginativní. Naopak. Je to přemítání obyčejné a ubíjející – napojené na každodennost, ke které ale Lin necítí žádnou náklonnost.
Sebe-zkoumání jako cesta k samotě
Taipei je důležitá a znepokojivá kniha nejen díky všudypřítomnému internetu, drogám a pocitům odcizení, které se zmiňují v každé recenzi, ale právě díky exaktnímu a až vědeckému popisu, co s člověkem udělá přílišné sebe-uvědomění. Jak je bolestné a zdlouhavé být uzavřený ve vlastní hlavě, která nepřetržitě analyzuje, a tím nás nadále odděluje od všech ostatních, s kterými doufáme, že navážeme nějaké pouto.
Paul se celou knihu snaží najít partnerku nebo kamarády, s kterými by si rozuměl. Nerezignoval na blízké spojení s někým dalším, ale opakovaně naráží na jeho nemožnost, zatímco pozorně sleduje každé jejich gesto nebo tón hlasu. Když pročte všechny blogové příspěvky své nové přítelkyně, při sexu s ní si všimne, že má zavřené oči, zatímco na blogu psala, jak má při souloži ráda hodně očního kontaktu. Je z toho pochopitelně nervózní. Přitom bez předešlého „rešeršování“ by ho to ani nenapadlo.
Taipei je kniha o nemožnosti navázat opravdové lidské spojení, ale zároveň o snaze ho dosáhnout za každou cenu. Ukazuje sebe-zkoumání jako boj proti samotě ve světě, kde nedokážeme najít své místo ani nikoho blízkého. Zároveň je to román, v němž je stejný postup cestou k ještě větší samotě, kde přes všechno analyzování nejde s nikým upřímně a otevřeně mluvit. Taipei je bolestný, vtipný, odcizený, ironický a zároveň v určitých momentech nečekaně upřímný a pravdivý. Málokterá kniha za poslední dvě dekády takhle vystihla současný svět.
„Trochu se objali, blízko středu místnosti, pak se otočil a přesunul do kuchyně – částečně si uvědomoval existenci dalších míst na Zemi, kam by mohl jít – a byl překvapený, když sám sebe slyšel, zatímco si obouval černé sandály, jak říká, že se cítí ‚být vděčný, že je na světě‘.“ Někde daleko za horizontem svého vědomí totiž Lin tuší, že i v současnosti jde být šťastný. Jen je potřeba nepřestávat hledat.
---
