Jennifer Ackermanová: Co sova ví
Sovy moudré či ďábelské? Podle americké ornitoložky jsou obdařeny mnoha superschopnostmi, ale na domácí mazlíčky se nehodí
Pro naše předky byly stvořitelkami, léčitelkami, průvodkyněmi a strážkyněmi, stejně jako děsivými, ďábelskými bytostmi, zvěstovatelkami zkázy a smrti. To vše jsou sovy. O těchto tvorech, které mohutně podněcují lidskou fantazii, nedávno vyšla zatím nejobsáhlejší česká kniha.
Svým zploštělým obličejem a velkýma, doširoka otevřenými očima se nám jaksi podobají, a proto jim lidé ve své egocentričnosti přikládali vysokou míru moudrosti. Ale současně nás kvůli svému tichému, pro naše uši až neslyšnému letu, díky němuž se bez předchozího varování vynoří ze tmy, až děsí. Živí tvorové by totiž neměli procházet zdmi nebo se zčista jasna objevovat a mizet. Zdá se, že sovy tato pravidla porušují a vzpírají se tak našim očekáváním. I proto lidem symbolizovaly velmi protikladné významy, dodejme, že podobně jako řada dalších zvířat, zvláště kočky či hadi. V mnoha částech světa jsou sovy spojovány s čarodějnictvím a nemocemi, ale také ceněny jako hubitelky hlodavců. V kulturách Střední Ameriky jsou často považovány za zlé znamení a předzvěst smrti, ale objevují se také jako součást osobních jmen a pro lovce jsou příznivým znamením, které signalizuje blízkost dobré zvěře. Ačkoli jsou sovy v (domorodé australské) noongarské kultuře tradičně uctívány jako stvořitelky, noční ptáci se souhrnně nazývají mopok warra, což znamená zlý nebo nebezpečný. V některých (indiánských) mapučských vyprávěních symbolizují sovy strach z neznámého a nezkrotného, v jiných příbězích jsou však prospěšné a moudré. Jaké jsou ale sovy doopravdy?
Americká ornitoložka Jennifer Ackermanová píše ve své knize Co sova ví jak o mimořádné roli, kterou sovy zaujímají ve starých mytologiích a kulturních dějinách (stejně jako starší publikace Sova), tak o tom, co o nich dokážou říct současní přírodní vědci. Ukazuje především to, jak jsou tato stvoření různorodá. Žijí ve všech typech prostředí na téměř všech kontinentech – od pouští a luk přes tropické lesy a horské svahy až po zasněženou arktickou tundru – a jejich velikost, vzhled a chování jsou velmi rozdílné, od miniaturního kulíška trpasličího, droboučkého „rošťáckého skřítka“ velkého asi jako borová šiška, až po mohutného výra velkého, který dokáže ulovit srnče; od drobného sýce amerického, který prý „létá jako velká hebká můra“, až po poněkud komického sýčka králičího se štíhlýma nohama, který podřepuje na pozdrav.
Vyzdvihuje, jaké mají dle jejího mínění superschopnosti: i díky jedinečnému peří a stavbě a velikosti křídel létají s využitím vztlaku a pomalou rychlostí, což let činí tišším. A kupříkladu některé zvukové informace zpracovávají v mozkovém zrakovém centru, takže vlastně získávají vizuální obraz toho, co slyší. Komunikují celou noc, aniž by otevřely zobák, a některé ovládají cosi na způsob břichomluvectví.
Nejsou sice v některých rysech tak chytré jako krkavcovití ptáci, ale některé jejich adaptace je „posouvají nejen na vrchol potravního řetězce, ale i samotné evoluce“. Což se dá ovšem prohlásit i o mnoha dalších živočiších.
Autorka píše o naší fascinaci těmito uhrančivými ptáky, kterou potvrzují už prehistorické jeskynní malby v Chauvet v jižní Francii. Tvrdí, že jsme se vyvíjeli v jejich přítomnosti, žili jsme desítky tisíc let bok po boku ve stejných lesích, v otevřené krajině, v jeskyních a pod skalními převisy, a proto jsme je vpletli do svých bájných příběhů a umění: „Známe jejich tvar stejně dobře, jako známe tvar hada. Jsou v našich mýtech, našich snech i naší DNA“.
Autorka to dokumentuje i na rovině osobních vztahů, které se sovami mnozí jednotlivci navázali. Mimo jiné přináší svědectví zoologa Jamese Duncana, zakladatele organizace Discover Owls Owls (Objevte sovy), jež mladým lidem představuje důležitost ochrany přírody. Duncan se od roku 2016 stará o samici kalouse ušatého jménem Rusty, která je hlavní tváří vzdělávacích programů zmíněné organizace: „Když se Rusty zlobí, poví mi to. Vrčí na mě. A intenzita vrčení je pravděpodobně úměrná emocím, které cítí. Ale když se cítí hezky a chce se mazlit, tiše na mě volá hú-hú-hú, někdy čím dál naléhavěji.“ Na jaře prý dává Rusty Duncanovi najevo, že by s ním ráda zahnízdila. „To já ale nemůžu. Už jsem okroužkovaný“, říká s nadsázkou a odkazem na svůj snubní prsten.
Další soví společník, o kterém se kniha rozepisuje, je slavný malíř Pablo Picasso. Ten v roce 1946 našel na středomořském pobřeží neobvyklou „múzu“, zraněného sýčka obecného. Picasso mu obvázal zlomený dráp a staral se o něj, dokud se neuzdravila. A pak se rozhodl vzít ho s sebou do Paříže. Podle některých svědectví se Picasso v ptákovi viděl a rozeznával soví rysy ve své vlastní tváři. V každém případě to byl začátek bouřlivého vztahu, který se promítl do umělcova života a díla. Jak vzpomínala jeho tehdejší družka Françoise Gilot, sýček byl permanentně nabručený, stejně jako Picasso sám: „Ti dva na sebe bručeli a štěkali sem a tam“. Kdykoli pták štípl Picassa do prstu, umělec mu to oplatil hrubou slovní nadávkou, jen aby sýčkovi ukázal, že má ještě horší způsoby než on. Nakonec se prý sýček od Picassa nechal drbat na hlavě a sedal si mu na prst, ale i tak podle Gilotové stále vypadal velmi nešťastně. „A pravděpodobně také nešťastný byl“, dodává k tomu smutně Jennifer Ackermanová.
Cituje přitom řadu odborníků, kteří varují, že sovy se jako domácí mazlíčci opravdu nehodí: jsou to divocí ptáci, kteří potřebují divoký život. V souvislosti s úspěchem knih J. K. Rowlingové (a následných filmů) nastal po celém světě „efekt Harryho Pottera“, kdy si je lidé pořizovali domů. Jakmile však zjistili, jak nákladnou a náročnou péči vyžadují, odkládali je do zvířecích útulků. V tomto smyslu autorka varuje, že Harryho sova Hedvika je čistě fiktivní a opravdová sovice sněžní, která byla jejím předobrazem (a hraje ji ve filmu), se v mnoha ohledech chová jinak, za což se prý J. K. Rowlingová svým čtenářům dodatečně omluvila. Tak na rozdíl od Hedviky jsou sovice aktivní většinou ve dne, i když loví i za soumraku. Nehoukají jako Hedvika, když Harryho utěšuje nebo mu vyjadřuje svůj souhlas (jejich volání připomíná spíše štěkot). Ani neoždibují kůži ze slaniny, jak to dělá Hedvika, když roznáší poštu v době snídaně. A jakkoli nás či naše předky sovy přitahovaly svojí vizuální podobností, autorka zdůrazňuje spíše naši mentální odlišnost: naší přirozenou řečí těla jim asi často připomínáme predátora.
Celkově autorka tvrdí, že sovy jsou „hluboko v nás – kde sídlí naše temná stránka – a také tam venku ve tmě. Ztělesňují neznámé a nepoznatelné“. Což je pro ni výzva, jak se s těmito aspekty tvořivě a nenásilně vyrovnávat, nikoli podnět k tomu je coby údajné nositelky zla a neštěstí pronásledovat. Některé jejich přirozené schopnosti jsou pak pro ni samy o sobě podivuhodné, či dokonce takřka zázračné.
Jennifer Ackermanová: Co sova ví: Nové poznatky o nejtajemnějších ptácích světa.
Překlad: Alena Klvaňová
Nakladatelství Kazda, 2024
