Proč si ničíme naše Ester
Můj moment, kdy jsem jí propadla, nebyl ten, když se na zapůjčených lyžích nevěřícně divila nad tou vítěznou setinou sekundy. Ani když pak o čtyři dny později tak s přehledem předjela tu Němku na snowboardu. Okamžikem, odkdy na Ester Ledeckou nedám dopustit, pro mě bylo, když si na té tiskovce nesundala lyžařské brýle – a to proto, že si nestihla namalovat oči. V tom jednom činu bylo všechno: sebevědomí odmítnout, lidská touha se líbit, drzost upřednostnit sebe a odvaha vzepřít se zažitému a standardnímu. Seděla tam v těch brýlích, jako by se nechumelilo, a světoví fotografové a kameramani na sebe překvapeně koukali a nechápali podruhé. Kde se tahle mimozemšťanka vzala? Vím přesně. Žádnou z těch vlastností Ester Ledecká nezískala v českém vzdělávacím systému. Mohla je mít a uchovat si je právě proto, že ji rodiče do toho systému neumístili.
Ester Ledecká je stejně jako její bratr Jonáš dítě, které rodiče vyvázali ze státní školní docházky a prosadili si domácí výuku. Dnes je homeschooling daleko běžnější, ale před patnácti lety ho vyřídit nebylo pro paní Ledeckou nic jednoduchého. V rozhovorech, které na toto téma dávali jen velmi opatrně, popisovali, jak byli terčem odsouzení a zpochybňování, a snad jen slavné jméno otce jim nakonec umožnilo děti si doma učit po svém. Brzy zjistili, že aby Ester s Jonášem uměli to, co jejich vrstevníci ve státních školách, stačí jim hodinu a půl výuky denně. Zbytek dne měli na svoje záliby. A že zrovna bydleli na horách… ale tuhle část příběhu už znáte.
Při pohledu na tuhle originální mladou ženu musí ta otázka napadnout většinu z nás: byla by nějaká Ester Ledecká, kdyby chodila povinně do školy jako její spolužačky? Kdyby musela recitovat, dělat si okraje, mlčet, když mluví dospělý, a sedět způsobně na místě minimálně pět hodin denně? Měla by sebevědomí dělat si věci po svém tak, jak do té doby ještě nikdo na světě? A kolik takových Ester Ledeckých náš ohýbající a šikující vzdělávací systém zlomil, umlčel, zašlapal?
Neměla jsem, stejně jako stále více českých rodičů, to srdce svoje děti do státní školy dát. Vídám to na dětech mých přátel. Rok před nástupem do první třídy se nemůžou dočkat, až do té školy začnou chodit. Nadšení jim trvá první měsíc až půl roku. Od té doby je až do konce škola otrava, do které se musí, a úleva je, když se nemusí. Dvě hodiny úkolů každý den navečer ubijí je i jejich rodiče a jejich mysl si nemá čas odpočinout od toku vědomostí, které se brzy naučí pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Známkování, ty oslavované jedničky, se po pár týdnech stane hlavní motivací pro jakýkoliv výkon. Jakmile něco není na známky, nemají zájem ani důvod to vůbec dělat.
Motivace a radost je to první, o co děti ve státním školství přicházejí, ale naštěstí o ně nepřišla Ester. Říká to i její kouč Reiter, který podle svých slov ještě neviděl nikoho, kdo by se tak těšil z ježdění a závodění. Právě to, jakou má radost z toho, co dělá, a že to dělá jen z vlastní, vnitřní motivace, z ní dělá sportovní osobnost roku.
Teda pardon. V Česku zatím pěkně postaru Sportovcem roku.
___