Transgender otázka: Kulturní války, třídní politika a misogynní feminismus

Jarda Michl, Elias M.

Kniha The Transgender Issue mapuje ideový a politický terén, v němž se odehrává boj za trans práva, napříč levicí i konzervativními médii

Kniha britské novinářky a trans aktivistky Shon Faye není pouhým „úvodem“ do nesnází života trans lidí pro nepoučené čtenářstvo. Nabízí rovněž jasný politický program pro každé politické (v tom nejširším slova smyslu) hnutí, které usiluje o všeobecnou emancipaci člověka a vyvrací mnohé mýty zažité v širším společenském povědomí a reprodukované v rámci populární kultury, které se s otázkou trans lidí mnohdy pojí.

Faye svou knihu pojmenovala The Transgender Issue (Allen Lane, 2021), přičemž anglický termín issue (nejen) britská média často používají jako pejorativní označení politických témat spojených s životy trans lidí. Samotný pojem redukuje velmi komplexní téma na pouhou otázku či problém bez snahy o hlubší porozumění a holistickou perspektivu. Tu naopak Faye ve svém textu nabízí.

V rámci nejčastějších způsobů práce s tématem volí autorka relativně neobvyklý přístup – směs politické reportáže, osobních vzpomínek, nesmlouvavé kritiky i analytické eseje. Přesto však nesklouzává k formátu autobiografie, čímž vybočuje z řady autobiografických textů či semiautobografických fikcí, ke kterým se trans autorstvo mnohdy (byť nikoliv zcela výhradně) uchyluje. Jak sama Faye píše:

„Nemusíte znát intimní detaily mého osobního života, abyste se za mě mohli postavit. Nezajímejte se ‚proč‘, ale jednejte na základě otázky ‚co‘. Co v důsledku znamená být trans osobou v transfobní společnosti? V současnosti je to nejčastěji stále především násilí, předsudky a diskriminace.“ (The Transgender Issue s. 15)

Faye knihu rozdělila do sedmi oddílů. V kapitolách Trans život dnes, Správná a špatná těla, Třídní boj, Sex prodává, Stát, T uvnitř LGBT, Ošklivá sestra: Trans lidé a feminismus postupně poodkrývá jednotlivé vrstvy útlaku, jakému jsou trans osoby dnes a denně vystavovány. 

Jedním z mnoha mýtů, které Faye vyvrací, je fenomén unáhlené tranzice. Jedná se o jeden z nejoblíbenějších argumentů konzervativních kritiků a nejčastěji je používán v souvislosti s nezletilou trans mládeží. Tato anti-kampaň vychází zhruba z této perspektivy: pokud umožníme těmto mladým lidem podstoupit v příliš brzkém věku hormonální léčbu, či dokonce chirurgické zákroky, mohou později v dospělém životě svých rozhodnutí litovat. Konzervativní média, politici i aktivisté se pak velmi rádi chytají případů vybraných lidí, kteří prošli detranzicí, a používají jejich příběhy jako odstrašující příklad, který může čekat všechny ty „děti“, které podlehnou „zvrácené (trans)genderové ideologii“. Jak ovšem Faye na řadě výzkumů dokazuje, počet těch, kteří později litovali své tranzice, či přímo podnikli aktivní kroky k jejímu zvrácení, se drží mezi nula až dvěma procenty. Zbylých osmadevadesát procent těch, kdo své tranzice nelitují a kterým naopak v mnohém kvalitativně zlepšila jejich dosavadní život, se však konzervativním politikům příliš nehodí do krámu a zřejmě ani nezajistí vyšší čtenost médiím, které naopak profitují na rozdmýchávání morální paniky a živení kulturních válek. Jako analogii Faye připomíná morální paniku ohledně šíření viru HIV v rámci gay komunity z osmdesátých let, jejíž vzorce se v současných anti-kampaních často opakují.

Kritiky takových anti-kampaní se přitom bohužel soustředí pouze na fakt, že lidí, kteří se rozhodnou detranzici podstoupit, je úplné minimum. Často se však zapomíná na skutečnost, že všem těmto lidem by tak či onak měla být dopřána tělesná autonomie a měli by mít možnost tranzici alespoň zkusit, či si jí částečně projít. Řadu změn je vždy možné zvrátit. To, že existuje pravděpodobnost, že si některá rozhodnutí lidé rozmyslí nebo jich budou později litovat (pokud přitom neovlivňují nikoho vyjma jich samých), by nemělo znamenat, že jim bude možnost nakládat se svým tělem, jak uznají za vhodné, od počátku odepřena. Cis lidé rovněž činí rozhodnutí týkající se svých těl a identit a nepotřebují k nim posudky od psychologů*žek nebo sexuologů*žek.

Ve jménu třídy proti diskurzu kulturních válek

Dalším častým mýtem spojeným s otázkou transgenderu je tvrzení, že se jedná o rozmar a pouhou módní záležitost mladých lidí ze střední a vyšší třídy. Osvojení trans agendy progresivní levicí dle takové rétoriky tímto přímo poukazuje na její odtrženost od života obyčejných lidí, kteří řeší „skutečné“ problémy spojené s jejich materiálním a existenčním zajištěním. Trans lidé se potom ocitají pod palbou kritiky nejen konzervativců, ale také „tradičních“ marxistů, pro které představují pouhé součásti politiky identity, která nemá žádnou souvislost s otázkami třídy a materiální základny. Identitární otázky z jejich pohledu spadají do sféry nadstavby, společně s dalšími otázkami, které redukují coby pouze kulturní

Vůči podobným výtkám se ve svém textu Pouze kulturní (Merely cultural) z roku 1997 vymezili filozofové a queer feminističtí teoretici Judith Butler (Butler se identifikují jako nebinární, přičemž používají zájmena they/them, z tohoto důvodu používáme v češtině méně obvyklé onikání, pozn. autorů). Ve svém textu se vypořádávají především se dvěma základními tvrzeními. První, pro náš text na první pohled možná méně podstatné (což není, jak si ukážeme, úplně pravda) se týká námitky tradičních marxistů, podle kterých se současné nemarxistické bádání a aktivismus omezuje pouze na studium kultury. Druhou výtkou, vůči níž se Butler staví, je snaha redukovat politiku nových sociálních hnutí pouze jako kulturní, když je dle Butler jejími kritiky popisována coby „identitární a partikularistická.“ Nelze se tak zbavit dojmu, že ony kulturní války, které v současnosti plní novinové titulky tuzemských i světových médií, nejsou ničím jiným, než stále tím – více než 20 let – starým problémem. A nutno dodat, že problémem uměle vykonstruovaným a stojícím na pochybných základech.

Ona kritika nových sociálních hnutí, včetně těch věnujících se feministické a LGBTQI+ problematice, ze strany konzervativnější části levicového spektra působí úsměvně. Jak totiž už v roce 1997 ukázali Butler, jsme svědky paradoxní situace, kdy je „právě těm hnutím, která drží levici při životě, přičítána její paralýza.“ Samotná politika těchto hnutí je pak vnímána jako jen kulturní, jelikož se údajně vymyká optice politické ekonomie a není postavena na třídních základech. Podle této perspektivy tedy problémy queer lidí (či v našem případě trans – nutno dodat, že v době kdy Butler psali svůj text, nebyla transgender problematika tak silně akcentována, jako je tomu dnes, případně ji zastřešoval pojem queer, což Butler sami jako nedostatek zmínili v rozhovoru s britským novinářem Owenem Jonesem) nemají žádný socioekonomický základ a spadají do nadstavbové sféry kultury. 

Deterministický vztah mezi ekonomickou základnou a kulturní nadstavbou je však i v rámci samotného marxismu přinejmenším od sedmdesátých let dvacátého století značně problematizovaný (Butler v tomto ohledu vzpomínají francouzského strukturalistického marxistu Louise Althussera či velšského kulturního teoretika Raymonda Williamse, kteří, nezávisle na sobě, tento vztah kritizovali a reformulovali).  Butler navíc kritizují i teoretičky, které jsou vůči problematice nových sociálních hnutí o poznání vstřícnější. Na toto téma vede polemiku s americkou politickou filozofkou Nancy Fraser, která sice nezastává tradičně ortodoxní pozice, ovšem například nespravedlnost, kterou pociťují homosexuálové, redukuje na otázkou uznání, která podle Fraser nemá základ v politické ekonomii. Butler však upozorňuje, že regulace sexuality je na produkční způsoby a politickou ekonomii systematicky napojena. Genderový řád a jeho udržování je klíčovým procesem pro udržení reprodukční složky rodiny, na které je postavena reprodukce celého kapitalistického systému.

Z podobné perspektivy jako Butler vycházejí také úvahy Shon Faye o trans třídní zkušenosti. Vedle viditelné skupiny trans lidí příslušících ke střední třídě se totiž nachází drtivá většina náležející ke třídě pracujících. Trans lidé často pracují na finančně podhodnocených a mnohdy nejistých místech a čelí vyššímu riziku diskriminace a šikany na pracovišti ze strany kolegů i nadřízených. Politický boj trans osob je tak podle Faye „nedílnou součástí boje třídního.“ Ve své knize dokládá, že otázka genderové identity je přímo propojena nejen s ekonomickými prostředky, ale též otázkou rasy.

Nerovné postavení trans lidí se projevuje i v přístupu ke zdravotní péči. Především ve Velké Británii, kde je NHS (britské veřejné zdravotnictví) silně podfinancované v důsledku politiky škrtů někdejších labouristických i konzervativních vlád, musí trans lidé vynakládat nemalé množství finančních prostředků, aby jim byla poskytnuta tolik potřebná zdravotní péče. Specifické třídní podmínky queer lidí zmiňovali ve svém textu i Butler, a to v souvislosti s příslušníky gay komunity žijících s HIV a AIDS, jejichž přístup ke zdravotní péči pokřivila ziskuchtivost farmaceutických firem, které na této nerovnosti nesly značný podíl. Jelikož tedy trans lidé specifickou společenskou třídu rozhodně tvoří, označení problémů, kterým dnes a denně čelí, za problémy kulturní, je absurdní.

Stát potřebám trans lidí podle Faye vychází vstříc pouze tehdy, kdy jejich přijetí umožní lepší participaci na kapitalistickém systému. Být trans je tedy z hlediska panujícího společensko-politického systému přijatelné jen v případě, nepředstavuje-li výzvu symbolickému uspořádání společnosti. Tím je samotná trans existence nutně potlačována a redukována. Jak totiž poukazuje právní filozof Petr Agha, náš přístup jakožto společnosti k trans lidem „je výpovědí o naší neschopnosti představit si alternativní uspořádání světa a nástroje, prostřednictvím kterých se snažíme vypořádat s existencí alternativy (tedy trans lidí), jasně ukazují, že stále upřednostňujeme spíše zarputilou konzervaci před otevřeností, která je základní podmínkou fungování moderní demokratické společnosti.“ (Trans jako výzva symbolickému uspořádání společnosti, s. 5)

©️ Photo by Lisett Kruusimäe

Mýtus nesprávného těla

Jednou z častých frází, které se rády chytají média i populární kultura a kterou se Faye ve své knize snaží demytizovat, je „narodit se v nesprávném těle“. Ta má totiž většinové společnosti údajně přiblížit, jakým způsobem zakoušejí trans lidé genderovou dysforii. Dle Faye ale většina trans lidí svou dysforii takto nevidí. 

Celý koncept narození se do „nesprávného těla“ vychází z binárního dělení pohlaví a genderu, které vnímají tranzici pouze jako přechod z bodu A do bodu B. Každá trans osoba přitom zakouší dysforii odlišným způsobem a stanovuje si rozdílné cíle tranzice. To nemusí vždy znamenat co největší přiblížení se vzhledu cis lidí.

 Takové uvažování navíc opět vychází z představy, že být trans je něco zlého, něco, co by se mělo eliminovat a skrývat, a kdyby se tito lidé narodili ve „správném“ těle, všechno by bylo v pořádku.

Ne všichni trans lidé jsou však se svým tělem automaticky nespokojeni. Někteří nemusí fyzickou dysforii vůbec zakoušet, jiné jejich vzhled a jizvy spojené s tranzicí vyloženě těší. Cílem tranzice je osvobodit se od představy, že existuje pouze „jedna správná cesta“, jak být nějakého pohlaví nebo genderu, jak být trans, a že vše ostatní je nesprávné a je třeba to napravit. Neexistuje ani žádné správné tělo, do něhož by se tito lidé měli narodit. Problém však nespočívá v nedostupnosti správného těla, nýbrž v nedostupnosti prostředků určených ke zmírnění dysforie transfobní společnosti.

Za daleko vhodnější popis Faye naopak považuje způsob, jakým o své dysforii přemýšlí trans spisovatelka Andrea Long Chu. Dle ní lze dysforii pociťovat jako „zlomené srdce“. (The Transgender Issue, s. 66) Zlomené srdce v podobě žalu, který v mozku aktivuje téměř stejné pocity jako fyzická bolest, dle Faye mnohem věrněji přibližuje stav, jaký během dospívání před zahájením tranzice sama pociťovala. Tím samozřejmě může být i zakoušení dysforie coby pobytu ve „špatném těle“. Faye uznává, že se určitě najde mnoho trans lidí, kteří takovým způsobem svou dysforii pociťují. „Špatné tělo“ však považuje za nebezpečnou mediální zkratku, která redukuje velmi komplexní škálu pocitů a způsobů zakoušení.

Řekni, kde ty TERFky jsou?

Označení TERF, které představuje zkratku pro trans-exkluzivní radikální feministky, se v současnosti často užívá v různých online veřejných diskuzích na sociálních sítích, ale i v názorových komentářích řady levicově orientovaných publicistických platforem. Bez sebemenší snahy TERFky hájit Faye ukazuje, jak problematické je samotné užívání termínu, a navrhuje od něj raději upustit. Termín totiž původně označoval velmi specifickou skupinu uvnitř feministického hnutí, konkrétně levicové radikální feministky. Označení odkazuje ke konkrétnímu názorovému proudu, se kterým má řada dnešních TERF jen pramálo společného. Co je však dle Faye podstatnější: užívání termínu vyvolává dojem identitárního sektářství, které je liberální levici tak často přisuzováno.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že ve Velké Británii je velká část redakcí levicově i liberálně orientovaných médií vůči trans lidem dlouhodobě nepřátelská. Společně s publicistkou a filmařkou Juliette Jacques to Faye přičítá především novinářským matadorům, kteří v těchto redakcích působí již od dob, kdy média vůči trans lidem zastávala víceméně ortodoxní stanoviska, a kteří se těší stále silnému vlivu na personální složení a převládající názorové klima. Čas od času, především v liberálních redakcích a v rámci tematicky vymezených diskuzí sice dostane prostor i trans autorstvo, jejich jedinou možností je však se v takových případech neustále bránit, případně přecházet do nuceného protiútoku vůči těm autorům a autorkám, jež jsou vůči trans právům „skeptičtí“.

Jako jeden z nejvýraznějších hlasů anti-trans feminismu zmiňuje Faye radikální feministickou teoretičku Germaine Greer, v českém prostředí známou například díky překladu její knihy Eunuška (2001, One Woman Press). Ta ve svých vyjádřeních útočí nejčastěji na trans ženy, které označuje jako násilníky. Trans ženy jsou tak dle Faye stavěny do absurdní a paradoxní situace, jelikož dle statistik jsou samy mnohem častěji oběťmi násilí a zneužití, zatímco je některé feministky jako pachatelky násilí označují. Faye téhle strategii říká pojmem americké transfeministky Julie Serano – transmysogynie. Ta představuje specifický typ mysogynie, kterou zakouší trans ženy a transfemininní nebinární lidé. Jak Faye ze své vlastní zkušenosti hořce dodává, „je zcela možné, aby člověk věděl, že se někdo identifikuje jako trans žena, nevěřil, že je ve skutečnosti ženou, a zároveň se k ní přesto choval misogynně.“ (The Transgender Issue, s. 245)

Co dělat?

Jakkoliv může Faye kniha prezentující bezútěšnou situaci trans lidí (nejen) ve Velké Británii působit depresivně, opak je pravdou. Faye totiž nezůstává u pouhého popisu situace trans lidí, ani u kritiky stávajícího stavu, nýbrž se snaží formulovat takový politický program, který by si mělo každé hnutí usilující o obecnou emancipaci člověka osvojit. Návod neadresuje jen politické reprezentaci či aktivistům a aktivistkám, ale také rodinám, blízkým, přátelům a všem, kteří chtějí usilovat o zlepšení životních podmínek trans komunity.

Chceme proto na tento text navázat osobním rozhovorem, v němž se snažíme nejen shrnout, co nám Faye v závěru vlastně říká, ale taky rozvíjet některé motivy z knihy. Řešíme mimo jiné emoce, jaké v nás její četba vyvolala, a jak odpovídá našim vlastním zkušenostem. 

Jaroslav: Kniha Faye je navzdory skromnému rozsahu obsahově poměrně hutná a pro mě jako čtenáře šlo o dost náročný zážitek. Se všemi těmi statistikami o sebevraždách mladých lidí a detailně vykreslenými příklady nesnází, se kterými se v každodenním životě musí potýkat, se nejedná o nejveselejší čtení. V určitých momentech jsem tu knihu musel na chvíli úplně odložit. Možná i proto jsem nad ní strávil mnohem víc času, než bych původně čekal. Ty jsi mi říkal, že jsi ji z podobných důvodů dočíst do konce nezvládl. Co v tobě zanechala?

Elias: Já jsem přečetl už poměrně velké množství knih, které měly podobně traumatický účinek, ale s každou další je člověk vůči tomuhle typu informací necitlivější. Dá se to přečíst, ale něco takového nechceš číst ve volném čase, když to doslova prožíváš každý den. 

Vybavuji si, jak Faye v knize popisuje, že byla nějaká žena kvůli šikaně ze strany transfobní společností dohnána k sebevraždě. Podobné věci se dějí téměř každý den. Jaký jiný si z toho mám vyvodit závěr, než že mě lidé v této společnosti chtějí zabít? Jedna věc je být si nějak obecně vědomý, že k takovým věcem dochází, jiné číst o konkrétním případu. Bolestně ti to připomene, že se to děje doopravdy.

J: Chápu, že když se tě osobně dotýká, je taková četba spíš dost nepříjemná. Nemyslíš přesto, že může mít pozitivní dopad na lidi, kteří si naopak nejsou příliš vědomi toho, čím vším si trans lidé v naší společnosti musejí denně procházet?

E: Vlastně ano, ale zároveň by mě zajímalo, co to udělá například s nějakým průměrným transfobním člověkem, který má o trans lidech minimum informací, nikdy žádné nepotkal a má na ně velmi stereotypní pohled. Nedokážu si moc představit, jaké emoce by ta kniha vyvolala v někom takovém.

J: Nejsem si jistý, jestli by dotyčný patřil k cílové skupině, na kterou Faye míří. Z četby jsem měl spíš dojem, že se snaží oslovit lidi, kteří mají potenciál být v tomhle směru spojenci, ale nemají dostatek informací a netuší, o jak složitý problém se jedná. V zásadě ale kniha míří také na aktivisty*ky, protože se každá kapitola knihy, která obsahuje nějakou analytičtější část, v závěru snaží načrtnout možná řešení. Faye tak ve výsledku formuje určitý politický program, byť ne v nějakém stranickém smyslu. Poskytuje ale cenné rady lidem, kteří se tomu tématu na úrovni aktivismu, osvěty, lobbingu, ale i aktivní politiky věnují. Vypichuje řadu problémů, které nejsou běžně tolik zdůrazňovány, ale v některých ohledech jsou klíčové.

E: To může být určitě přínosné, protože když se podíváš na víceméně jakýkoliv trans aktivismus v našich podmínkách, většinou končí u požadavku zrušení povinných sterilizací. Obdobně bývá LGBTQ+ aktivismus redukován na otázku stejnopohlavních manželství, jako by to snad byl jediný problém queer lidí, který když se vyřeší, tak se můžeme na aktivismus vykašlat. V případě trans lidí jsou to pak ty povinné sterilizace. „Zrušíme je a můžete si žít, nic víc už chtít nemusíte.“ Jenže když se pak podíváš na jednotlivé problémy, které s životy trans lidí souvisí a o kterých píše i Faye, tak zjistíš, že se to dotýká všech stránek tvého života.

J: Skvěle tam ukazuje, jak jsou životy trans lidí redukovány na otázku identity, přičemž vůbec není brán ohled na nějaké materiální podmínky. V zásadě je trans lidem upíráno jejich lidství, protože jejich životy jsou vytržené z kontextu. Stačí se podívat například do Velké Británie, o které Faye nejvíce mluví, konkrétně na zdravotnictví. To veřejné je v dezolátním stavu a soukromé je naopak pro řadu lidí zcela nedostupné. Taky v České republice musí trans lidé vynaložit nemalé množství finančních prostředků na lékařskou péči, která souvisí s tranzicí. Právě tady silně vyniká celý ten třídní rozměr.

E: Je to tak. Lidé si často řeknou, že tranzice je dostupná. Stačí si přece zaplatit soukromého lékaře a za pár měsíců máš vše vyřešené. Jenže to je finančně nesmírně nákladné a když nemáš peníze, když jsi teenager nebo student*ka, tak nemáš desetitisíce jen na to, aby sis hradil tranzici. Pro drtivou většinu lidí to rozhodně není dostupné řešení.

J: Možná je trochu jiná situace, když jsi dospělý, na plný úvazek pracuješ, jsi nějak finančně zajištěný, byť ani tam to samozřejmě neplatí bez výjimky.

E: U mladších lidí to není navíc jen o nedostatku peněz, ale i kontextu. Například bydlíš u rodičů, kteří jsou transfobní, ale ty nemáš materiální podmínky na to se sám uživit, a nemůžeš tedy začít s tranzicí, protože by tě třeba vyhodili z domu. Stejně tak najít zaměstnání, když jsi trans, je mnohem složitější. Možnost zapojit se do pracovního trhu je extrémně omezená. A i když si nakonec práci seženeš, nemáš automaticky zaručeno, že se tam k tobě budou chovat dobře.

J: To je jedno z témat, které Faye v knize poměrně do hloubky řeší. Zmiňuje, že trans lidem hrozí vyšší pravděpodobnost, že na pracovišti zažijí šikanu, a to jak ze strany kolegů a kolegyň, ale také nadřízených. Kniha vykresluje pracovní trh dostupný trans lidem jako dost omezený, většinou omezující se jen na nekvalifikovaná a podhodnocená pracovní místa.

Rozměr tématu, který v České republice není tolik viditelný, představují trans lidé jiné než bílé barvy pleti. Ve Velké Británii je velká část trans lidí takových. Česká republika je naopak etnicky o poznání méně rozmanitá, a tak se tu otázka rasy v souvislosti s právy trans lidí příliš často neřeší. Vůbec například nevíme, jaké postavení u nás mají trans lidé v romské komunitě. Lidé jiné než heterosexuální orientace v ní mají obecně složitější postavení, mnohdy se stále jedná o tabu. Když je člověk zároveň součástí komunity, která je většinovou společností dlouhodobě a systematicky tlačena na okraj, tak se v rámci nějaké sebezáchovy nechce ještě v rámci takové komunity ostrakizovat. Znamenalo by to dvojité vyloučení a ještě více nesnází. 

E: Samozřejmě, když žiješ v České republice a dejme tomu, že jsi trans člověk a navíc Rom, tak se všechno násobí. Máš velmi špatnou šanci sehnat práci nebo bydlení nejen proto, že jsi trans, ale ještě proto, že jsi Rom. Je to pak všechno mnohem složitější, než když jsi trans a bílý.

Dalším aspektem útlaku trans lidí, který se týká především trans žen, je trans misogynie. Lidé jsou zkrátka vůči trans ženám transfobní a ještě k tomu misogynní. A nejhorší je, že to často přichází i zevnitř samotné queer komunity. Je to dost velký problém, který by se měl v queer prostorech řešit a bohužel se na to zapomíná. Trans lidé jsou vnímáni příliš obecně a už se nebere v potaz, že trans ženy zažívají velmi specifický druh transfobie.

J: Faye trans mysogynii skvěle popisuje. Především ten až schizofrenní způsob, jakým k trans ženám přistupuje – lidé, kteří se jí dopouštějí, na jednu stranu odmítají uznat skutečnost, že trans ženy jsou ženy, ale zároveň vůči nim uplatňují stejný druh misogynie a sexismu jako vůči cis ženám.

E: Pro mě byl ještě důležitá část knihy, v níž se Faye snaží popsat, jaké to je zakoušet dysforii, tedy pocit nekomfortu ve vlastním těle. Jedním z důvodů, ačkoliv jich je samozřejmě mnoho, proč jsou lidé transfobní, je, že si vůbec nedokážou představit, jaké to je být trans. Cis lidé si zkrátka neumějí představit, co je to dysforie. Je to velmi specifický pocit. A když jsi cis, tak to absolutně nevnímáš. Kdyby ses cis lidí zeptal, proč se identifikují se svým genderem, tak ti na to nejspíš nedokážou odpovědět, protože nad tím pravděpodobně ani nepřemýšleli.

Dysforie by se dala přirovnat k situaci, kdy máš v botě kamínek. Běžně máš na sobě boty celý den, nevnímáš je. Když v nich máš ale kamínek, cítíš, že je něco špatně. Stejně je to s pohlavím – běžně si ho nevšímáš, nepřemýšlíš nad ním. Když ale prožíváš dysforii, víš, že něco nesedí.

J: Přemýšlím, jestli to dokážeme zakončit nějak optimisticky.

E: Asi to nejde.

J: Myslíš, že ta kniha může být v českém prostředí nějak užitečná? Tedy pomineme-li skutečnost, že tu téměř žádná literatura v češtině věnující se trans lidem neexistuje – paradoxně toho víc vycházelo na přelomu devadesátek a nultých let, ale na takových publikacích už se zase trochu podepsal čas.

E: To je přesně ten problém. Když chceš do české společnosti dostat nějaký progresivní aktivismus věnující se problematice queer a trans lidí, je to v zásadě nemožné, protože lidé nerozumějí ani základům. Nedá se tu hovořit o nějakém progresivním post-liberálním queer aktivismu, protože spoustě lidí ani nedochází, že queer lidé jsou lidé. A že trans lidé jsou lidé. Lidé, které bychom neměli zavírat do ústavů nebo je střílet. Pro tu knihu je tu prostor na jedné straně proto, že tu všechno absolutně chybí, ale zároveň by se nejspíš nesetkala s porozuměním. Je to kniha, kterou si přečtou lidé, co řadu těch věcí už znají, ale chtějí se obohatit o další poznatky. Lidé, kteří by si ji měli přečíst, se k ní zřejmě ani nedostanou.

---

Knihu The Transgeder Issue najdete např. na Verso Books.

---

Jarda Michl (* 1995) vystudoval*a filozofii. Příležitostně překládá a publikuje například v Deníku Referendum nebo A2.

Elias M. (* 2002 – o rok mladší než film Shrek) studuje psychologii. Věnuje se radikálnímu queer aktivismu v rámci kolektivu Ostravský Prajd.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít