Jak vzdělávat pro budoucnost, kterou si ani neumíme představit?
Přinášíme úvahu básnířky, teoložky, ale také lektorky z projektu „Futuropolis: Škola emancipace“ o tom, jaké jsou možnosti imaginace spravedlivějšího světa a proč je přemýšlení o budoucnostech klíčovou schopností pro nastávající epochu. Kromě vlastních zkušeností Šipku inspirují osobnosti jako kulturní historik Thomas Berry, antropolog Jason Hickel nebo aktivista Satiš Kumár a v neposlední řadě otázka jedné anonymní dívky, jež teprve hledá v životě své místo.
„Jak můžeme vytvořit lepší budoucnost, když se na ní nedokážeme shodnout ani v šesti lidech?“ láteřila šesťačka ke konci mého workshopu, „vidím, že zásadní je opravdu ta spolupráce.“ Došla tak k závěru, se kterým jsem mohla být jako lektorka spokojená.
Chtěla jsem se skupinou rozvíjet schopnost přemýšlení o možných budoucnostech. Zaujalo mě, že největší výzvou byla společná diskuze o tom, co je pro nás důležité. Není divu, protože tyto otázky v nás tradiční školství příliš nepodporuje. Ani mé dispozice nejsou tímhle směrem příliš rozvinuté, tápu podobně jako moji studující. Hledám záchytné body a bloudím.
Dříve mi přišlo, že jde o jakýsi rozpor mezi osobní odpovědností jedince a odpovědností těch u moci. Pak jsem ale začala víc přemýšlet optikou skupin lidí – komunit, organizací, společenství, sítí spojených stejnou myšlenkou – a takové sítě už snad dovedou na změnu tlačit a zároveň ji uskutečňovat. Mohou a dost možná i musejí začít zcela lokálně změnami nejbližšího okolí a pak teprve natahují šlahouny svých vizí dál.
Plán s ohledem na klima a nerovnosti
Vytvářet scénáře snesitelné budoucnosti v době, kdy se na nás sypou spíše výpočty zkázy našich ekosystémů a zároveň se setkáváme se zvětšujícími se nerovnostmi, je skutečně náročné. Nejprve musíme zdolat mlhu nebo snad pohoří svého smutku a deziluze, abychom se tímto tématem mohli vůbec zabývat. Abychom vůbec uvěřili, že má smysl dál plánovat ne v módu „bussiness as usual“, tedy bez přihlédnutí ke klimatickým změnám a rozvoji sociálních nerovností, ale právě i v souvislosti s nimi. A to nejen tak, že uchráníme přístřešek pro sebe a své nejbližší, nýbrž s ohledem na blaho celé společnosti.
Také společnost se ale nejprve musí nějak probudit z letargie, naučit se znovu snít, najít pákové body, za které může vzít a pohnout svojí strukturou. Americký kulturní historik a kosmolog Thomas Berry věřil, že klíčovým aktérem jsou v tomto rozpoznávání univerzity. Na univerzitách se ještě může zrodit spravedlivější pojetí práva. Toto právo bude umět jednat i s přírodními prvky jako se subjekty, které si zaslouží ochranu. Ani řeka nemůže být otrávena, staré stromoví necitlivě vykáceno, zvířata bezdůvodně zabíjena. Velkou část přírody stále vnímáme jako nevyčerpatelný zdroj. Za její drancování nejenže není nikdo hnán před spravedlnost, dokonce se to často ani nepromítne do konečné ceny výrobku, který si kupujeme. Dostáváme tak zas a znova „slevu“ na úkor oceánů, na úkor čistoty vzduchu, na úkor životů zvířat.
Mým snem je vědět, odkud pochází zboží, které beru do ruky. Nevolit už levnost místo nenásilí. Naučit se zas některým řemeslům, kterých nás spotřební kultura zbavila. Dopřávat si plnými doušky krásu, ale ne tu plastovou v tisíci malých částečkách, které pokrývají veškerý povrch našeho světa, nýbrž takovou, z níž ještě sálají doteky zahřátých dlaní.
Těžce vykoupené prostory štědrosti
Sama nevím, kam chodit na všechny ty nápady, jak by mohl vypadat svět, který tu zůstane stále. Chybí spolehlivá síla, která by uměla problém pojmenovat. Někdy se aspoň toulám po starém klášteře, místě tlustých zdí, které je obklopené lesy a sady a na jeho kraji roste zahrada s bylinkami a zeleninou. Při zdi jsou vedle staletých stromů kadibudky s uhlím, jež ukládá uhlík zpátky do země. Kuchyně je možná pomalejší, složená z lokálních potravin s umenšenou či nepřítomnou živočišnou složkou. Mošty ve skle a stíny stromů, auta napůl, společná půjčovna zvláštních druhů oblečení. Cítím tu navíc nějaký probuzený a přiznaný cit. Laskavost k našim vlastním potřebám, které se snažíme naplňovat spolu s laskavostí k ostatním bytostem, které naplňují své potřeby okolo nás.
V logice uměle vytvořeného nedostatku, který pohání náš ekonomický systém, jde o vnitřní prožitek hojnosti, o štědrost, se kterou krájíme jablka nebo s níž se obyvatelé měst procházejí zelení. Poněkud otřepaná klišé, že ty nejdůležitější věci jsou očím neviditelné a že štěstí si za prachy nekoupíš, se opět tak nějak potvrzují. Souhlasím s tím, že to krásné a hluboké se nekupuje, ale že vzniká. Často právě v prostoru volna, které není na prodej, v prostoru, kde nemusíme uvažovat o penězích. Tento prostor si ovšem musíme v dnešním světě těžce vybojovat, vykoupit. Možnost nemyslet na peníze je už sama důsledkem vnitřního nastavení spojeného s hojností. Hůře se do něj dostáváme ve finanční tísni, z pozice hladu, když nemůžeme zaplatit nájem nebo se bojíme změnit práci kvůli hypotéce. Jen obyčejně žít a dýchat je někdy až neuvěřitelně drahé.
Mnoho běžných věcí se kolem nás proměňuje ve zboží. Je proto potřeba vyvíjet úsilí, abychom si udrželi veřejné statky, nekomodifikovaná místa i jistou štědrost, která je možná hlavně vnitřní, ale má jasné vnější obrysy. S takovou štědrostí, o které píše třeba ekonomický antropolog Jason Hickel, by se k nám mnoho věcí, které potřebujeme, mohlo dostávat z ranku všeobecně dostupných statků. Jason Hickel se dlouhodobě zabývá chováním lidí vzhledem k čerpání přírodních zdrojů a promýšlí nové způsoby tohoto jednání. Působí jako profesor na Institutu environmentální vědy a technologie v Barceloně.
Titul všeobecně dostupných statků či takzvaných občin, který je podle Hickela při ekonomické transformaci zásadní, jsme si už vzali zpět v případě zdravotnictví a vzdělání (ačkoliv i zde zůstávají rizika segregace a klientelizmu), ale do podobné pozice by se mohla dostat také veřejná doprava nebo bydlení. Veřejná doprava už v mnoha městech zdarma je (první z hlavních měst s veřejnou dopravou zdarma byl Tallin), bydlení se této vizi naopak na hony vzdaluje. Jsou to právě jeho ceny, které nás tak často drží v šachu a nutí dělat práci, kterou nemáme rádi a v některých případech je i zbytečná. Tato obava a nutnost neustálého podávání výkonu pro zajištění základních potřeb je přitom nedílnou součástí a nikoliv nedodělkem dnešního hospodářství.
Satiš Kumár, bývalý hinduistický mnich, mírový aktivista a v současnosti především revoluční vzdělavatel, vyzývá k tomu, abychom si sami založili vlastní povolání – vymysleli si ho, vysnili, spojili svou vášeň s cíli, které nám přijdou smysluplné. Tak vlastně mohu schopnost plánování budoucnosti nejprve aplikovat na vlastní budoucnost. Kumár také zve k určitému návratu umění a řemesel. Tedy přesněji ke vnímání sebe sama jako umělce, tvůrce našeho nezaměnitelného okolí, předmětů v něm i našich pokrmů. Umění by nemělo být vyhrazeno úzké skupině lidí, určeno pro několik hlasů, které v rámci reprodukované hudby plní étery všude po světě, či svěřováno umělé inteligenci. Kromě této duchovní umělecké role zve Kumár také k návratu k zemi, k obdělávání půdy, ke kontaktu s úrodou. V Kumárově vizi budoucnosti bychom měli balkony, zahrádky a zahrady pokryté záhonky s vlastní zeleninou.
Kdyby školačka z mého příběhu studovala u Satiše Kumára, možná by si vytvořila vlastní povolání – možná by pracovala pro organizaci, s jejímž záměrem souzní, a do toho třeba malovala obrazy stromů, zakládala lesní školky nebo zachraňovala velryby. Možná by lobbovala proti uhlobaronkám a zároveň hrála divadlo. Každopádně by se ještě mnoho učila o umění komunikovat a o imaginaci.
Jak uplatňovat svoji moc v budoucím světě?
Pokusím-li se shrnout principy udržitelné budoucnosti podle zmíněných myslitelů, pak by to byla jednoduchost, prostota a smysluplnost Satiše Kumára, která se projevuje ve všem, co děláme. Odkládání přebytečných činností a věcí, onoho haraburdí, které nám zanáší životní prostor, vede k tomu, že se dotýkáme života v jeho čiré plnosti. Od duchovních výšin umění a inspirace k vytváření nového až po hrabání se v hlíně.
Thomas Berry naopak zdůrazňuje komplexní pohled, vzájemnou provázanost a domyšlení jejích důsledků, což ho vede až k důslednému střežení mimolidských částí přírody. Charles Eisenstein na něj navazuje obhajobou osobitosti a práv okolní přírody, řek a strání. Do detailu pak tuto oblast vykresluje Andreas Weber, biolog a systemický myslitel. Eisenstein navíc přináší myšlenku nutnosti transformace celé naší ekonomiky. Pokud se má změnit náš svět, musí se změnit také způsob, jakým pracujeme s penězi. Je potřeba brát tuto výměnu jako posvátnou.
Jak ale zmínila školačka zmíněná v úvodu tohoto článku, ke společné budoucnosti potřebujeme rozvinutou schopnost spolupracovat, tedy usnadňovat vzájemné procesy práce v kolektivu. Tento princip zásadní pro naše fungování v budoucnosti vyzdvihuje například Miki Kashtan, následovnice Marshalla Rosenberga v rozvoji nenásilné komunikace. Zaměřuje se na systémové uplatnění těchto metod a na jejich převod do fungování kolektivů a komunit. Hledá způsoby, jak uplatňovat svoji moc s láskou, jak působit participativně a zároveň budovat svět, ve kterém bude místo pro všechny.
Na jedné z participativních konferencí organizované sdružením NaZemi vznikly takzvané kompetence pro transformaci. Jde o soubor dovedností, které si představujeme, že budou lidé v budoucím světě potřebovat. Mezi nimi je právě komunitní organizování, schopnost truchlit nebo se znovu napojit na naše okolí. Také právě proto vycházíme při programech pro studující často ven ze školy. Pro studující je to někdy občerstvující, oslavují přítomnost na vzduchu, třebaže na ně zrovna padají kapky deště. Jindy si stěžují, že jsme je vzali do „špatné přírody“, protože se procházíme okolím školy s částečně vybetonovaným sídlištěm. Ta správná příroda by totiž byl pořádný les.
Když se vrátím k dívce z našeho příběhu a otázce, co ji vlastně učit o budoucnosti, tak samozřejmě nevím. Možná jen to, že do budoucna nestačí opakovat ty samé vzorce chování. Část z nich ani ne tak kvůli tomu, že by zásadně nefungovaly, ale spíš proto, že se mnoho věcí změní. Velmi pravděpodobně dívka stráví nejaktivnější léta svého života ve světě tak odlišném, než byl ten náš, že ji na něj nedokážeme připravit. Dokážeme ji ale připravovat na vědomí změny. Ať už bude jako přírodní vědkyně přispívat k léčení naší planety, jako politička či komunitní organizátorka se bude pokoušet nacházet smír pro lidi různých názorů a zkušeností nebo bude „jen“ přihlížet chřadnutí světa kolem nás a hledat způsob, jak se srovnat se vší tou ztrátou.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
