Za Karlem Šiktancem
Toto nemá být nekrolog. Ty ať píšou povolanější. Jak bych se vůbec mohl odvážit slova o životě člověka, jejž jsem neznal? Pravda, setkali jsme se jednou v roce 2017. Onen podepsaný výtisk Hornin mi pak dlouho dlel na čestném místě, než jsem ho zařadil do knihovny.
Možná bych měl tedy poupravit své tvrzení. Neznal jsem Karla Šiktance, ale znám (či snad stále poznávám?) jeho poezii. Promlouvala ke mně naléhavým a výsostným způsobem, tak jako žádná jiná předtím ani potom. Přistupoval jsem k ní s pokorou, ať už jako mladý student bohemistiky, nebo její absolvent, jenž byl přitom tak opovážlivý, že o ní vypsal seminář. Měl jsem k tomu svůj důvod. Přál jsem si docílit toho, aby i další generace studentů a studentek stála v úžasu před zjizvenou pamětí. V poezii Karla Šiktance najdeme všechny přeryvy, neuralgické body a temná místa našich soudobých dějin. Nesnadno se čte. Je to poezie stalinských hrobů, lidické tragédie, poválečného běsnění. Svědectví člověka, oslava řeči i varování před ní. Střež se kdo zvát ji, samodruhou, k valčíčku! // Je to striga, přísámbohu…
Právě rodná řeč je prostorem, v jehož souřadnicích se nacházejí Šiktancovy básně. Dávají znovu zaznít slovům dávno zapomenutým, zasutým v hlubinách a vrstvách paměti. Řeč, ta je úběžníkem jeho tvorby, a nikoli Vyřídilka, její sestra, jež také mluví, ale nesděluje nám nic podstatného. Ne všichni účastníci semináře Šiktancovu poezii znali. Nechtěl jsem je zahlcovat biografickými detaily o autorovi. Snad jen jeho rodiště bylo podstatné zmínit. Hřebeč, dva kilometry polní cestou do Lidic. Nechal jsem spíše mluvit dílo. Četli jsme jej od počátku, neboť bylo nutné vysledovat onu genezi šiktancovské poetiky. Moji studenti a studentky vnímali texty novýma očima. Díky nim je pro mě jejich opětovná četba dobrodružnou cestou s cílem, který není předem dán. Někdy se zdržíme, stojíme na rozcestí, nevíme, kam se ubírat dál. I to ale k poezii patří, natož k takové, která se monumentálně tyčí do výšky, ale je zároveň plná střípků a fragmentů, heterogenní jako samy horniny, o kterých pozdní Šiktanc tak často psal.
Člověk Karel Šiktanc zemřel. Vzdejme mu hold. Dědictví slova, které nám zůstavil, však přetrvává nejen v jeho úctyhodném díle, ale i v tvorbě mladších autorů. Za to mu vzdejme dík.
Jsou ještě cesty, po kterých jdu bos.
Ty do vrchu.
S dlouhou, nezřízenou nahlas modlitbou
do vrchu k sobě.
---
