Křehké podloží kulturní a klubové scény. Hledání soudržnosti v časech nejistoty
Reportážní sonda Sáry Prostějovské do třech kulturních prostorů v hlavním městě, které spojuje nejen hudba, ale i práce s komunitou. Jak se post-covidové období promítlo do stavu Petrohradské, Puncta a Bike Jesus v Praze? V čem jsou komunitně laděná místa důležitá a jak je udržet?
Na dvoře Petrohradské se scházíme lehce po sedmé večer. Všechny stoly jsou obsazené, snad kromě drinků také kvůli Jakubovi Šimanskému, který za chvíli vystoupí s akustickou kytarou na provizorním pódiu u schodů vedoucích do zákulisí. Dnes přišlo víc lidí, než bývá zvykem. Loni jsem tu zažila jeden z nejhezčích večerů léta, když se tu publikum sešlo rovněž v silném počtu a po boku Šimanského zahrál i Tomáš Niesner. Natočila jsem tehdy krátké video a sdílela ho do stories na Instagramu. Do zpráv mi hned několik lidí nezávisle na sobě napsalo, ať se jim ozvu, až půjdeme na další koncert. Dnes jsme se tu potkali ve větší partě i s dětmi – dvorek Petrohradské je totiž jedním z mála míst, kde můžeme společně poslouchat hudbu živě.
Kulturní, a především hudební akce pro mě byly katalyzátorem sociálních vztahů už od doby dospívání, a často také jediným důvodem, proč jsem chtěla zůstávat venku do noci. Na koncertech jsem zpravidla potkala spoustu kamarádů, aniž by bylo potřeba se složitě domlouvat. Měla jsem pocit, jako by mi večerní město v tandemu s lokální hudební scénou vytvářelo náhradní domov, kde jsem mohla být sama sebou. Podobně se nejspíš cítili i ti, se kterými jsem seděla před vstupem „na cígu“. O významu klubů pro dospívající vrstvu společnosti ostatně trefně mluví Sara Thornton v knize Club Cultures z devadesátých let. Je ale znát, že s rychlým nástupem digitalizace hudby a její bezproblémovou dostupností se změnil význam lokální scény, a mladší generace utíká ze svojí každodennosti jinam než do ulic. Virtuální prostor se pro mnohé stal alternativním místem odpočinku, což je tendence, která citelně posílila během pandemie covidu-19 i po ní.
Zmíněné kulturní prostory přináší nejen okrajové žánrové proudy, ale často se také stávají místem pro umělecké performance anebo přesahují do různých komunitních aktivit, jako jsou společné večeře, lekce jógy nebo panelové diskuze. Kolektiv okolo Petrohradské vznikl roku 2015 na stejnojmenné adrese Petrohradská 13 a dnes spravuje další čtyři budovy napříč Prahou. „Postupně se učíme, jak přistupovat k jednotlivým demografickým skupinám obyvatel. Po deseti letech na Petrohradské jsme si mysleli, že projekt, který tady tvoříme, je přenositelný i do jiných částí města a je svým způsobem univerzální, což byl bohužel omyl. Teď hledáme způsoby, jak komunikovat s odlišnými skupinami obyvatel. Jde o poměrně rozsáhlý vzorek, který se rozprostírá od Prahy 10 až po Prahu 5 a 6,“ přibližuje Edita Malina a Daniel Konopáč, kteří tvoří jádro projektu.
Co dnes táhne ven?
Rychlé střihy, několikavteřinová videa, čím bizarnější, tím více zhlédnutí – algoritmus sociálních sítí je neúprosný a hranice našeho vnímání daleko rozostřenější. Ačkoliv má digitální prostor svá vlastní pravidla, je zřejmé, že si z něj mnohé přenášíme do fyzického světa. „Největší odezvu mají akce, které působí jako jedinečný zážitek, něco, co se nedá zopakovat nebo plně zprostředkovat online. Lidé reagují na intenzivní atmosféru, na možnost být součástí konkrétního momentu a na formáty, které propojují různé druhy umění nebo nečekaná místa,“ reflektuje vedení Petrohradské.
Podobně vnímá proměnu publika po covidu i Dagmar Civišová alias Dash, která se stará o dramaturgii elektronické sekce klubu Bike Jesus na Štvanici. „Posluchačstvo změnilo i žánrové preference a orientuje se na rychlejší, barevnější a taneční hudbu, spíše než na hlubší temné žánry, jak tomu bývalo dříve. Pozitivní odezvu vnímáme v subžánrech současného trance a groove zvuku s dominujícím aspektem rychlejšího bpm a samozřejmě jsou velmi oblíbené akce, které jsou explicitně spojené s queer kulturou.“
Punctum se zas zaměřuje na menšinovější proudy, zároveň se nachází v rezidenční čtvrti na Žižkově, což udává poměrně pevný rámec pro organizaci akcí. „Dlouhodobě platí, že klasické, spíše domácí kapely a taneční elektronika lákají nejvíc lidí. Bohužel přesně to jsou věci, na které u nás není ideální prostředí, v prvním případě kvůli hluku, v druhém kvůli tomu, že rave do desíti hodin není úplně ideál,“ vysvětluje kolektiv kolem Jana Starého. „Úspěšné jsou akce navázané na nějakou specifickou komunitu. Měli jsme třeba nabité večery arabské elektroniky, dubu, depresivního ‚pokojíčkového‘ black metalu. Tohle se ale dá těžko plánovat, a i kdyby to šlo, dost možná by to kouzlo zmizelo. Takže se spíš snažíme být otevření a vytvářet podmínky, za kterých k nám lidi budou chtít chodit.“
Přivést skvělou kapelu už nestačí
Všechny tři kulturní prostory (Bike Jesus na Štvanici, Punctum a Petrohradská), které nabízejí pestrou škálu lokálních i zahraničních jmen alternativní scény, se shodují, že na „pivo po akci“ už zůstává mnohem méně návštěvnictva než dřív, a prohlubování sociálních vztahů se tak vytrácí. Primárním cílem se stává přímo hudební zážitek, prostorům proto často uchází zisk z baru. (Fakt, že se alkohol při večerních setkáních stal pro mnohé zbytným, lze samozřejmě vnímat i jako pozitivní proměnu společnosti, a snad by to mohlo přispět i k pocitu bezpečí, který hraje důležitou roli při volbě, kam vyrazit v pozdějších hodinách.)
„Rostoucí životní náklady nutí lidi víc přemýšlet, kam investují čas i peníze. Rozhodují se pozdě, často až v den akce, podle počasí, nálady nebo momentální energie. Část publika přestala mít ve zvyku plánovat kulturu dopředu. Na prvním místě už není samotný program, ale atmosféra, očekávání jedinečného momentu, který překoná ten předchozí. To však vytváří tlak na neustálou inovaci a ‚efekt výjimečnosti’ v prostředí, kde je produkce dlouhodobě finančně podhodnocená,“ vysvětluje Malina s Konopáčem z Petrohradské. „Rozmanitá nabídka kultury soupeří s pohodlím zůstat doma. Část pozornosti publika tíhne k sociálním sítím, které umí nabídnout okamžitý pocit kontaktu, zábavy a sdíleného zážitku a pro některé lidi to může být stejně uspokojující jako reálné setkání.“
Podobně vnímají proměnu publika v posledních letech i v Punctu: „Před covidem mohly mít i úplně neznámé věci důstojné publikum, zatímco dnes může dojít doslova jeden člověk. To zřejmě bude důsledek dostupnosti bezprecedentního množství umění a koncertního přetlaku, které vedou zpátky k určité centralizaci a nenechávají kapacitu vyrazit jen tak naslepo.“ Karel Buriánek, který udává směr koncertů v Bike Jesus, také sleduje zvyšující se náročnost veřejnosti. „Nejlépe fungují typy akcí, které jsou navázané na nějakou silnou komunitu a mají dedikované publikum – alternativní metal, punk, hardcore, rap. Přivést i sebelepší novou kapelu, třeba i s velkým hypem na globální scéně, už dávno nestačí.“
Martin Kontra, který se na alternativní scéně dlouhodobě aktivně angažuje a stojí za vznikem Bike Jesus a je také spoluzakladatelem klubu Fuchs na Štvanici, dodává: „Bytostně vnímáme, že se všechno mění. A bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo. Děje se to posledních pětatřicet let, kdy to sleduju – novinka je jen v rychlosti a v tom, že agendu ovládají spíše krátkodeché minitrendy. Flexibilita je ale podle mě zásadní součástí každého dobrého klubu. Z obecnějšího hlediska zaznamenávám, že změněné návyky publika zvýšily naši konkurenční nevýhodu jak směrem k zahraničí – uvádíme globálně relevantní jména, ale pracujeme s kupní silou lokálního publika –, tak směrem ke zbytku scény. Instituce, které poskytují veřejnou podporu, přistupují ke klubům spíše jako k hospodám s hudbou než jako k undergroundové alternativě převažující hudební, mnohdy i společenské scény.“
Nejistá budoucnost klubů
A právě zásadní nedostatek finančních prostředků brzdí rozvoj kulturních prostorů. Koncem letošního dubna spustil rezonující kampaň klub Ankali kvůli hrozícímu uzavření. Rozhodně však není jediným místem, které balancuje na hraně udržitelného provozu. Punctum stejnou dobou vydalo výzvu k veřejné sbírce na potřebnou rekonstrukci, ta ovšem měla na sociálních sítích daleko menší ohlasy. „Práce u nás probíhají dobrovolnicky nebo za vstřícných podmínek ze strany zvukařů. Takhle to funguje už deset let. Nevyhnutelně to je situace setrvalé nejistoty a nestability, kdy balancujeme udržitelnost a zachování charakteru – jinak by nás to nebavilo. Tým se samozřejmě průběžně obměňuje, protože na tohle fungování nemá nervy každý,“ popisuje situaci kolektiv.
„Řešením všeho by byl nepodmíněný základní příjem, jelikož práce pro Punctum se nutně podepisuje i na životní úrovni zúčastněných. Než se ale k němu dopracujeme, nesmírně bychom ocenili konzistentní a signifikantní podporu ze strany státu a města na samotný provoz prostoru. Výdaje Puncta nejsou, viděno s odstupem, nijak vysoké a věříme, že jeho přínos zůstává unikátní.“ Buriánek v této oblasti zaujímá podobnou perspektivu: „Grantová politika příliš nezohledňuje menší kluby, menšinové žánry a alternativní kulturu. Nedostatečné finanční prostředky se pak promítají do všeho – od PR přes booking až po produkci samotnou. Pořádání koncertů není skoro nikdy výdělečná činnost, pokud se nejedná o totální mainstream.“
Komunitní a kulturní prostory se často ze dne na den potýkají s provozními problémy, které je existenčně ohrožují. Například prostor Tempo na pražském Andělu, který spravuje kolektiv Petrohradské, musel v měsíci srpnu ze dne na den zavřít s nejasnou vidinou budoucnosti. „Pokoušíme se nahlížet na nejistotu nikoli jako na slabinu, ale jako na impulz k inovacím. Není to jednoduché v době nejistého financování, nejistého prostoru a politických tlaků v kulturním sektoru, který není přizpůsobený potřebám menších, nezávislých scén, zejména těch mimo centra měst. Zároveň tato naše zranitelnost umožňuje vznik nových forem práce, vztahů i publika,“ popisuje kolektiv Petrohradské. Všem by pomohla systematická podpora, která by umožnila organizačním týmům nabrat dech a přizpůsobit se proměnlivosti i roztříštěnosti vlastních kolektivů, způsobených nedůstojnými platebními podmínkami.
Daleko intenzivněji vnímám, že čtvrteční večery, které teď často trávíme v Petrohradské, se také mohou proměnit v nostalgické vzpomínání doma. Snažím se být angažovanější a s naší dvouletou dcerou překonat prvotní nepohodlí a obavy, že by koncert přehlušila. Říkám si, že normalizovat děti ve veřejném prostoru a na kulturních akcích je koneckonců potřeba. To nejmenší, co pro udržení chodu můžeme společně udělat, shrnuje Malina s Konopáčem z Petrohradské: „Nejvíc pomáhá, když lidé chodí, zapojují se a dávají nám najevo, že to, co děláme, má smysl.“
Pro naše čtenářstvo a podporovatelstvo jsme právě otevřely dotazník. Tvoje odpovědi nám pomohou ve výběru dalších témat a tvorbě nových formátů.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
