Prázdné vesnice, vypálené statky, zaminovaná pole. Jak obnovit život poté, co fronta ustoupí?

Po propuknutí ničivé ruské invaze na Ukrajinu byla vesnice Kamjanka nedaleko Izjumu během několika týdnů okupována a téměř vyhlazena. Fotoreportér NARA Denis Vėjas se na jaře do Kamjanky vypravil a setkal se s místními zemědělci, kteří se po okupaci snažili život vrátit zpět do původní podoby. 

Když jedu po jedné z hlavních ulic Kamjanky, nevidím jedinou budovu, která by stála neporušená a celá. Většina domů zůstala bez střechy, dveří a oken, zato každý dům má díry ve zdech. Všechny pozemky podél silnice jsou označeny dřevěnými sloupky a červené bezpečnostní pásky upozorňují na nebezpečí min. Z dálky to vypadá, jako kdyby byla vesnička posetá sirkami omotanými červenou nití. Místy lze zahlédnout stoupající dým – to místní právě na polích a na svých dvorcích pálí suchou trávu. To má za cíl obnažit půdu a poskytnout možnost ujistit se, že v ní nezůstaly nastražené žádné výbušniny. Od osvobození Kamjanky uplynul téměř rok a půl.

Takových míst jako je Kamjanka je na východní Ukrajině mezi Izjumem a Slavjanskem mnoho. Celému úseku silnice, která tato města spojuje, se přezdívá cesta smrti. Izjum lze ve vojenské geografii chápat jako poslední základnu Charkovské oblasti, kterou ruská armáda nikdy nedobyla. Slavjansk je vstupní branou do Donbasu. V září 2022, když se frontová linie stáhla z Charkovské oblasti na východ do Donbasu, se všechny osady na silnici mezi těmito dvěma městy téměř vylidnily. Válka je smazala ze zemského povrchu.

Dorazil jsem na toto místo z frontových oblastí v okolí Kupjansku, kde jsem pomáhal v evakuačních misích. Na nich jsem se seznámil s lidmi, kteří za žádnou cenu nechtěli opustit své domovy. Po cestě do Kamjanky jsem čekal, že zde narazím na zcela opačnou situaci – jakousi naději jako důkaz, že i na zcela zničeném místě se po stažení fronty může život obnovit. 

Před zahájením rozsáhlé invaze měla Kamjanka 1200 obyvatel. Město ležící na úpatí Izjumu se na několik měsíců proměnilo v bojiště dvou armád, později bylo okupováno a využíváno ruskými vojáky jako předmostí pro útok na samotný Izjum.

Nyní ve městě žije nebo se do něj alespoň pravidelně vrací okolo sedmdesáti obyvatel. Ti se snaží obnovit to, co bylo zničeno. Po pracích na svých zničených domech někteří odcházejí přespávat do Izjumu. Existují však také rodiny, které se vracejí do města, které ještě nebylo plně odminováno. Jednou z nich je rodina zemědělců Ljudmily a Volodymyra Kornjičových.

Odešli v březnu 2022, kdy začalo aktivní ostřelování Kamjanky, a vrátili se v září téhož roku poté, co Ukrajinci město osvobodili. Své domovy našli zničené. Podle Ljudmily byla polovina domu srovnána se zemí, další budovy neměly střechy a ruiny byly pokryty koberci, které ruští vojáci brali ze sousedních domů.

Od jejich návratu uplynuly dvě zimy. Je teplý brzký jarní den a s Ljudmilou sedíme v jedné z rekonstruovaných hospodářských budov. V pokoji bydlí čtyři – Ljudmila s Volodymyrem a její rodiče. Toto je jediná místnost, kde je teplo a která své obyvatele dokáže ochránit před nepřízní počasí. Je zde jak kuchyně, tak ložnice. Ljudmila žertovně místnosti přezdívá „teplý nepořádek“. Její matka sedí na posteli a plete, zatímco kolem nich skotačí devět koček. Čtyři z nich zde žily již před okupací, ostatní si osvojili po svém návratu.

Dvůr je posetý poničenými zemědělskými stroji. Z bývalého hangáru zbyl pouze rám, který pokrývají koberce. Pod ním je složený stavební materiál a zelené vojenské bedny, kde ruští vojáci skladovali munici. Místní obyvatelé tyto krabice rozebírají a desky používají k přestavbě svých domů.

Dvůr je posetý poničenými zemědělskými stroji. Z bývalého hangáru zbyl pouze rám, který pokrývají koberce. Pod ním je složený stavební materiál a zelené vojenské bedny, kde ruští vojáci skladovali munici. Místní obyvatelé tyto krabice rozebírají a desky používají k přestavbě svých domů.

„Z Kamjanky jsme prchali s nadějí, že se zase vrátíme, ale došlo nám, že po návratu už asi nebudeme mít svůj původní dům. Věděli jsme, že opouštíme vše, co jsme vytvořili. V den, kdy jsme odjížděli, zde aktivně probíhaly boje – střílelo se, vzduchem létaly granáty. Ten den jsme naposledy podojili a nakrmili krávy, tak jako jsme to dělávali každé ráno. Najednou jsme zaslechli hlasitý výbuch. Vyběhli jsme ven a viděli jsme, jak nad střechou létají rakety jedna za druhou.“

Vždy jsme tu slýchávali krávy, ale když jsme se vrátili, čekalo nás mrtvé ticho

Ljudmila vypráví, že při odchodu z domova si ze všech zvířat mohli vzít jen dva psy. Museli za sebou nechat čtyři krávy, osm koček se někde schovávalo před výbuchy a nebylo možné je ve spěchu chytit. Po jejich odchodu se o krávy nějakou dobu staral soused, ale dvě krátce nato zemřely, když chlév zasáhla raketa. Zbývající dvě utekly a připojily se ke stádu dalších krav, které tu lidi za sebou zanechali. 

To vše se Ljudmila dozvěděla z videí, které jí poslal soused. „Když jsme se vrátili do Kamjanky, panovalo tu absolutní ticho. Ve vesnici nezůstala ani jedna kráva, ani ty naše, ani nikoho jiného. Oni (ruští vojáci – pozn. aut.) je prostě zastřelili a snědli. Vždy jsme tu slýchávali krávy, ale když jsme se vrátili, čekalo nás mrtvé ticho.“

Po obsazení Ruskem se rodina mohla o tom, co se na místě děje, dozvědět pouze prostřednictvím videí, která se na internet dostanou jen zřídka. Před jejich návratem jim přátelé poslali ruské propagandistické záběry, na kterých se ruští vojáci projíždějící na tancích přes Kamjanku chlubili, že osvobodili další město. Záběry byly pořízené v ulici, kde stál dům Kornjičových – právě tak se dozvěděli, že z něj příliš nezbylo.

Když se rodina vrátila, ve městě témeř žádní lidé nebyli. Podle Ljudmily okupaci přežily pouze tři rodiny. Říká, že na konci května Rusové shromáždili téměř všechny obyvatele skrývající se ve sklepech a odvedli je neznámo kam. Většinu z nich tvořili starší lidé.

V některých sklepech jsou patrné úlomky granátů. Ljudmila tvrdí, že jimi ruští vojáci házeli o zem, pokud lidé nechtěli ze sklepů vylézt. Takto zemřeli dva Ljudmilini příbuzní. Jejich těla byla nalezena na jednom z vesnických pozemků o devět měsíců později. Obec je tak hustě podminovaná, že i téměř rok a půl po jejím osvobození stále existují místa, kam je vstup zakázán. Na pozemek, kde byla nalezena těla Ljudmiliných příbuzných, se odminovači dostali až půl roku po osvobození města.

Ljudmila vypráví, že mnoha lidem, kteří se sem vrátí, zbývají jen oči pro pláč, když vidí, co z jejich domovů zbylo. Ona sama také plakala, když musela všechno nechat za sebou. Pociťovala velkou bolest ze ztráty, protože aby zůstali naživu, museli opustit vše, co celý život budovali.

„Už nemělo smysl plakat. Když jsme se vrátili, byli jsme v dobrém rozpoložení - cítili jsme, že můžeme dát věci do pořádku. Postupně se nám to podařilo. Ale jak šel čas, viděli jsme, že nepořádek je nekonečný a nemůžeme se z něj tak jednoduše vymanit. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že už od návratu uplynul rok. V takových chvílích začíná chybět síla. A to bolí. V prvních měsících jsme museli vše dělat vlastníma rukama, bez jakýchkoli pomocných nástrojů. Jednou jsem při úklidu stodoly sbírala munici a omylem jsem z kupky sena vytáhla granát, vypadalo to jako kovový citron s kroužkem, který zrezivěl kvůli všudypřítomné vlhkosti. Vyděsilo mě to a jsem ráda, že nevybuchl. Vidíte, jak je pro nás celé toto prostředí potenciálně nebezpečné. Jakmile se usadíte, je snadné na to všechno zapomenout, opustí vás strach. Zvyknete si na svobodu – jako byste najednou mohli jít, kam chcete, a máte pocit, že se vám nic nemůže stát. Tři sousedé se vydali osít pole a odpálili se. Ty životy jim nikdo nevrátí.“

Právě před rokem na jaře Ljudmila a Volodymyr vyčistili malý kousek své země od válečných trosek a zaseli do ní obilí. Nejprve pečlivě posbírali úlomky dělostřeleckých granátů, poté všechny spadlé, ale nevybuchlé rakety a protipěchotní miny. Dlouhými lany přivázali výbušniny k traktoru a odtáhli je ke kráterům, které zanechaly rakety; později je zkontrolovala a odebrala FSD (Fondation Suisse de Déminage), švýcarská nevládní organizace, která v regionu provádí odminovací práce.

Kvůli dlouhotrvajícímu odminování se prodloužily i práce na komunikacích. V Kamjance stále neexistuje centrální systém elektřiny a vody. Rodina Ljudmily dostala generátor před rokem v dubnu. Minulý podzim, bez elektřiny, byli schopni nainstalovat nová okna, přestavět zeď a znovu zastřešit dům. Chladno, mezi kapajícími zdmi, přečkali první zimu a pomalu obnovovali své živobytí.

Nyní s pomocí dobrovolníků a zahraničních fondů rodina dům přestavuje. Ti, kteří se vrátili, musí všechny opravy a údržbu provádět holýma rokama, bez jakýchkoli elektrických zařízení. „Zkoušeli jsme opravit traktor. Představte si, jaké to asi bylo, když jsme museli nafouknout pneumatiku traktoru ruční pumpou bez kompresoru,“ vypráví Volodymyr.

Prioritou je obnovení dodávek plynu a elektřiny do města. Teprve poté se pozornost přesune na obdělávaná pole a obytné domy. Ljudmila a Volodymyr vlastníma rukama vyklidili 28 hektarů, což je méně než pětina jejich celkové obdělávané půdy.

„Teď je jaro a my ještě budeme muset sít. Vydělané peníze z minulé sklizně nestačí ani na letošní setbu. Potřebujeme semena, herbicidy, naftu, hnojiva, musíme platit daně a cena obilí je nyní velmi pod cenou a ještě dále klesá. Zdá se, že je všechno proti nám. Zpočátku nikdo obilí nekupoval, protože už ho nebylo možné expedovat přes Oděsu, a nyní nás blokují i ​​polští farmáři (tento rozhovor se uskutečnil v březnu – tehdy polští farmáři blokovali polsko-ukrajinský hraniční přechod z důvodu nedostatku místního obilí, neumožňovali například průjezd nákladní dopravy, na začátku června pak byla obnovena blokáda na jednom hraničním přechodu – pozn. autora). Vzhledem k tomu, že přeprava obilí je tak náročná, náklady na logistiku dramaticky rostou. To vše leží na našich bedrech, protože čím dražší a komplikovanější dodávka, tím méně nám zaplatí za samotné obilí. Loni jsme vydělali pouhých 20 000 hřiven (asi 500 eur, pozn. aut.)“, říká Ljudmila.

S Volodymyrem se jedeme podívat na jejich vyklizená pole. Říká, že před dobytím Kamjanky ruští vojáci cíleně zničili celou hospodářskou infrastrukturu regionu, a když obsadili město, ukryli svou munici a vojenskou techniku ​​v hospodářských budovách – skladech, hangárech a garážích. Někteří místní však věděli, že ruští vojáci používají jejich statky jako úkryty, a sdělili ukrajinským vojákům souřadnice, aby tam mohli odpalovat.

„Naše vesnice se proměnila v pustinu. Když jsme dorazili, měli jsme pocit, že jsme v pekle, kde nikdo nežije. Lidé, které jsme znali, byli pryč. Někteří byli mrtví, jiní odešli. Činnosti, které jsem před válkou miloval a které mi přinášely potěšení a poskytovaly alespoň nějaké životní jistoty, byly zničeny.“

Dostáváme se na první Volodymyrovo pole. Pětihektarový pozemek byl před útěkem rodiny osázen plodinami. V jeho středu je vidět kráter o průměru asi tří metrů. Když se rodina vrátila, našli pole spálené. Loňskou úrodu nikdo nesklidil, přesto ji však museli spálit, aby se ujistili, že v zemi nejsou žádné výbušniny. 

Volodymyr říká, že měli štěstí, že v této oblasti nebyly žádné protipěchotní a protitankové miny. Vytahování pozůstatků z granátů z pole je jednodušší než pole zcela odminovat. Volodymyr ukazuje na hromadu šrotu a říká, že některé výbušniny nebyly odpáleny, takže je raději odvezli odminovačům.

Po asi dvaceti metrech chůze mě Volodymyr vede k další díře. Díra však není kráterem po raketě, ale lopatami vykopaný hrob, do kterého ruští vojáci házeli těla místních lidí. Podle Volodymyra zde bylo nalezeno celkem 28 těl.

Dostáváme se na další pole. Z tohoto šestnáctihektarového pole odstranil Volodymyr spolu s Ljudmilou asi stovku protipěchotních min. Protipěchotní miny jsou malé kovové trubičky, které se spouštějí s malými padáky a zaryjí se do země. Vypadají také jako kovové houby trčící ze země. Výbušný mechanismus reaguje na vibrace způsobené přibližujícími se kroky a vystřelí do výšky několika metrů kulovitou trhavinu, která se v okruhu dvaceti metrů rozsype na malé úlomky.

FSD zde začalo pracovat loni na podzim. Odminování je zdlouhavý proces, který probíhá ve třech fázích. Nejprve území naskenují drony; pak se po polích prožene speciální odminovací stroj, který orá půdu před sebou a tak sbírá miny; v poslední etapě procházejí územím profeisonálové s detektory kovů. Volodymyr říká, že jeho pole analyzovali již minulý podzim, ale na další kroky již čekat nemohl, a tak pole sám vypálil, aby mohl posbírat výbušniny a šrot a vrátit se tak k činnosti, která ho živí. 

„Krajina přede mnou tak silně připomíná válečné bojiště, že mozek si okamžitě nespojí, že to jsou traktory a kombajny, ne tanky.“

U čaje Ljudmila a Volodymyr vyprávějí, že jen málo lidí se sem odváží vrátit, jenže bez obyvatel je budoucnost města jen těžko představitelná. I kdyby se všechna pole vyčistila, nebude je mít kdo obdělávat, pokud se lidé do Kamjanky nevrátí. Všichni mladí lidé a mladé rodiny se stěhují do bezpečnějších oblastí země nebo do zahraničí a nevědí, jestli tam raději místo čekání na odminování svých domovů nezačnou nové životy. A to může trvat několik let až desetiletí. Ve městě také nezůstala jediná škola. Panují rovněž obavy, že by se Rusové mohli pokusit znovu obsadit Izjum, takže by se Kamjanka opět proměnila ve válečnou zónu. Důvodů, proč se sem nevrátit, je bohužel mnohem více, než se vrátit.

„Ať to bylo jakkoli těžké, asi nikdo z nich by neváhal si v případě potřeby sbalit kufry a odejít. Život má větší cenu. Ano, můžete zariskovat a zůstat, ale nikdo z našich čtyř příbuzných, kteří se rozhodli zůstat, nepřežil. Nyní se můžeme alespoň pokusit vše opět od základů postavit. Jediné, co by nám to mohlo překazit, by byla naše smrt,“ pokračuje Ljudmila ve vyprávění. „I když vás nezasáhne raketa a do sklepa vám nevhodí granát, může vás zranit šrapnel. Ale tady se žádné lékařské pomoci nedočkáte. Při odstřelování se pryč jen tak rychle nedostanete. Když jsme odsud odjížděli, viděli jsme mnoho civilních aut prošpikovaných kulkami.

Někteří odmítají odejít, protože nejsou schopni opustit své statky, zvířata a domovy. Zůstávají a sledují, jak jim vše hoří před očima. Jeden soused neodešel a viděl, jak jeho krávy upalují zaživa. Dům, který deset let stavěl, byl o den poté zasažen a zcela shořel. Jeho žena se stále z tohoto šoku nemůže vzpamatovat. Vyplatí se zůstat a všechno to vidět na vlastní oči? Kdybych viděl, jak se můj dům hroutí a zvířata umírají, nevím, jak bych se teď cítil a jestli bych měl teď sílu stavět. Pokud se Rusové přiblíží na dvacet kilometrů, budeme muset odejít.“

Aktuálně je to z Kamjanky do frontové linie asi padesát kilometrů.

Ještě, než se rozloučíme, Volodymyr mi navrhuje, abych navštívil jeho přítele – jednoho z největších farmářů v okolí – Valeryje Vercuna. Valeryj začal na svém hospodářství pracovat v roce 2004, jak sám říká, začínal  „na zeleném drnu“. Společně s dalšími farmáři ho rozvíjeli společně – půjčovali si pracovní pomůcky a nářadí. Někdo měl čerpací stanici, kde skladovali palivo pro všechny farmy, někdo opravoval a seřizoval traktory. Podporovali místní fotbalový tým. Statek v Kamjance rostl spolu se sociálním a ekonomickým blahobytem města.

Za dvacet let Valeryj nashromáždil 1800 hektarů orné půdy. Když přišla ruská armáda, musel všeho nechat a utéct. „Když jsem se vrátil, všechno bylo zničené. Jen pracovní vybavení a sklady, které spálili, měly hodnotu tří a půl milionů dolarů.“

Procházíme se mezi jeho zničenými skladovacími hangáry, jejichž kovové rámy se zkroutily horkem. Všude kolem leží pohozené spálené a zrezivělé pracovní nářadí. Krajina přede mnou tak silně připomíná válečná bojiště, že si mozek okamžitě nespojí, že jsou to traktory a kombajny, ne tanky.

„Měl jsem tu tři sklady. Při útěku z Kamjanky jsem za sebou nechal 1500 tun žita a asi 800 tun slunečnice. Všechno to shnilo. Když jsem se vrátil, po celém městečku byl cítit silný. zápach. Nemohl jsem ani dovnitř. Dvě bomby zatlačily bránu dovnitř a přitlačily ji střechami. Když jsem to všechno poprvé uviděl, necítil jsem žádné emoce, nebrečel jsem, i když mi slzy tekly. Sedl jsem si na krabici a řekl si, že mi nepomůže, když se budu dojímat. Srdce mi tak bušilo, že jsem musel uklidnit, abych si nemusel volat záchranku. Uvědomil jsem si, že to budu muset nějak zvládnout, a to se mi podařilo. Takoví jsme tady – možná se na první pohled bojíme, ale konáme. Veškeré pracovní vybavení mi bylo odcizeno, rozebráno nebo poškozeno. Před válkou jsem si koupil nový traktor za 230 tisíc dolarů, nyní mě jeho oprava bude stát dalších sto. Z pěti kombajnů, které jsem měl, mám ted’ jen tři. Lidé, kteří pracovali, odešli. Někteří uprchli před válkou, jiní odešli bojovat. Celkem ve v jejich týmu zůstali dva traktoristé, jeden stavební inženýr a hlídač. Zasít zvládneme, ale bez cizí pomoci nebudeme moci sklidit úrodu.“

Izjum je zemědělský region. Stejně jako další okolní vesnice byly i domácnosti obyvatel Kamjanky silně spjaty s hospodařením a obděláváním půdy. V současných válečných podmínkách je téměř nemožné se ke původnímu způsobu života vrátit. Kvůli riziku opětovného obsazení je pro region velmi obtížné podporovat v návratu lidi, kteří uprchli před válkou, a získávat pro ně prostředky na rekonstrukci jejich obydlí. Valeryj doufá, že až budou rozvody elektřiny a plynu obnoveny, alespoň třetina obyvatel se vrátí zpět do svých domovů. Říká, že tu jediné hospodářství nezůstalo bez újmy.

Zničení ekonomické infrastruktury je dalším nástrojem ruské hybridní války proti Ukrajině, stejně cílené jako vypalování skladů obilí v Oděse a blokování vývozu obilí do Černého moře. Ruské stopy lze nalézt na protestech dopravců a farmářů v Polsku, které se konají od konce roku 2023 a byly obnoveny v červnu tohoto roku. Ukrajina je pro Rusko konkurentem ve vývozu obilí. Zatímco polští farmáři protestovali proti ukrajinskému obilí, polští podnikatelé nakupovali z Ruska ještě levnější obilí, z nichž část byla ukradena z okupovaných území Ukrajiny. S cílem omezit vývoz obilí z Ruska do zemí EU začaly od července platit vyšší cla. Valeryj říká, že mnoho místních farmářů je připraveno pokračovat ve své práci navzdory riziku, že opět o všechno přijdou. Je to jediný způsob, jak mohou sami přežít a pomoci Kamjance uzdravit se.

***

Tento článek vyšel v rámci projektu PERSPECTIVES. Originální znění článku reportéra Denise Vėjas, publikovaného na NARA.lt si můžete přečíst na tomto odkaze.

Překlad článku z litevštiny: Anna Sedláčková.

***

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

Líbilo se vám? Sdílejte