Když se Gorbačov zdržel

Jacques Rupnik
23. 7. 2018

Číslo 109 revue Prostor se věnuje výročí vzniku Československa a mapuje významné „osmičky“ české historie. Během letošního veletrhu Svět knihy jsme si nejen o tomto tématu povídali s česko-francouzským politologem a historikem Jaquesem Rupnikem. Zeptali jsme se ho, zda má pocit, že jsme něco během těch významných osmičkových milníků měli udělat jinak. A otázky jsou přesně to, co si Jacques Rupnik v této souvislosti klade.

Máte pocit, že byl nějaký moment, kdy jsme během naší existence měli něco udělat jinak?
Jediné, co může historik a politolog doporučit, je reflektovat tyto milníky a jejich volby. Proč si tyto milníky připomínáme? Protože tam byla důležitá volba a ta ne vždy dobře dopadla. Některé ty osmičky jsou skutečně tragické.

V roce 1918 byla volba o tom, jaký typ státu vznikne, jaká to bude demokracie, jaký typ národa? Masaryk razil politické pojetí národa, ale zároveň tady vzniká myšlenka, že ten československý národ jsou vlastně Češi a Slováci. A Němci a Maďaři jsou mimo. Ten československý element dává státu legitimitu, ale tím se zpochybnilo to politické pojetí národa. A samozřejmě dojde i na iluzi vzniku československého národa, což byla v roce 1918 sdílená myšlenka. Pak se ale ukázalo, že to byly větvě jednoho stromu, které rostly každá jiným směrem. Masarykův úmysl nevyšel.

V roce 1938 je ta volba kapitulovat nebo bojovat? A tam se samozřejmě zamyslíte nad tím, že někdy kapitulovat bez boje má také svojí cenu. Jan Tesař to ve své knize Mnichovský komplex dobře reflektoval. A reflektoval to až po další kapitulaci, Dubčekově, po okupaci v roce 1968. Ty otázky se vracejí v jiném kontextu.

A rok 1948 – tam není hlavní otázka, zda tomu šlo zabránit. Ne, ta otázka zní: Jak mi vysvětlíte, že v průmyslové zemi, která má demokratickou tradici a je uprostřed Evropy a čtyřicet procent lidí ve svobodných volbách hlasovalo pro komunisty? To je ten výchozí bod. Jaké triky a finty použili při únorovém převratu, to už je vedlejší otázka, která je dávno zodpovězená, a kterou i ti, kteří prohráli v Únoru, sami velice kriticky zhodnotili. Ale ta hlavní otázka je, jak vysvětlit ty domácí kořeny a domácí zázemí, toho, co se odehrálo v únoru 1948 a v dalším období.

Pražské jaro – další zajímavá otázka. Byl to jenom pozdní pokus zdejších komunistů o reformu systému a tudíž odsouzen k neúspěchu, byla to vlastně jejich hra. Ne, tady byla velká otázka pro celou Evropu – jestli socialismus a demokracie jsou pojmy kompatibilní. Zda se jde vymezit zároveň vůči východnímu komunismu i západnímu kapitalismu. Byla to jen utopie nebo je to zajímavá, ale kacířská myšlenka, odsouzená proto k neúspěchu?

A nakonec i ten rok 1989 se měl odehrát v roce 1988, tak to bylo plánováno. Gorbačov se ale někde zdržel. Znovu to kladlo otázku, kterou už jsem zmínil dříve. K čemu se budeme do Evropy vracet, do jaké Evropy se budeme vracet a jakou demokracii budeme vytvářet? A tam samozřejmě došlo k myšlence, že se nesmíme zdržovat nějakými tezemi z roku 1968. Třetí cesta přece vede do třetího světa! Žádné iluze! My chceme normální systém, myšleno ten „normální“ západní systém, který budeme napodobovat. To byl ten cíl. Ale co když napodobujete něco, co už je v krizi? A zjistíte to po dvaceti letech. Jedinou útěchou nám může být, že to je nejen náš problém, ale také problém střední Evropy a Evropy vůbec. A to je naším společným úkolem – nejen se nad těmi otázkami zamyslet, ale hledat i společné řešení.


Francouzský politolog a historik Jaques Rupnik (1950) se  narodil v Praze, vystudoval Sorbonnu a Harvard, je autorem řady knih. V současnosti je ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences politiques v Paříži.

Režie: Hana Trojánková Biriczová
revue Prostor 109/ “Osmičky”


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít