Les: svatyně, lékárna či rejdiště temných sil?
Strom míval duši a lesy neměly daleko k chrámům, nebo taky naháněly strach. V jejich větvích se uhnízdil hejkal, mezi kmeny se proháněli artušovští rytíři, v lese usnul vypravěč Dantovy Komedie, s americkou divočinou ubývalo domorodých kmenů... U nás nelze minout Šumavu, temný Branišovský les, trampské hnutí nebo lesní školky. Co všechno vlastně chráníme, chráníme-li les?
„Jakpak se líbilo mladému pánovi? Špatně, není-li pravda? Není divu. U nás je krajina ošklivá, samý les, samý vrch – to je v kraji českém jinaká krása! Všechno pěkně rovno, všude pole, všude čisto.“ Tato slova, která Karel Klostermann vložil do úst šumavské hajné, podle estetika a kulturního historika Karla Stibrala vyjadřují většinový postoj venkovanů k prostředí lesa, přetrvávající až do 20. století. Jak tomu ale bylo dříve?
Sice nevíme, jak moc se lesy našim předkům líbily, ale zřejmě alespoň k některým z nich chovali pocity posvátné bázně. Ostatně slovo „háj“ je odvozeno z tvaru „hájit“ (obraňovat / chránit). Háj se totiž podle Ĺubomíra Gábora ve slovanském kulturním prostoru tradičně považoval za posvátný; chráněný i ochraňující les byl zasvěcený pravděpodobně božstvu spravedlnosti, míru a práva. Podle lingvisty a sběratele pohádek Jacoba Grimma prý dokonce starý germánský výraz pro „chrám“ souvisel s panenskými lesy.
Naši dávní předkové podle některých svědectví žili v přesvědčení, že nejen každé zvíře, ale i každá rostlina má duši. Třeba kácení stromu, jenž měl prý vydávat výkřiky a sténání, bylo podle antropologa Jamese Frazera chápáno jako choulostivá lékařská operace, která by měla být provedena – s ohledem na pocity „trpitele“ – co možná nejšetrněji.
Oduševnělé dřevo a kouzelný artušovský hvozd
Křesťané pak sice posvátné háje zcela nešetrně vykáceli, ale oduševnělé pojetí stromů zřejmě částečně přetrvávalo i ve středověku. Jak popsal francouzský medievalista Michel Pastoureau, i pro „středověkého člověka“ představoval strom živou bytost, téměř živočicha. Proto mělo dřevo převahu nad všemi ostatními materiály. Kvůli tomu bývala v některých dobových legendách ta či ona dřevěná socha „potrestána“ proměnou v kámen, když neprokazovala služby, které od ní lidé očekávali. Přechod od dřeva ke kameni se chápal téměř jako odsouzení k smrti. Negativně hodnocen byl proto nástroj, který měl stromům nejvíce ubližovat: pila. Bylo jí vyčítáno, že je „vůči dřevu krutá, masakruje vlákna stromu, brání, aby na pařezu nebo kmeni vyrůstaly nové větve, protože řezání pilou mnohdy způsobuje hnilobu dřevní hmoty“.
A také v epických vyprávěních zvláště artušovského cyklu přežívaly starší, v tomto případě konkrétně keltské legendy o Brocéliandském hvozdu, který měl ve středověké evropské představivosti pověst místa plného víl, kouzel a tajemna.
Zlý les: klišé nebo realita?
Ohledně vztahu lidí ve středověku k lesu ovšem existují odlišné názory. Někteří tvrdí, že les byl pro středověkého člověka čímsi zcela nepřátelským, plným hrozeb a nebezpečí. „Z jeho obávané neproniknutelnosti zničehonic vystupují hladoví vlci, loupežníci, loupeživí rytíři,“ píše historik Jacques Le Goff. Les byl domovem temných sil a pokušení. V tomto duchu popsal Dante Alighieri v úvodu své Božské komedie les jako krajně nevlídné místo:
„V půl naší zemské pouti když se vkročí,
já octnul jsem se v tmavém, pustém lese,
neb cesta pravá zmizela mi s očí.
Ten popsati les, ruka má se třese:
tak divoký byl, drsný, v stálém šeru,
že vzpomínka naň nový strach mi nese!“
Podle Stibrala toto pojetí dlouho přetrvávalo: za nejkrásnější krajinu byla i v dalších staletích považována plochá, lidmi vzdělávaná krajina, nikoli temné lesy či hvozdy. Příručka pro básníky ze 17. století uvádí pro les stále adjektiva jako ošklivý, temný, hrůzný.
Další autoři, jako u nás historik Tomáš Klimek, ale namítají, že les byl jedním z běžných prostředí, v nichž se pohybovali uhlíři i poustevníci. Dokonce i pro panovníky mohl v jistých situacích plnit roli ochránce a útočiště. Pokud se v něm lidé něčeho báli, nebyl to les sám o sobě, ale jen konkrétní místa, divoká zvířata či dílčí nebezpečí. Představa lesa jako protikladu civilizace byla podle Klimka spíše literární klišé, které příliš nevypovídalo o skutečných postojích tehdejších lidí. Ti si jeho význam uvědomovali, a někteří panovníci včetně Karla IV. dokonce přijímali zákony na jeho ochranu.
Posvátno a přirozenost
Podle literárního historika Miloše Sládka, který vychází z koncepce „zlého lesa“, u nás zlom přinesly války první poloviny 17. století. V jejich důsledku se „noční les proměnil z rejdiště hejkalů v útočištné místo, lidé ve strachu před plenícími soldateskami trávili celé týdny mimo vsi uprostřed lesů nebo pod skalními převisy, mnohdy i s dobytkem a s částí vybavení domácnosti“. V širších vrstvách se pak v rámci barokní zbožnosti popularizovaly některé myšlenky Bohuslava Balbína o české krajině a o místech spojených s působením lesních poustevníků-světců. To mohlo učit zbožné poutníky „vidět za konkrétním lesem, řekou, kamenem nebo jeskyní místa v podstatě posvátná“.
Také u Williama Shakespeara už najdeme kladnější pojetí lesa jako prostoru svobody, sféru za hranicí dvorských intrik, kde je možno vystoupit ze společenských rolí a jednat zcela přirozeně. Někteří jeho hrdinové právě jen v lese mohou objevit, co je pravá láska a spravedlnost.
Národní lesy
S rostoucím významem estetických hodnot jako vznešenost a malebnost v průběhu 18. století pak vzrůstá nejen kulturní význam lesa: přičítá se mu pozitivní vliv na morálku a lidské zdraví, získává i jakousi nacionálně identitotvornou funkci. Jak podotýká Simon Schama, je téměř nemožné představit si pohádky bratří Grimmů jinde než v lese: „Vždy se jedná o severní germánský les – o místa plná jedlí a obludně tvarovaných buků.“ Hrdinům v těchto lesích hrozí řada děsivých nebezpečí, ale současně tam funguje jakási primitivní a absolutní náprava, vztahující se na všechny bez rozdílu.
Ve Spojených státech amerických byly divoké lesy bílými osadníky zprvu považovány za nepřátelské území, protože šlo o domov „bezbožných“ indiánů. Bylo tedy podle nich nutné vymýtit jak divochy, tak i divočinu. Ovšem asi v 60. letech 19. století došlo ke zlomu: zvláště lesy tvořené obřími sekvojemi začaly být vnímány jako živoucí americké pomníky či botanické panteony. Jak píše Schama: „Sekvoje jako by potvrzovaly americkou národní intuici, že kolosální velkolepost promlouvá k duši. Skutečnost, že sloupy tohoto grandiózního chrámu nebyly vytvořeny rukou člověka, vyvolává dojem, že je tu vystavěla Prozřetelnost, aby zde rostly, dokud je neobjeví nový vyvolený lid boží“, totiž bílí Američané.
Zásluhou tohoto přehodnocení začaly být lesy nejen chráněné, ale i znovu vysazované, podle Karla Stibrala dokonce i tam, kde nikdy předtím nerostly. I díky tomu mohou dnešní Češi navštívit les relativně snadněji než v době baroka, protože je Česko více zalesněno.
Moudrý, obrozující, léčivý
Důvody, proč lidé dnes přicházejí do lesů, zahrnují širokou škálu motivací, které lze odvodit z našeho historického exkurzu, i když se poněkud změnila jejich aktuální interpretace: les může být posvátný, děsivý, pohádkově kouzelný i léčivý.
Jestliže už romantici hledali v lesích regeneraci, totéž dnes oficiálně nabízí „lesní terapie“. Odborná veřejnost totiž hovoří o speciální diagnóze „NDD“ (Nature Deficit Disorder) neboli o „poškození způsobeném nedostatkem přírody“, zatím neuznaném oficiálně, a právě pobyt v přírodě je předepisován jako ten nejúčinnější lék proti civilizačním chorobám, jako jsou stres, kardiovaskulární problémy a deprese.
Opravdový a přirozený život v lesích mimo civilizaci hledají nejen trampové, ale i filozofové jako David Abram rozvíjející vizi jakési ekologické nenáboženské spirituality. Abram v knize Stávat se zvířetem: Pozemská kosmologie mimo jiné ukazuje, jak se v lese dá znovuobjevovat vlastní tělesnost: „Tady v lese je všechno jazykem těla. Vysoké smrky, pavouci, kteří splétají své sítě, čipmank, jenž sedí na padlém kmeni a rychle ohlodává cosi, co drží ve svých předních tlapkách, dokonce i exploze barevných lišejníků na skalním výchozu, která jako by vypadla z obrazu Jacksona Pollocka – všechny tyto dýchající bytosti jsou těla, vzdálené varianty mého vlastního těla, protože mé tělo je vzdálenou ozvěnou jejich těl.“
Do lesů přicházejí i vědci, z nichž někteří (znovu)objevují, že i rostliny včetně stromů mají jistou míru inteligence a sebeuvědomění a jsou navzájem propojené sítí kořenů. Trochu podobně to líčil i úspěšný fantasy film Avatar, který přinesl velmi sugestivní obraz oduševnělého či přímo božského lesa plného živoucích stromových i dalších bytostí (Vatikán film kritizoval kvůli panteistickému zobrazení přírody). Onen les je přitom vylíčen tak idealisticky, že jej tvůrci filmu umístili na jinou planetu.
Děsivý a vražedný
Na druhou stranu najdeme ale i temnější zobrazení lesního prostředí. S některými lesními lokalitami jsou i dnes spojeny znepokojivé legendy o paranormálních dějích a jevech, které se tam údajně mají odehrávat. Etnolog Jan Pohunek uvádí řadu takových současných pověstí ve své knize příznačně nazvané Stíny mezi stromy. Lidé na těchto neblahých místech nemusejí rovnou drasticky umírat jako fiktivní hrdinové kultovního hororu Záhada Blair Witch, ale popisují specifické „hmatové prožitky, jako jsou pocit doteku nebo dokonce uchopení a tažení do nebezpečí, pocity dezorientace a bloudění prakticky výhradně spojené s lesním prostředím“. Zvláště Branišovský les u Českých Budějovic je proslulý údajnou sérií podivných tragických událostí a děsivých přízraků, jako je takzvaný Černý muž – „bytost v klobouku a v plášti, jež se vznáší nad zemí a svítí jí oči“.
Jestliže by se ale Klostermannův citát dal v době svého vzniku asi těžko použít jako reklama k návštěvě šumavských hvozdů, Branišovský les je dnes běžně zařazován mezi turistické cíle jižních Čech; jeho temná romantika zřejmě přitahuje nejen vyznavače dark tourismu…
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
