Duše večírků a Šípková Růženka pro mileniály
Blyštivá mileniálská prázdnota Otessy Mosfegh a Tey Hacic-Vlahovic
Karanténní podzim je dlouhý. Pokud nemáte s kým sdílet postel nebo chvíle mezi blikající obrazovkou, můžete si číst. A seznámit se s hrdinkami, které se možná cítí podobně jako vy, aniž by se kolem vznášel opar pandemie.
Já jsem si do postele vzala Miu, hlavní postavu lehce autobiografického románu Tey Hacic-Vlahovic a bezejmennou hrdinku Otessy Moshfegh. Zdánlivě je nespojuje vůbec nic. Jedna prožívá svůj „Rok odpočinku a relaxu“ v roce 2000, kdy je jí kolem pětadvaceti let, druhá je maličko mladší a vypráví o svých studiích a večírcích v Miláně konce milénia. Bezejmenná privilegovaná hrdinka je krásná, Mia se snaží za každou cenu hlavně nepřibrat a z průměrného vzhledu vytřískat co nejvíc, stejně jako ze života. Zato bezejmenná na život v podstatě rezignovala, a aniž by měla zjevný důvod k nespokojenosti, uléhá v generačním žalu k ultimátní formě protestu: ke spánku. Co tyhle dvě spojuje?
Bildungsromán pro mileniálky a řešení nesmyslnosti života v kapitalismu
Prvotina Američanky s chorvatskými kořeny Tey Hacic-Vlahovic Life of the Party se čte jedním dechem. A nejen proto, že nám může v karanténních časech připomenout dobu, kdy jsme ještě mohli chodit na večírky a každý víkend končit nad ránem v after-klubu s novým vzrušujícím partnerem na jednu noc nebo s nově nalezenými „přáteli na celý život“ nad záchodovou mísou a bílým práškem.
Každá doba si žádá svoje hrdiny, kteří umí popsat společnost, jako by o nic nešlo, jako by vyprávěli, co měli k snídani, a stejně dokázali zaujmout. Někoho, kdo umí vyprávět i vlastní zkušenost s lehkostí a zdravou sebereflexí, aniž by padal do poučování nebo patosu.
Tohle všechno Hacic umí. Někdo by mohl tvrdit, že kromě talentu, který ovšem nespadl z nebe (Hacic se vypsala jako novinářka a příležitostná scenáristka), měla také štěstí na docela zajímavý život. Já bych si dovolila tvrdit, že její život nemusel být zajímavější než jakýkoli jiný s tím rozdílem, že ne každý dokáže z řetězce více či méně banálních zkušeností vystavět vyladěný příběh, který má dynamiku, humor i přesah a bavit se u něj bude teenager i boomer.
Hlavní hrdinka Mia přijíždí do Milána, metropole módy, aby tu studovala (co jiného než módu) a vpluje do města plného večírků, ve kterém si zkouší vydobýt svoje místo. Mezi večerními hodinami na univerzitě pracuje v designovém showroomu a taky jako party PR. Postupně se dostává tam, kde si myslí, že by měla být. Hacic prostřednictvím svého alter-ega ironicky komentuje prostředí milánského fashion glamouru, který je na konci dne všechno, jen ne moc glam. Občas si pomůže formou, která může připomínat stand-upový „one-liner“, nebo naopak pečlivě vypointovaný facebookový status, což funguje jako dokonalý zcizovák, aniž by utrpěla dynamika. A tu Hacic má – od první stránky, kdy cizinka Mia kouří na schodech milánského Dómu a glosuje hnus kolem formou dialogu s umolousaným holubem, se kterým má víc společného než se všemi lidmi kolem, po poslední scénu, ve které jí tohle pošmourné místo patří.
Je šťastná? Těžko říct, i když s ní ujdete kus cesty lemované poruchami příjmu potravy, zvláštními volbami spolubydlících i kluků na jednu nebo dvě noci, zaměstnavateli, kteří víc berou než dávají, večírky a afterparties, nahotou a sexem a masochistickým vztahem se ženatým mužem. Zatímco hrdinka od začátku dokáže svět kolem vnímat se zvláštním odstupem a humorem, pokaždé, když dojde na „něj“, se tahle schopnost vytrácí a z chytré, divoké a přidrzlé ženy se stává pejsek, kdykoli po ruce, kdykoli připravený nechat se ponížit. Submisivita a dominance se zvláštně překrývají, hrdinka není jen pasivní hračka, ale jako by v podivně nedefinovaném vztahu chvílemi nacházela potěšení, které ale zákonitě nikdy nemůže dojít naplnění.
Spánek léčí generační úzkosti
Moment masochistického „nevztahu“ prostupuje i knihou My Year of Rest and Relaxation od Otessy Mosfegh. I její bezejmenná hrdinka má poměr s mužem, kterého definuje aura byznysmenského kokotství a který dívku využívá jako nafukovací pannu, jež má uspokojit jeho zálibu v blowjobech a studeném neosobním sexu. Hrdinku její milenec fascinuje a zároveň znechucuje. I ona ovšem v ponížení nachází uspokojení. Je zvláštní objevovat v tolik odlišných světech a životních přístupech obou hrdinek leitmotiv vztahů, které nemůžou dojít naplnění, a už vůbec ne ničeho, co by aspoň náznakem připomínalo štěstí.
Ostatně, hlavní hrdinka Otessy Mosfegh vidí jediné štěstí ve spánku – jen v něm nachází vakuum, které je jí blízké a ve kterém je šťastná. Ačkoli se příběh jednoho roku podivné hibernace odehrává na začátku milénia, je dokonalou metaforou toho, co spousta z nás může prožívat právě letos. Rok 2020 se pro mnohé stává podivným rokem neklidného klidu, ve kterém jako by neexistovala jiná řešení než ho prospat s touhou, že nabereme síly k novému, šťastnějšímu životu.
Jenže tak jako v životě, i v románu o roku odpočinku a relaxace je všechno trošku jinak a veskrze nesympatickou hrdinku začne pomalu zrazovat její vlastní tělo a mysl. Důmyslný mix opiátů a barbiturátů, které si nechává předepisovat psychiatričkou, jíž by měl někdo okamžitě odebrat licenci, přestává fungovat ve chvíli, kdy mladá žena zjišťuje, že její tělo a podvědomí se hibernaci začíná bránit v malých výkřicích povrchního života. Tím samozřejmě opovrhuje, ale přesto jej proti své vůli a důvtipu žije a ve spánku se vydává do salonů krásy, na večírky i na nákupy.
Moderní Růženku tu neprobouzí ze spánku nekonsenzuální polibek prince, ale podobně nekonsenzuální touha vlastního těla po životě, který jí ovšem nedává smysl – dokonalá metafora o životě v pozdním kapitalismu, který nás nenaplňuje a nedává smysl. Prostředkem rebelie tu pak není žádný akt násilí, revolty nebo revoluce, ale hledání štěstí v pasivním aktu spánku.
Je jedno, kterou z hrdinek si vezmete do postele, obě dvě stojí za to aspoň na chvíli poznat a stát se na moment duší večírku i bezduchou cynickou pozorovatelkou světa, který je vždycky stejně na začátku jako na konci.
---
