Hypomnemata Zuzany Husárové
„a chceš vedieť aj farbu lásky? je ňou fialová: farba zaseknutej krvi, podchladených pier v náruči mora, brieždenia a snov, mágie a záhad, farba spektrálna“
Nejdřív je potřeba roztrhnout plastový obal. Na přebalu se dozvíte, že antický pojem hypomnemata oprášil Michel Foucault pro označení zápisníků s větami, které stojí za to uchovat, ať už jde o citáty, náhodné odposlechy nebo vlastní reflexe, a k nimž se jejich sběratel*ka potřebuje různými způsoby vracet. Listujete dál, tmavě fialové papíry zesvětlují, ale zhruba šestnáct stran ani slovo, jako byste byla vyzývána k vlastním zápiskům (i když spíše si už takový zápisník dávno vedete). Následuje věnování: „Pre dcéry, mamu, sestru, babky, prababky.“ A třiatřicet většinou delších básnických útvarů pojmenovaných tak jako prababky vždy v plurálu: Presuny, Korene, Identity, Úrazy, Formičky, Fikcie… Přičemž knihu uzavírá pásmo černobílých ilustrací Lucie Tallové s motivy ženy, moře, ale i samotného papíru.
Aniž jste se ponořila do četby, kniha už vám dává najevo jiné ambice, než jaké běžně očekáváte od básnické sbírky. „Výsledkom je viac než len kniha – je to objekt poetického záujmu,“ píše se v anotaci, kde i jednotlivé texty nejsou nazvané básněmi, nýbrž „živými básnickými objekty“. V případě Zuzany Husárové, docentky digitálního umění na bratislavské VŠVU, to zase tolik nepřekvapuje – vždyť i její předchozí počiny překonávaly hranice možného, ať už šlo o sbírky Liminal (2012) a Lucent (2013) vytvořené s vizuální umělkyní Amalií Roxanou Filip, o origami knihu a performanci Amoeba (2015) v tandemu s Olgou Pek nebo o nejznámější Výsledky vzniku (2020) generované umělou neuronovou sítí nazvanou familiárně Liza Gennart, za jejímž „zrozením“ stála Husárová společně s programátorem Ľubomírem Panákem. A to nemluvíme o jejích dalších aktivitách na poli uměleckého výzkumu či například zvukové poezie (jako když nedávno vytvářela kompozici pro akvabely).
Začtěme se ale nyní přímo do textů, komponovaných na principu hypomnemat – to znamená, že nemají jeden básnický hlas, nýbrž básnířka je spíše archivářkou, kurátorkou, dramaturgyní zamýšleného mnohohlasí. Kniha vznikala dlouhých deset let, což se nepromítlo tolik do jejího rozsahu, jako spíše do její koncentrované časosběrnosti. Najdeme v ní připomínku Martiny Kušnírové a Jána Kuciaka stejně jako Juraje a Matúše z bratislavské Teplárni v kontrastu k například sexistickým odposlechům z veřejného prostoru. Tato dokumentárnější rovina se nicméně ocitá v kontextu dalekosáhlých environmentálně-digitálních kosmogonií. Aluzi na Foucaulta doplňují reference na další obvyklé podezřelé jako Gilles Deleuze a Félix Guattari, Gertrude Stein, Gilles Lipovetsky nebo Julia Kristeva. Kniha střídá jazyky a neváhá zviditelnit ani jejich kognitivní predispozice. Ve srovnání s podobně ambiciózními počiny jako Zóna (2016) Ondřeje Buddeuse nebo Kniha tmy (2022) Michala Talla je zde však klíčovým osvěžením Husárové feministicky-mateřská rovina, ono Kristevino „other in mother“ v jádru autorčina prožívání světa, kdy intimní je vždy politické, protože vztahové. (A přece jinak než u Kristevy, neb mezi dcerami se objeví i Liza, vůči níž autorka zaujímá postoj otcovský…) Jiný svět vždy teprve nastává a nestačí ho vypreparovat z toho, co už známe.
lebo veď načo toľko nepravosti na tomto svete
keď možno žiť v harmónii
láske, sesterstve
skromnejšie
a po ére slov povstane more
Zazní hned v první básni „Smeti“ jako součást programového vymezení se vůči proteánskému (patriarchálnímu?) člověku, který svou ignorancí k materialitě ve prospěch mentálně-hodnotového vakua způsobuje pláč… Neumím odhadnout, nakolik jsou texty komponované podobným způsobem, protože podobné si do jisté míry jsou (přinejmenším užívanými rejstříky, střihy, občas i repeticemi či transgresemi k hranicím média). V zásadě z nich však čiší odklon od tradičního konceptualizmu směrem k jeho vnímavějším, méně vypočitatelným post-obměnám, včetně ohledávání post-digitality, a poučenost ze série obratů v rámci humanitních věd – toho afektivního, environmentálního, ba v neposlední řadě oceánského.
Moře tu nefiguruje pouze jako archaický horizont konce či memento počátků, nýbrž „fluiditu“ máme doslova „zakorenenú v atómoch“, „praoceán je otázkou nastavenia / usb kľúčom k heterotopii“, „nie smrť, ale vlna diktuje tento príbeh“. V tomhle smyslu by šlo knihu číst i jako manifest žitého obojživelnictví, synchronizace symptomů a diskurzů, osobního a kolektivního, potažmo mateřských dnů a uměleckých nocí. Nelze se přitom zbavit podezření, že jde také o zašifrovanou mapu k tajnému pokladu.
čo si pomyslím, ty vyslovíš
poézia je tekutá, plynná
je našou sesterskou planétou
mýtickou venušou, držiacou mimozemský život
lebo kde inde než nad ňou
univerzum sú popísané riadky, neprečítané, tiež fyzické
hľadali sme na nesprávnom mieste
Husárová, Zuzana: Hypomnemata, Bratislava: Brak, 2024.
Některé básně vyšly v časopise Tvar. Zhlédnout lze také autorčino čtení z kavárny Fra.
