Rozpustilá knihovnička: O bolesti těch, kteří nejsou tak docela lidmi
Když naslouchat znamená dávat lidství. První díl nepravidelného radikálního koutku autorek podcastu Rozpustilý*í
Vzpomínám si, jak ve vlažnosti bílých peřin naše zhýčkaná melancholická těla rozjímala nad tím, co to znamená být člověkem v tomhle čase a v tomhle prostoru. Jo vyprávěl*a o své identitě a o svém boji s dysforií. Její*ho emoční zranitelnost nikdy nepřestanu obdivovat.
Elo? A co je tvůj největší strach?
Já to věděla moc dobře. Ještě než se zeptal*a. Věděla jsem to, protože mě úzkost neúspěchu stíhá léta. Duch je něco, co je a zároveň není - a ta nevědomost je to, co způsobuje moje noční můry. Budím se zmatená z hojnosti podnětů, a ta zmatenost se mísí s odcizením.
Jo, já ti to nemůžu říct. Nebo můžu. Ale slib mi, že mě nebudeš mít za další povrchní pipku ze střední třídy.
Jo se na mě podíval*a tak, že se v jejích*ho očích dalo plavat.
Já mám největší strach z toho, že nebudu úspěšná.
Dnes vím, že její*ho nepochopení mojí duše pramenilo z mé neschopnosti vyjádřit, co jsem tím přesně myslela.
...
V práci máme nového kolegu. Říkejme mu A. Je mu asi čtyřicet a má trojčata. Všem, včetně mě, se představa toho, že budeme mít profesionálního kuchaře, dost zamlouvala. Trvalo mi jen pár dní, než jsem si uvědomila, že jsem se s takovou delikátností, s kterou A. ztělesňoval násilnost patriarchátu, ještě nesetkala. Foucault kdysi prohlásil, že efektivita mocenské dynamiky je závislá na tom, do jaké míry se ta moc dokáže maskovat (1978: 86). Podle této definice je A. velmi efektivní.
Pár přišel k pultu. Pamatuju si, že byly milé. Objednaly si americana, džus, avokádo se slaninou a myslím ještě nějaký quiche. Připravila jsem kávy a odnesla lístek s jídlem do kuchyně. Po chvíli se otočím a vidím, že A. připravuje smažené hříbky na toustu.
Neboj, drahá. To je v pohodě. To se může stát každýmu. Každej občas dělá chyby.
A.? Já ale neudělala chybu. Klidně se jich běž zeptat.
A. přešel kavárnu rázným krokem a zeptal se jich. Objednaly si avokádo se slaninou a quiche.
Neboj, drahá. To nevadí. To se může stát každýmu. Prostě jim udělám nový.
Podobných situací se během dne stalo několik. Přestože A. udělal chybu, předpokládal, že moje submisivita vlídně přivítá odpovědnost za jeho chování. S frustrací vroucí v mých plicích jsem se rozhodla konfrontovat jeho manipulativní chování.
A., takhle to nepůjde. My si tu jsme všichni rovní. Bolí mě, když se ke mne chováš takhle.
Ale no tak, drahá. Neboj, to je v pohodě. Není proč se rozčilovat.
Za konflikt v první situaci může nedůvěra, se kterou A. nahlíží na vše, co řeknu. A. mi nevěří, co si objednaly; nevěří, že jsem schopná vykonávat svoji práci; ale hlavně, A. nerozeznává to, co podle mnohých dělá člověka člověkem - moji schopnost přemýšlet. Descartes to řekl už v sedmnáctém století: Cogito, ergo sum. Myslím, tedy jsem. Na co ale zapomněl je, že možná, ale jen možná, je něčí schopnost přemýšlet rozeznávaná tak a jiných onak, a že možná, ale jen možná, někteří nejsou tak docela lidmi. Ať už podle ostatních, nebo jejich vlivem taky podle sebe.
V druhém příkladu se moje údajná neschopnost autonomně přemýšlet rozšířila o neschopnost reagovat a kriticky uvažovat nad vhodností jeho chování. Tím, že A. moji reakci shodil ze stolu jako nelegitimní, odepřel možnost zpochybnění jeho autority. Není proč se rozčilovat, drahá. V tomto případě narážím do zdi - je to logika kruhem a není z ní cesty ven. Jelikož moje myšlení není rozeznáváno jako myšlení, je i jakákoliv kritika metody, dle které se rozeznává, co je a co není doopravdy přemýšlením, předem nemožná, jelikož samotná kritika vzniká tímto (ne)přemýšlením. Není proč se rozčilovat, drahá. Síla tohoto komentáře tak tkví v uzavírání možnosti alternativy. Je to trik, který jde ruku v ruce s přesouváním odpovědnosti. Ta, kdo kritizuje a je nespokojená se statem quo, je tou, se kterou je něco špatně, tou, která by neměla podléhat emocím a iracionalitě. Není proč se rozčilovat, drahá.
Nejsem si jistá, kdy jsem se naposledy setkala s tak ostentativním i skrytým redukováním mého bytí. V textu „Violence, Nonviolence: Sartre on Fanon“ Judith Butler nastiňuje teorii, skrz kterou se má zkušenost s A. dá rozpracovat. Současná*ý americká*ý filozof*ka a teoretik*čka genderu v tomto textu analyzuje předmluvu francouzského existencialisty Jean-Paula Sartra, kterou napsal k dílu francouzského postkoloniálního teoretika s karibskými kořeny Frantze Fanona, Psanci této země (česky ji v roce 2015 vydalo nakladatelství Tranzit.cz). Sartre napsal tuto předmluvu na vrcholu své kariéry, jako uznávaný intelektuál 'vyspělé' země. Jeho plán bylo touto předmluvou představit černého, mladšího myslitele, Fanona, a jeho psychologický rozbor dehumanizačních efektů kolonializace, svým soudruhům, francouzské bílé elitě. Ale Fanon psal knihu pro své bratry bojující proti kolonizátorům, ne pro bílé obecenstvo. Sartre se ptá: „Proč číst tuhle knihu, když nebyla psána pro nás?“ (1961: 12), a pokračuje:
Evropané, otevřete tuto knihu a vejděte do ní. Po několika prvních krocích noční temnotou uvidíte oheň a kolem něho jakési cizí lidi, běžte k nim blíž, poslouchtejte. (...) Možná si vás všimnou, ale budou dále diskutovat, aniž by ztišili hlas. Jejich lhostejnost je zarážející: otcové bytosti stínu, vaše stvoření, původně to byly mrtvé duše, vy jste jim poskytli světlo, oni se pak obraceli pouze k vám, avšak vám tyto zombie ani nestály za odpověď. (...) V temnotách, odkud vzejde zcela nový úsvit, budete zombiemi právě vy. (str. 13, překlad Vít Havránek, vydání nakladatelství tranzit.cz, 2015 )
Přečtěte si ten úryvek ještě jednou. Butler rozkrývá, co tím Sartre myslel:
Pojď a poslouchej tento text, který nebyl psán pro tebe, který k tobě nepromlouvá, k jehož publiku nepatříš. Pojď a zjisti, proč byl adresován těm, kteří žijí v dekolonizovaném režimu bytí - nejsou zcela mrtví, ani zcela živí. Pojď a poslouchej hlasy, které tě o nic nežádají, už netouží po vstupu do tvého světa, už je nezajímá jestli je slyšíš, jestli jim rozumíš, a nebo ne. (2015: 173)
Kdo mluví a kdo zůstává pouhým předmětem této promluvy? Pro Sartra je fakt, že Fanon nikdy nemluví k bílému muži, ale pouze o něm, důkazem Fanonova filozofického důvtipu. Po staletích násilí a objektivizování těl barvy, se z nich stává subjekt - člověk - někdo, kdo je hoden být mluvčím. Zatímco se Butler (2015) identifikuje se Sartrovým důrazem na performativitu řečového aktu adresování v procesu vytváření člověka, poukazuje na paradox v Sartrově předmluvě. Podle Butler Sartre nepřeměňuje svá slova v činy. Sartre sice umísťuje bílé publikum na periferii, kde jsou odsouzení ze zvídavé vzdálenosti pouze naslouchat příběhům, které nejsou pro ně, ale o nich, jsou odsouzení ke ztrátě svých privilegií toho, kdo text produkuje a pro koho je určen (176); zároveň ale ve stejný moment Sartre oslovuje kolonizátory, a reprodukuje tak hierarchie subjektivizace, proti kterým sám bojuje. Evropané, musíte otevřít tuto knihu a vejít do ní. Jeho hlavní argument - tím, že k někomu promlouváme, tu bytost přetváříme v člověka - zůstává prázdný, jelikož on svým textem znovu mluví pouze k Evropanům, a ti, kterým byla kniha původně určena, tak zůstávají v promluvě francouzského slavného bílého intelektuála pouhým předmětem, pouhým objektem, o kterém se mluví.
Podobný argument představila i existencialistka Simone de Beauvoir ve svém díle The Second Sex (Druhé pohlaví). Co si představíte, když se řekne člověk? Podle de Beauvoir to je pravděpodobně muž. Toto dílo vzniklo v roce 1949, a tak fakt, že muž, kterého si představíme pod universálním pojmem 'člověk', je pravděpodobně také bílý, heterosexuální, cis a fyzicky zdatný, de Beauvoir ještě nenastínila. Proto se dílo jmenuje Druhé pohlaví. Zatímco muž je univerzální představou člověka, žena je něčím druhým, dodatkem, objektem; pokud se žena začne chovat jako člověk, bude nařknuta z toho, že se snaží napodobit muže.
Existencialismus je filozofický směr, který si klade otázky jako: Jak vím, že jsem člověkem? Jak vím, že existuji? Jak vím, že existují ostatní? Pro de Beauvoir je odpověď jasná, zatímco některá těla mají privilegium být právoplatnými lidmi, jiná zůstávají jen podčeledí lidského druhu a nikdy nebyly, nejsou a ani nebudou tak docela lidmi.
…
Jeho vřelý černý oči chápou, že jsem. Koutek jeho úst se jemně zdvihne, jak se blíží k mému tělu. Mrkne na mě a lehce mě polechtá na žebrech. Asi šel odnést nějakou zeleninu do skladu, zatímco já myla nádobí.
Tak co? Jsi ještě pořád našpulená? Usměj se trochu.
Přestože A. měl ojedinělý talent zcela narušit moje chápání sebe sama jako bytosti s emocemi, intelektem a schopnostmi, on mne viděl. On ke mně promlouval. On se na mě usmíval. Aktivní způsob, kterým mne redukoval na něco, co není tak docela člověkem, bylo to, že mě neposlouchal. Ne, že by mne neslyšel, ale spíš pro něj má promluva nepatřila do říše toho, co stojí za to poslouchat, co je obvyklé slýchávat jako řeč člověka. Usměj se trochu.
Inspirována Butler, přemýšlím i já nad existencí. Co když převrátím její diskuzi o performativní síle oslovování někoho vzhůru nohama? Ona přemítá o aktivní promluvě směřující vůči druhému, která ho identifikuji jako někoho, kdo je promluvy hoden, a je tedy člověkem. Já přemítám o aktivním naslouchání - tím, že identifikuji promluvu druhé, jako něco, co má být posloucháno, vytvářím člověka. Aktivním naslouchání vytvářím někoho, kdo má emoce, kdo dokáže přemýšlet, kdo má kompetence a chyby.
Teď, když to píšu, sedím v příliš velkém pokoji s parketami a uvědomuju si, že nezáleží, na tom, kým si myslím, že jsem. Nezáleží na tom, jak mí blízcí respektují to, čeho jsem dosáhla. Nezáleží na tom, jestli přispívám této společnosti. Vždy se může objevit někdo, kdo pouhou lhostejností vůči mé promluvě, lusknutím prstu, promění mou bytost v něco, co není člověkem.
Není proč se rozčilovat, drahá. V rozpustilém podcastovém díle s číslem osm mluví Zey o usmíření, o tom, jak struktury oprese aktivně profitují z toho, že cenzurují náš vztek a vyrábějí ochočení. Zey je nebinární a černá*ý a do její*ho pohledu na lidství promlouvá taky rasa i identita - o to víc si žádá publikum.
Můj největší strach pramení z toho, jak patriarchát distribuuje důležitost. Zatímco některá těla jsou uvězněna v bolesti věčného honu za uznáním, některá těla již vstupují do politického prostoru jako hodna toho, být vyslyšena. V tom spočívá životní energie a zároveň křehkost patriarchátu.
Teď, když to píšu, sedím v příliš velkém pokoji na Letné, a na Jo vzpomínám se zatrpklostí i úctou. Co asi dělá právě teď? Duch je něco, co je a zároveň není - teď, když to píšu, je ta nevědomost konečně očistná.
Prosím, naslouchejte těm kolem vás. Vytvářejte lidství.
Citace:
Beauvoir, S. (1949). The Second Sex. (česky: Druhé pohlaví, 1966)
Butler, J. (2015). Violence, Nonviolence: Sartre on Fanon. Senses of the Subject. 171-197.
Descartes, R. (1644). Principles of Philosophy. (česky: Principy filosofie, 1998)
Fanon, F. (1961). The Wretched of the Earth. (česky: Psanci této země, 2015)
Foucault, M. (1978). The History of Sexuality. Random House. (česky: Dějiny sexuality, 1999)
Sartre, J-P. (1961). Preface. In: Fanon, F. The Wretched of the Earth.
„“
