Showbusiness a politika: pár z pekla
O politice, ironii, nové upřímnosti a talkshow Jiřího Ovčáčka
Rozčarování z výhry Donalda Trumpa v amerických volbách vyvolalo u Demokratů jistou ontologickou tíseň. Proto se začaly množit hlasy, které tvrdí, že demokratickou kandidátkou do dalších voleb by měla být Oprah Winfrey - televizní celebritu má prý šanci porazit jen další televizní celebrita.
Snoubení showbusinessu a politiky se s vítězstvím Donalda Trumpa v podstatě posvětilo, a nyní se všichni malí lidé po celém světě snaží jeho úspěch imitovat. Zatímco dříve byly dimenze televizní zábavy a politiky poměrně jasně oddělené, v době internetové a postmoderní se hranice zcela stírají.
Již předčasně zesnulý americký spisovatel David Foster Wallace, autor díla Infinite Jest, varoval v podobném tónu před přízrakem ironie, která ve své postmoderní zdivočelé podobě zesměšňuje a s cynismem ubírá věcem na významu.
Když naději nahradí sebeposměch
Ironie sama o sobě totiž žádnou hodnotu nepřináší. Velice se hodí na vypíchnutí a dekonstrukci určitých problémů, ale už není schopná nabídnout řešení. Odpovědí na únavu z lehce idiotských rodinných amerických sitcomů z osmdesátých let byla plejáda sebeironických a sebekritických seriálů. Ty si dělaly „legraci“ z forem vlastního žánru a formátu. Seinfield byl ve stejnou dobu sitcomem i jeho vědomou subverzí. Televizní komici a jejich přátelé dostali punkový nádech – v jejich ironickém a cynickém světě už neexistovala žádná naděje na lepší život.
Zatímco tehdy šlo o skvělou zábavu, Wallace varoval před pádem televize do roviny čistě ironického cynismu, který by vedl k vyprázdnění lidské duše. Když všechno vnímáme jen skrze ironii a cynismus, tak co vlastně zbývá? Už opravdu není nic, za čím má smysl stát, vykoupení nikdy nepřijde a kdo je patetický, je odsouzený k posměchu? Vyšší hodnoty pak jsou odsouzené k tomu stát se jen karikaturou pro pobavení ostatních.
Wallace tvrdil, že abychom se nezacyklili v nekonečné ironii a cynismu, musíme vytvářet kulturu „nové upřímností.“ Jako by se jeho přání v poslední dekádě plnilo. Seriály jako Bojack Horseman jsou sice stále velmi cynické a nekoukají na život jako na procházku růžovým sadem, ale přesto dokážou obnažit lidské i životní kvality. Dobří a snaživí lidé jsou sice v nich nuceni čelit těm nejtěžším zkouškám a zesměšnění, ale nikdy se nesmějeme jejich snaze nebo vnitřnímu přesvědčení.
Svět Bojacka Horsemana je zlý, nepřejícný, nespravedlivý a mrzký. Jenže to není všechno. Bojack Horseman totiž ukazuje důležitost vnitřních lidských hodnot svých postav – to pak funguje jako vykoupení i pro nás všechny, kteří se plahočíme temným lidským životem. Bojack Horseman říká, že i přes všechny útrapy má smysl ve světě žít, má smysl se snažit a hledat něco, co nám dělá radost. I ve tmě stojí za to hledat jakkoliv mdlé světlo hvězd.
Je politika už jen ironická zábava?
Jenže politika je cynická až na půdu, a tak si z showbussinesu a televizní zábavy bere jen to nejhorší. Zatímco reality show se od prostého cynismu, výsměchu a ironie posunuly ke zdůrazňování lidských kvalit v duchu Wallaceovy nové upřímnosti, politika je už upřímnosti zcela zbavena.
Každý ví, že dnešní politici jsou produktem, jejichž ironie nezná hranic a kteří nemrknou okem, když nám miliardáře představují jako člověka blízkého obyčejným lidem. Do politiky Nová upřímnost ještě nedorazila - tedy aspoň u nás ne. I televizní politické zpravodajství se stává spíš cynickým zábavním pořadem. Kdo z nás se dívá na Události proto, že nás umí trpce rozesmát? Existuje snad někdo, kdo sleduje prezidentovy projevy ještě kvůli něčemu jinému, než sebelítostivému pobavení? Je vůbec v politice prostor pro Novou upřímnost?
Vrcholem vyprázdněnosti dneška je talk-show Jiřího Ovčáčka. Trolla, který svou cyničností a láskou k ironii překonává všechny ostatní osobnosti české politiky i showbusinessu. Zcela jistě nebere svou show vážně a určitě chápe, že to není opravdový televizní pořad a že on sám není opravdový moderátor. Úlisný úředníček a průvod českých fašistů jsou jako můry přitahováni mezi kulisy televizní „stanice“ jednoduchého egomaniaka – jejich neschopnost vytvořit cokoliv vlastního, hodnotného, něco, co by šlo aspoň částečné chápat jako vznešené, jen stvrzuje jejich dokonalou symbiózu s postmoderním, sebeironickým konceptem nekonečně cynické show.
Tito lidé nedokážou stvořit nic. Proto exhibují v sebeposměšném tanci na cynickém kolotoči, kde si nihilistická politika podává ruku s vyprázdněným showbusinessem. Není to přitom cynismus, který přichází, když o něčem víte příliš mnoho. Spíš patří k druhu, který má původ v tom, že víte příliš málo.
---
