Jednou budu milovat Oceana Vuonga
Vracet se zpět rodinou historií a budovat prostor pro život navzdory každodennímu násilí v dílech vietnamsko-amerického spisovatele a básníka
„Všechny krásné knihy jsou psány v jakémsi cizím jazyce,“ říká Proust. Pokud ale psaní znamená znovu vytvářet vlastní jazyk, skrz který autor promítá svět, tak co se stane, když nás jazyk, kterým píšeme, neúprosně oddaluje od toho, kým jsme byli? Dalo by se pak vypsat z bolesti, přetavit trauma v něco jiného?
Už ve svých básních dokázal vietnamsko-americký spisovatel Ocean Vuong otevřít jazyk, ve kterém život zjizvený bolestí může znovu nacházet mír. Skrz jejich strofy možná prosvítá bolest ze ztráty způsobené strukturální nerovností a krutostí systému, bolesti zaviněné rasismem, homofobií nebo misogynií. Vuong ale trauma nevnímá jako konečnou stanici – v básních popisuje život plný naděje v lepší svět.
Dotknout se slovem
I Vuongův loňský román On Earth We’re Briefly Gorgeous se snaží nacházet nový jazyk, ve kterém bychom dokázali žít světu navzdory. Kniha je dopis syna adresovaný matce, která neumí anglicky a nikdy si ho nedokáže přečíst: „Mami, píšu ti, abych se tě dotknul – přestože každým slovem, které napíšu, se vzdaluju místu, kde jsi.“ Právě díky tomu může Vuong vyslovovat intimní a naléhavé věci bez obav z jejich dopadu.
Hranice mezi fikcí a autobiografií jsou v románu porézní a autora lze do jisté míry zaměňovat s hlavní postavou. Rodina protagonisty, stejně jako ta autorova, emigrovala z uprchlického tábora do Států, když byly oběma dva roky. Vuong líčí život vklíněný do prostorů v nehtových studiích, v oblacích výparů z laků na nehty, odlakovače a Phở, které mezitím ženy připravují vzadu. Hlavní postava, Little Dog, je vychovaný ženami. Dogův otec je téměř nepřítomný, vidíme ho jen tehdy, když ho policie odvádí s rukama za zády. Zvláštní obraznost, se kterou Vuong podobné scény líčí, spočívá především ve smyslu pro detail, kam se upíná význam celku. I samotné jméno Little Dog odkazuje jinam: k vietnamskému zvyku pojmenovávat děti po něčem tak bezcenném, aby je potenciální zlo s opovržením přešlo.
Je to jazyk, jeho různé záhyby a moc, ke kterému se kniha svou spirálovitou strukturou vrací. Tam, kde by jiní hlásali limity řeči, dokáže Vuong vyslovovat bezmeznost lidského života. Nejedná se ale o lineární jazyk, ale o obrazy mířící tam i zpět – jsou v záblescích, ve vinětách rodinné historie. Celá kniha je pak snahou nalézat prostor pro život mimo omezující rámce a kategorie. Vuong popisuje scénu, kdy se Little Dog s matkou a babičkou snaží v masně koupit hovězí oháňku na vývar, nikdo z nich si ale nedokáže vzpomenout na správný výraz. Místo slov se kroutí a bučí ve snaze dorozumět se, jako by z nich absence jazyka na chvíli strhla jejich lidství.
„Tehdy jsem si slíbil, že už mi nikdy nebudou chybět slova, když bude potřeba, abych za tebe mluvil,“ píše Vuong. „Odložil jsem náš jazyk a nasadil si angličtinu jako masku, aby ostatní vnímali mou tvář a skrze ni i tu tvou.“ Vuong se po vzoru Go Tell It on the Mountain Jamese Baldwina snaží radikálně přeformulovat to, o čem všem může román být – dává hlas a prostor obyčejným příběhům marginalizovaných lidí a ukazuje, že i jejich životy se mohou stát středem pozornosti.
Noční obloha s průstřely
Podobně komplexní rovinou knihy je i protagonistova sexualita. Když při letní práci na tabákových plantážích v Hartfordu potkává Trevora, vnuka majitele plantáží, jako by se mu otevřel nový svět. Nachází sebe v odrazu druhého.: „ ‚Co jsi byl, než jsi mě potkal?‘ ‚Myslím, že jsem se topil.‘ ‚A co jsi teď?‘ ‚Voda.‘ “ V jejich vztahu Vuong sleduje různé možnosti prožívání vlastní homosexuality. Little Dog je najednou poprvé tím, kdo kvůli touze přijímá násilí, a je to právě touha, která násilí mění v něco úplně jiného.
Trevor se ale ve své sexualitě ztrácí, jako by ho rozkládala zevnitř. Pro syna tradiční americké maskulinity jde o jednoduchou rovnici: pokud je gay, nemůže být mužem, a podle stejných měřítek ani člověkem. V Trevorově boji s vlastní identitou zvýrazňuje Vuong často opomíjený fakt: homofobie je totiž z velké míry jen zastřená misogynie. Všímá si toho v Trevorově strachu ze sexu a možné ztráty onoho abstraktního mužství, vidí to v jeho násilnosti, touze zničit sebe sama. Vuong tím ale nikoho neodsuzuje, na vše nahlíží s bezmeznou mírou lásky a bolesti.
Americký umělec a aktivista David Wojnarowicz ve své tvorbě často vyjadřoval vědomí neschopnosti jazyka dotknout se skutečného stavu věcí. Násilí, stejně jako intimita, se pak stává jakýmsi náhradním jazykem, strukturovanou odpovědí na okolní svět. Jedině umění se možná nějak podvědomě dokáže přiblížit tomu, co chceme říct. Ve známém snímku Untitled (Buffalos) zachycuje bod zlomu: bizony vrhající se ze skály na smrt. Je to výjev absolutní odevzdanosti vlastnímu osudu, nebo naopak výraz beznadějné svobody? Podle umělce jde o zobrazení nevyhnutelné zkázy, do které se všichni řítíme.
Pokud je pro Wojnarowicze stádo bizonů běžících vstříc smrti metaforou moderního života, pro Vuonga má stejný obraz mnohem konkrétnější, osobnější nádech. Výjev se v knize vrací hned několikrát. Zrcadlí se i ve vzpomínkách na Trevora, třeba když spolu napálí auto v plné rychlosti do stromu, sjetí na fentanylových náplastech a kokainu.
Na zemi jsme na okamžik nádherní
Na začátku loňského února se z nejvyšší části spirálové rampy poblíž potemnělé skleněné kopule Guggenheimova muzea v New Yorku snesly stovky falešných předpisů na OxyContin – skupina P.A.I.N. takto protestuje už několik let proti financování kulturních institucí z peněz Sacklerovy rodiny, majitelů firmy Purdue Farma, která má na svědomí současnou opioidovou krizi způsobenou nadměrným předepisováním léků jako jsou OxyContin nebo právě Fentanyl. Epidemie si jen v roce 2017 v U.S.A. vyžádala téměř padesát tisíc obětí a podle vládních statistik je na lékařských opiátech závislých až 10,3 milionu občanů U.S.A.
Trevor užívá Fentanyl od doby, co si jako dítě zlomil kotník. Když se po jeho smrti Little Dog zlomený vrací domů, přemýšlí nad zbytečností, se kterou lidé padají do spirály závislosti a mizí jeden za druhým. Toxická maskulinita, strach z vlastní sexuality a chudoba ale Trevora sežrala zevnitř dřív než samotná droga. Vuong všechnu tu bolest cítí, snaží se ji zformovat do slov a pochopit tak její hranice.
Násilí prostupuje každou stranu románu: přenáší se jazykem, dopadá na těla. Trauma z oblaků napalmových bomb se odráží v matčině vzteku, dozvuky explozí rezonují hartfordským předměstím a v podobných chvílích zdánlivě neexistuje nic jiného. Síla Vuongovy knihy ale spočívá právě ve schopnosti nalézat lásku a sebe sama navzdory všudypřítomnému násilí. „Protože západ slunce, podobně jako náš život, existuje jen na pokraji vlastního zániku,“ píše a v jeho slovech rezonuje název knihy. Neříká totiž, že jedině z utrpení vychází to skutečné umění – krása podle autora spočívá ve vědomí vlastního zániku, ubíhajícího času. Nic netrvá věčně a my se možná nevyhnutelně řítíme z útesu, podobně jako bizoni Davida Wojnarowicze. Zahnaní do kouta, odsouzení na smrt. Proti tomuto obrazu ale Vuong staví svůj vlastní – na mnoha místech sleduje životní cyklus motýlů, kteří se každý rok vydávají na sever, ale zpátky domů se vrací už jen jejich děti. Věčný návrat se opakuje do nekonečna a nic neumírá, paměť těch před námi přežívá v nás, je zakódovaná v jazyce, prochází strukturami toho, kým jsme.
On Earth We’re Briefly Gorgeous je skutečný americký román tam, kde ostatní selhávají. Zobrazuje samotnou podstatu země: skutečnost za záclonou snů o bohatství, svobodě a cestě vzhůru. Americký sen totiž leží na bedrech imigrantských matek, pochází z výparů v nehtových salonech, z šikany a fentanylových náplastí. Říkají totiž, že „svoboda není nic jiného než vzdálenost mezi lovcem a kořistí“. Vuong jako by se snažil zahrnout všechnu tu zraněnou, lovenou zvěř a zaznamenat ji na papíře. Možná tak vytváří svůj vlastní prostor, vlastní zemi, kde násilí nehraje takovou roli. Protože: „Co je země jiného než věta bez hranic, život?“
Jednou budu milovat Oceana Vuonga (ze sbírky Noční obloha s průstřely, Ocean Vuong)
Překlad Marek Torčík
Oceane, neměj strach.
konec cesty je ještě tak daleko,
že už je dávno za námi.
neboj se. tvůj otec je tvým otcem jen
dokud jeden z vás nezapomene. stejně jako si tvoje páteř
nevzpomene na svá křídla
bez ohledu na to kolikrát naše kolena
políbí chodník. Oceane,
slyšíš mě? nejkrásnější část
tvého těla je všude tam,
kam dopadne stín tvé matky.
tady je ten dům s dětstvím
osekaným na jediný rudý nástražný drát.
neboj se. říkej tomu horizont
& nikdy ho nedosáhneš.
tady je dnešek. skoč. slibuju, že to není
záchranný člun. tady je muž,
jeho náruč dost široká, aby posbírala
tvůj odchod. & tady okamžik,
jen chvilku potom, co se zhasne, když ještě pořád vidíš
ochablé světlo mezi jeho nohama.
jak ho používáš zas & znova
abys našel svoje vlastní ruce.
chtěl jsi druhou šanci
& dostal jsi ústa, ze kterých se můžeš vyprázdnit.
neměj strach, ta střelba
je jen zvuk lidí,
co se snaží žít o trochu déle
& nedaří se jim to. Oceane. Oceane–
zvedni se. nejkrásnější část tvého těla
je tam, kam má namířeno. & pamatuj,
i samota je jen čas
strávený se světem. tady
je ta místnost, kde jsou všichni.
tvoji mrtví přátelé tebou
procházejí jako vítr
prochází zvonkohrou. tady je stůl
s rozviklanou nohou & cihla
jako podpěra. ano, tady je místnost
tak teplá & útulná,
přísahám, probudíš se–
& zaměníš tyhle stěny
za kůži.
---