Hábův Král Lear je o generačním střetu, konci řádu a nejistotě toho, co nás čeká
Král Lear je v současnosti jednou z nejtřeskutějších inscenací královéhradeckého Klicperova divadla v sezóně 2024/25. Režisér Michal Hába si sice bere za námět tragédii Williama Shakespeara, rozhodně ale neusiluje o alžbětinské divadlo, čistý blankvers ani dobovou „rytírnu“. Publikum doslova zvedá ze sedaček hned z několika důvodů. Ti, kteří očekávali klasiku, jsou pobouřeni kombinací až středověké syrovosti, černého i naprosto primitivního humoru a rapových pasáží, přičemž hra se neštítí ani vulgarizmů. Ti, kdo si tuhle podívanou naopak užijí, všechno to nové, odvážné a moderní vítají jako osvěžující a blízké současnému člověku.
Do značné míry se tedy (generační) střet odehrává jak na jevišti, tak i v hledišti. Hábův Lear má přitom i značný filozofický přesah. To, čím byl Lear aktuální kdysi, režisér Michal Hába aktualizoval tak, že nabízí zrcadlo současné společnosti – ovládané často mocnými a v minulosti prověřenými, avšak slábnoucími lídry, kteří už ale nejsou schopni kráčet s dobou. Na druhou stranu poukazuje i na jejich ne vlastní vinou nezkušené, ale ambiciózní nástupce, kteří sice po moci touží, když se k ní však shodou okolností dostanou, nedokážou se jí úspěšně chopit.
Hlavním tématem Hábovy inscenace Král Lear je stav, který je označován jako interregnum – mezivládí. To je charakterizováno rozpadem zavedeného řádu a nástupem řádu nového, který se ovšem ještě nepodařilo nastolit. Tato situace nastává konkrétně ve chvíli, kdy se Lear zříká z vlastní vůle vlády a svého majetku, aby je rozdělil ve prospěch svých dcer. Dvě z nich, které nepravdou přesvědčí otce o tom, že si svůj díl zaslouží, pak namísto toho, aby svou nabytou moc využily ve prospěch své země, bojují mezi sebou a otce zavrhnou. Nejmladší z Learových dcer, které se starý král v zatmění mysli zřekne, bojuje bez úspěchu.
Inscenace v osobitém pojetí mladého režiséra Michala Háby, který má za sebou tituly jako Maryša (Klicperovo divadlo), Vojcek – jednorozměrný člověk (Divadlo X10), Peer Gynt (Činoherní studio v Ústí nad Labem) a mnohé další, je výpovědí o době, ve které žijeme. Doba se mění a staří vládci si s ní nejsou schopni poradit. Noví, často samozvaní vůdci zase nabízejí instantní řešení s nevalným výsledkem. Zklamání a falešné naděje vytvářejí čím dál větší frustraci a vedou k radikalizaci společnosti. Výsledkem je chaos, nejistota a permanentní nespokojenost. To vše je ovšem zasazeno do minimalistické scénografické vize Adriany Černé, skrz naskrz prokouřeno, prošpikováno popkulturními odkazy, prostříleno doslova i obrazně, okořeněno hudbou Jindřicha Čížka a hip hopovou dikcí „zlých sester“ Goneril a Regan a dochuceno značně kyselým humorem, který jde často za hranu.
Celá ta podívaná má ale silné momenty, jak dramatické, tak herecké, a v neposlední řadě vizuální. V titulní roli exceluje Filip Richtermoc, jemuž sekunduje Jiří Zapletal v úloze hraběte z Glostru. Moderní přebal dávají inscenaci video dotáčky i livestream, obrazy bouře a zkázy, umělá krev nebo současné kostýmy.
Současnost evokuje také hudební složka. Ani rapující „zlé sestry“, ani další postavy včetně samotného Leara se nebojí sem tam odchýlit od původního textu a nešetří ani „nepěknými slovíčky“. Ostatně to je to, čím si Král Lear některé diváky trochu nahněval. Když se ale podíváme na překlad Jiřího Joska, který si tvůrčí tým pro inscenování zvolil, zjistíme, že Hába s vulgarizmy nezachází o nic víc než samotný Shakespeare. Někteří z nás se holt raději odkazují na krásu Shakespearova jazyka, místo aby jeho dílo skutečně četli.
Vcelku pak Learovo publikum dostává výstřední pochoutku, kterou lze přirovnat třeba ke konzervě surströmmingu (páchnoucí rybí delikatesy ze Švédska), protože skutečnost jen málokdy voní. Jak ale asi tušíte, jakkoliv vám tyhle chuťovky mohou zapáchat, nakonec si je budete chtít dát znova.
#krallear #guiltypleasure #causesaddiction
