Amerika bude hořet (znovu)
Bouře v amerických ulicích kvůli policejní brutalitě odhalily hlubší nespokojenost, narůstající v tamní společnosti nejpozději od chvíle, kdy se Barack Obama za poslední ekonomické krize nepostavil jednoznačně na stranu zchudlých Američanů a proti bankám. Trump je jen dalším pokračováním těchto zklamaných nadějí – a snad si to kromě okrajových hnutí jako Occupy Wall Street či Tea Party začínají uvědomovat i establishmentové strany.
Spojené státy letos zažívají tak divoký rok, jaký tu nebyl už dlouho. Začal impeachmentem, tedy pokusem o odvolání Donalda Trumpa, a hrozícím konfliktem s Íránem a pokračoval divokými primárkami, do nichž vstoupila koronavirová pandemie a její drastické ekonomické dopady. Když už se zdálo, že nic horšího nemůže přijít, explodovala Amerika divokými protesty, které se na mnoha místech zvrhly v násilné nepokoje. Američané toho mají na talíři hodně. Přitom se v mnoha směrech stále nevypořádali s předchozí krizí.
Hráz chránící provinilé
Když v roce 2009 nastupoval Barack Obama do úřadu, většina Ameriky a světa od něj očekávala velké změny. Ostatně Spojené státy tehdy stály na okraji propasti v podobě hospodářské krize. Časopis Time umístil na obálku jednoho povolebního čísla fotomontáž Obamy jako nového Franklina Delano Roosevelta. „Nový nový úděl,“ zněl titulek pod jeho usmívající se tváří. Není divu. Obamu vynesla do Bílého domu kampaň založená na slibech změny, nové naděje a všeobecný závan populismu – populismu v pozitivním slova smyslu, jako nutné korekce ve prospěch bankovním systémem neprávem ukřivděných řadových Američanů.
Netrvalo ale dlouho a ukázalo se, že reálná Obamova vláda bude daleko kompromisnější. „Moje administrativa je to jediné, co stojí mezi vámi a rozhněvaným davem s vidlemi,“ řekl údajně Obama skupině bankéřů, kteří byli po roce 2008 terčem rozhořčení celého světa. Obama se rozhodl, že stávající prohnilý systém nerozmetá a nenahradí ho něčím novým, snad lepším. Jeho vlastní slova o davu s vidlemi přesně ilustrují, v jaké pozici se viděl: jako hlas rozumu, který vytváří hráz mezi provinilými a rozhořčenými. Nikoli tedy, jak mnozí doufali, jako hlas těch naštvaných.
To pochopitelně vedlo k velkému zklamání. Na jedné straně dal Obamův postoj ke krizi a jejímu řešení mimo jiné vzniknout protestnímu hnutí Occupy Wall Street, z něhož vyšla řada klíčových aktivistů hnutí Black Lives Matter, obě kampaně Bernieho Sanderse nebo například narůstající strana Democratic Socialists of America (DSA).
Na druhé straně politického spektra stálo rozčarování z Obamova prezidenství u zrodu takzvané Tea Party. Toto hnutí bylo z počátku vysmívané jako uměle vzniklé, falešné protestní hnutí, zorchestrované a financované miliardáři. Američané pro to mají vtipné označení astroturf, doslova umělý trávník, jež stojí v kontrastu k pojmu grassroots, který odkazuje ke kořínkům trávy coby analogii organickému vzniku hnutí „zdola“. To sice nebylo úplně neoprávněné, ale bylo by chybou myslet si, že hnutí se postupně neuchytilo i zdola a nezačalo žít vlastním životem. Tea Party postupně posunula republikány více doprava, směrem k radikálnějším, ale také více populistickým pozicím – podobně jak se o to dnes pokouší DSA s demokraty.
Dva prezidenti a dvojí zklamaná naděje
Obama ale nebyl jediný, kdo zklamal své populistické sliby. Mohlo by se zdát, že Trumpova kampaň a slogan Make America Great Again je logickým vyústěním právě Tea Party. A do jisté míry to tak je. Komentátoři v posledních letech sahali k srovnávání Bernieho Sanderse a Trumpa coby reprezentantů dvou ekvivalentních populismů reagujících na Obamovu éru. Je tu ale jeden obrovský rozdíl: Trump je v Bílém domě.
Když člověk odhlédne od probíhajícího chaosu a podívá se na americký vývoj posledních deseti let s odstupem, zjistí, že mezi Obamou a Trumpem jsou jisté podobnosti. Což je tvrzení, které by jistě nepotěšilo ani jednoho z nich. Stejně tak jako Obama sliboval naději a změnu, měl být Trump radikálním rozchodem s předchozím vývojem. Doslova sliboval vypustit bažinu washingtonské korupce. Do hlavního města se měla po letech opět vrátit vůle lidu, byť s důrazem kladeným na požadavky jiných částí populace než Obamova voličská koalice. Ale přes veškeré řeči o bažině a od reality odtržených elitách se toho po Trumpově inauguraci pro běžného Američana mnoho nezměnilo. Bažina spíš jen změnila „brand“, jak se do jisté míry děje vždy, když se změní strana ovládající Bílý dům.
Trumpova administrativa toho obecně příliš nedokázala. Z věcí, které zvládla, se příliš neodklonila od zajetých republikánských kolejí. Mezi Trumpovy největší úspěchy patří daňová úleva, která prospěla především nejbohatším Američanům. Trump nabízí silný pocit vítězství svému „táboru“ kulturních válek, jejichž přínos životu běžných Američanů se ovšem blíží nule.
V jedné sféře je nicméně Trumpova administrativa velmi úspěšná a prezident se tím rád chvástá. Republikánům se za jeho vlády podařilo dosadit velké množství soudců, včetně dvou k veledůležitému nejvyššímu soudu. Na tomto na dřeň osekaném pragmatismu byla vždy založena podpora Trumpa ze strany sociálně konzervativních voličů a evangelikálů. Toto spojenectví bylo možná vždy postaveno na chabých základech, konzervativci dostali prezidenta, u kterého nahrávka, na níž se chlubí držením žen za přirození, byla jen špičkou ledovce. Ve Washingtonu se ovšem od pradávna traduje, že zatímco demokraté se do svých kandidátů zamilovávají (a jsou nejednotní), republikáni se vždy pragmaticky sešikují za jedním vyvoleným, i když jim osobně třeba úplně nevoní.
V letošních volbách bude tento koncept republikánského šiku tvrdě otestován. Na začátku léta nejvyšší soud přiřkl v polarizujícím rozhodnutí antidiskriminační práva homosexuálům a translidem. Autorem většinového názoru byl Donaldem Trumpem dosazený Neil Gorsuch. Teze, že kvůli nominacím na vrcholné soudy stojí sociálním konzervativcům za to Trumpa volit (byť se zacpaným nosem), tak dostala tvrdě na frak.
Doutnající hněv
Obama i Trump byli kandidáty, kteří slibovali populistický obrat, byť každý trochu jiný, ani jeden z nich je jako prezident ale nenaplnil (v Trumpově případě alespoň prozatím). To znamená více než dekádu vzedmutých nadějí, jejímž výsledkem bylo ale přešlapování na místě. Mezitím se socioekonomické nůžky rozevírají, sociální mobilita je na tom bídně a obě ekonomické krize výrazně posílily centralizaci a velké korporace obecně.
Běžní Američané mezitím, jak se říká, ostrouhali. Není potom divu, že podle nedávného průzkumu NBC a Wall Street Journalu si sedmdesát procent respondentů myslí, že politici „pracují jen ve prospěch těch mocných Washingtonu a na Wall Streetu“, a cítí se naštvaní. Loni se v rámci jedné akademické studie čtyřicet procent respondentů přiznalo, že považují americké politické a sociální instituce za natolik nefunkční, že nejlepší by podle nich bylo je zcela rozmetat. Doslova „burn to the ground“, tedy vypálit do základů.
Uvědomují si to už i někteří politici z republikánské strany, kteří jsou, co se ekonomiky týče, většinou oddaní vyznavači neoliberálních dogmat. Vidět to bylo na reakci na ekonomický propad způsobený koronavirem. Zatímco většina Američanů se nejprve nedočkala takřka žádné podpory, stát vyplácel tučné šeky velkým korporacím. Nicméně malá skupina senátorů, včetně několika republikánů, se zasadila o vyplácení jednorázových a téměř bezpodmínečných šeků pro většinu Američanů, nebo o sice nedostačující, ale za dané situace přesto významnou podporu pro drobné podniky.
Nebyl to jen náhodný ústřel. Je znát, že část republikánů od Trumpova nástupu do úřadu pochopila, že se musí něco změnit a malá skupinka začíná opouštět dřívější nedotknutelná volnotržní dogmata strany. Někteří lidé z těchto kruhů dokonce začínají pozitivně mluvit o roli odborů, což je ve srovnání s uplynulými dekádami něco naprosto nevídaného. Lze možná právem pochybovat o skutečném přesvědčení těchto republikánů, ale podobně jako v případě narůstající nespokojenosti na levém, populistickém křídle demokratické strany je zjevné, že alespoň část amerických politiků si uvědomuje, že poptávka po ekonomickém populismu mezi americkými voliči zůstává nenaplněna. Pod povrchem se tedy možná začíná opravdu něco hýbat. Zatím tu ale stále máme hlavně spoustu lidí, kteří se už velmi dlouho nemohou domoci změny, která je jim na oko nabízena. Co se stane s voliči, kteří zažili ne jednu, ale hned dvě zrady po sobě?
Malou ochutnávku toho zažily Spojené státy na začátku letošního léta. Protesty po smrti George Floyda sice byly spuštěny primárně rozhořčením nad neměnnou praxí americké policejní brutality. Sotva lze ale popřít, že koronavirus, ekonomická situace a dlouhodobá nespokojenost se směřováním země v explozi také sehrály svou roli. Byť se tak nestalo v posledních deseti letech zdaleka poprvé, podle průzkumů si v posledních měsících okolo sedmdesáti procent Američanů myslí, že jejich země nemíří správným směrem.
Je těžké odhadovat, kdo vyhraje letošní prezidentské volby, jestli Donald Trump, nebo Joe Biden. Pokud se ale Trump nevrátí ke svým ekonomicko -populistickým slibům, nebo jestli Biden nenajde touhu změnit Ameriku i poté, co věnoval celou svoji kariéru zachování ekonomického statu quo, můžou se za pár let protesty za George Floyda zdát jako drobný předkrm před daleko dramatičtější bouří. Pokud Amerika nezmění to, jakou kontrolu nad svými životy mají její řadoví občané, je takřka nevyhnutelné, že bude znovu hořet
---
Matěj Schneider (* 1988) je publicista a redaktor online deníku A2larm. Právě pro něj ve spolupráci se serverem Voxpot připravuje od roku 2019 podcast Redneck o americké politices doprovodným blogem redneck.substack.com. Kromě A2larmu a Voxpotu pravidelně píše převážně o americké politice a společnosti pro stanice Českého rozhlasu Plus a Wave, magazíny Finmag a Reportér nebo server Seznam Zprávy.
