Etický aspekt fotoreportáží o zvířatech
Varování: Tento článek obsahuje citlivé snímky zvířat, které mohou některé čtenáře rozrušit.
„Čelíme těžkým příběhům a neochvějně je sdílíme“
Wrestling velbloudů, farmy s chobotnicemi, aquaparky s kosatkami, laboratoře s králíky, pohled do očí býka před rodeem, drezúra tygrů, podlaha plná krve na jatkách prasat a krav, stříhání ovcí nebo mazlení se s kozami na azylové farmě. Fotografové*ky z celého světa ve svých fotoreportážích odhalují a zvěčňují momenty i rozsáhlejší příběhy zvířat, které s nimi lidé běžně nemají příležitost prožívat.
Když se kanadská fotografka Jo-Anne McArthur procházela v roce 1998 ulicemi městečka v Ekvádoru, spatřila výjev, který změnil její život. Na okenním parapetu seděla za nohu připoutaná opička. Jo-Anne brzy zjistila, že je k pobavení okolojdoucích vycvičená k tomu, aby vybírala turistům kapsy. Cítila, že situace je ponižující nejen pro okradené lidi, ale i pro samotné zvíře a Jo-Anne. Opičce, podobně jako zvířatům ve stovkách dalších situací v následujících letech, nemohla pomoct jinak, než že zvedla fotoaparát a tento moment vykořisťování zvěčnila.
Fotoreportáže zvířat
Od té doby začala Jo-Anne cíleně vyhledávat zvířata v podobně bezútěšných situacích, aby je mohla sdílet s dalšími lidmi a přitáhla pozornost k příběhům tvorů, kteří zůstávají často skryti lidské pozornosti. „Fotoaparát je můj způsob, jak vyjádřit své pocity a ukázat ostatním, co považuji za důležité. O tom, co vidím, také píšu, ale fotografie mě zasáhnou a udělají to rychleji než esej! Ale vážně, fotoaparát mi často připadá jako moje vstupenka do života druhých, ráda ho beru s sebou a pak se jím nechávám vést,“ říká fotografka, která za příběhy zvířat procestovala víc jak šedesát zemí.
O dvacet let později, v roce 2019, založila Jo-Anne neziskovou organizaci We Animals Media (WAM), která shromažďuje a nabízí snímky zvířat z celého světa od více jak sto fotografů a fotografek, včetně videí. „Fotografie jsou opravdu silným prostředkem, jak se zasazovat o zvířata. Je snazší zaujmout někoho ve zlomku vteřiny dojemnou fotografií, i když je obtížné se na ni dívat. Lidi zaujme a dovede je k textu, dovede je k informacím, které chcete, aby se dozvěděli,“ přibližuje svoji motivaci Jo-Anne.
O dvacet let později, v roce 2019, založila Jo-Anne neziskovou organizaci We Animals Media (WAM), která shromažďuje a nabízí snímky zvířat z celého světa od více jak sto fotografů a fotografek, včetně videí. „Fotografie jsou opravdu silným prostředkem, jak se zasazovat o zvířata. Je snazší zaujmout někoho ve zlomku vteřiny dojemnou fotografií, i když je obtížné se na ni dívat. Lidi zaujme a dovede je k textu, dovede je k informacím, které chcete, aby se dozvěděli,“ přibližuje svoji motivaci Jo-Anne.
Nově vznikající žánr Jo-Anne pojmenovala zvířecí fotožurnalismus (angl. animal photojournalism). Nejedná se totiž ani o ochranářskou fotografii, která dokumentuje divoké a lidmi ohrožené druhy zvířat, ani o fotografování divokých zvířat, tzv. wild photography. Fotografové*ky ve WAM se zaměřují i na příběhy zvířat, která byla doposud upozaďována. Mnoho situací, která většinou zahrnují různé formy utrpení a smrti, se odehrává mimo dosah veřejnosti, často z ekonomických důvodů, jako je produkce masa, vajec, mléka či kožešin, testování léků nebo kosmetických výrobků. Jiné mají své svědky a svědkyně, ale schovávají se za roušku zábavy.
„Vykořisťování zvířat se netýká jen hospodářských zvířat – živočišné zemědělství škodí lidem, planetě i divoké přírodě. Vykořisťování je vzájemně propojené a neoddělitelné, takže problémy zvířat jsou i problémy lidí,“ upozorňuje slovenská fotografka Zuzana Mit. „Studie hovoří jasně – živočišné zemědělství je jednou z hlavních příčin změny klimatu, ztráty biologické rozmanitosti, mrtvých zón v oceánech, odlesňování a degradace půdy. Tím, že ubližujeme zvířatům, ubližujeme sami sobě. Ani ve své nejmodernější a nejinovativnější podobě nemůže lidstvo přežít bez přírody a ekosystémů, které zdarma využíváme. Lidé musí tento vztah a způsob, jakým se ke zvířatům chováme, urychleně přehodnotit. Masmédia mají velkou moc měnit vnímání lidí. Proto je v našem úsilí o změnu světa k lepšímu zásadní, aby se příběhy zvířat dostaly do centra pozornosti.“
Podobně jako Lukáš Vincour, český fotograf zvířat a zakladatel spolku Zvířata nejíme, se i Zuzana Mit setkávala při osvětové činnosti o chovu tzv. hospodářských zvířat s argumentem, že se praxe z fotek zahraničních chovů na Slovensku neděje. „Snažila jsem se tedy použít kvalitní materiály ze Slovenska, ale žádné nebyly. Proto jsem se rozhodla farmy sama navštívit a zachytit, co se na těchto místech se zvířaty děje,” přibližuje, jak se dostala k focení zvířat. „Vždy se však snažím fotografovat nejen zvířata, ale také širší prostředí, ve kterém zvířata žijí. Například na začátku letošního roku jsem fotografovala telata v jednotlivých ohradách s horami v pozadí, což pro mě symbolizuje určitý dualismus,“ přibližuje Zuzana Mit svoji tvorbu. „Podobně jsem při dokumentování ovčí farmy vyfotila kočku, která právě klidně spala na stoličce, a za ní stály ovce seřazené k dojení. Baví mě pracovat s těmito formami dualismu, připadá mi to tak nějak poetické,“ dodává fotografka, kterou mimo jiné inspirovala i vizualita filmů Wese Andersona.
Pocity jako ve válce
„Jakákoli fotožurnalistika zahrnující lidské nebo zvířecí utrpení je obtížná,“ přiznává v rozhovoru pro WAM polský fotograf Andrew Skowron. „Naše emoce bych přirovnal k fotoreportérům pracujícím ve válečné zóně, také máme své bojiště, jen na tom našem fotografujeme poražené. Můj hněv při přijímání utrpení zvířat mi umožňuje odsunout empatické myšlení na vedlejší kolej; to neznamená, že empatie mizí, je jen utlumena. Při práci musím vypnout zbytečné myšlenky a naučit se dívat na věci přímo, bez zbytečných emocí. Další hnací silou jsou společenské změny, legislativa a potrestání pachatelů po zveřejnění našich vyšetřování. Proč se zdá, že většina společnosti akceptuje to, co se děje v továrnách a na jatkách? Někdy je jednodušší nevidět, nevědět a nestavět se k problému čelem,“ dodává fotograf, který kromě zvířecího utrpení fotografoval i příběhy zvířat zachráněných lidmi z válkou rozvrácené Ukrajiny.
Ani Jo-Anne McArthur nepopírá, že je její práce po psychické stránce náročná. „Spousta lidí při obhajobě zvířat vyhoří, protože ta práce je těžká a pomalá. Zvířata potřebují, aby každý z nás zůstal v tomto prostoru co nejdéle, takže si musíme chránit psychiku. Vždycky také ráda doporučuji knihu Aftershock: Confronting Trauma in a Violent World od Pattrice Jones. Příručka pro aktivisty a jejich spojence,“ doporučuje a psychické odolnosti věnuje i jedno video v rámci kurzu fotožurnalismu zvířat na MasterClass dostupném na WAM.
Vnímající bytosti
Ačkoli je fotožurnalismus zvířat nový žánr, i díky nasazení poměrně malého týmu We Animals Media a profesionalitě fotografů a fotografek sklízí příběhy zvířat ocenění ve významných fotografických soutěžích a na snímky dnes můžete narazit v kampaních za práva zvířat organizací Animals Asia, Anima International, The Humane League nebo Sea Shepherd nebo v předních světových médiích, jako je The Guardian, The Washington Post, National Geographic a Huffpost.
Osudy zvířat v soužití s lidmi se věnují i přední světoví fotografové jako Nick Brandt, který se zaměřuje na dopady ničení životního prostředí a rozpadu klimatu nejen na zvířata, ale i na lidi. Jeho fotografie jsou oproti fotoreportérům We Animals Media inscenované, ale jejich výpovědní hodnota je neméně silná. Fotograf v rozhovoru s Jo-Anne vzpomíná na situaci, kdy se ho jeden spisovatel a kritik zeptal, zda je vůbec možné fotografovat portréty zvířat. Reagoval nechápavě. Fotografování portrétů zvířat je pro něj podobné jako fotografování lidí, „protože obojí jsou vnímající bytosti, a tak pro mě není žádný rozdíl, kromě toho, že zvířata nemůžete režírovat,“ řekl.
Tento text byl původně zveřejněnen na stránkách partnerského média JÁDU.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
