Erik Šimšík: Čabajka a iné údeniny
Nezřízeně imaginativní básnická sbírka Čabajka a iné údeniny slovenského autora Erika Šimšíka umožňuje svému čtenářstvu nahlédnout do rozemleté a zhuštěné poezie, která se podobá prejtu. Tento prejt není nejčerstvější; nakladatelství BRAK ho vyprodukovalo v roce 2017, ale dodnes si zachovává charakteristickou chuť a dovede literární žaludky svých konzumentek a konzumentů patřičně zaplnit.
Čabajku dvakrát překrojíme
Šimšíkova sbírka je rozdělená do tří na sobě nezávislých částí, které se ale na určitých rovinách rozvíjejí a tematicky protínají. První část, Čabajka, je psaná slovensky a je ze začátku (alespoň co se formy týče) poměrně tradiční. Postupně do ní však proniká znakovost, verše se rozpadají a přetvářejí v grafické prvky, doprovází je obraz, případně jsou obrazu součástí a nebo se stáčí do diagramů a schémat.
Tímto pozvolným přechodem k obrazu se čtenářstvo připraví na druhou, podstatně méně slovní část sbírky s názvem Colors of founded poems, ve které Šimšík tzv. synesteticky pracuje s vizuální poezií jiných autorů a autorek. V úvodní básni, jediném autorově slovně vyvedeném prvku této části knihy, vysvětluje své pojetí synestetizmu, „konkrétnějšie: / čítaj farbu miesto slov“. Básně, které si ke svému rozpixelovanému přepracování vybírá, už ale samy o sobě vizuálně zpracované jsou – jejich autorstvo už s barevností a rozmístěním operovalo původně. Šimšík tedy bere do rukou nevlastní vizuální poezii a vytváří z ní vizuální poezii jinou, neslovní, čistě obrazovou, kterou seskládává z barevných pixelů různých velikostí. Nabízí se otázka, zda skutečně pracuje synesteticky, tedy že překračuje jednu smyslovou modalitu a předává ji skrze jinou. Zdá se spíše, že přechází z vizuality původního autorstva (první modalita) znovu do vizuality, která je pouze pokřivená a rozpixelovaná (druhá modalita); drží se tedy pouze jednoho typu modality – té vizuální. Pokud by původní autorstvo pracovalo čistě se slovem bez vizuálního přenosu, pak by se dalo o synestezii v Šimšíkově přetvoření mluvit spíše.
Třetí část sbírky s názvem nonCAPS napsal Šimšík ve spolupráci s britským autorem Marcusem Sleasem, celý oddíl je psaný anglicky. Obdobně jako v předchozích dvou částech pracuje i zde Šimšík s rozkladem jazyka a psané reality. Slova autoři navazují na sebe zcela volně, vytvářejí novotvary a konstruují nepravděpodobné situace. Spojují koncepty, které k sobě ve standardním myšlení nepatří. Znakovost ve třetí části je podobná znakovosti v první části; v úryvcích se objevují symboly, které jsou plnohodnotnou textovou součástí a rozvíjejí okolo se vyskytující slova. Čistá obrazovost ale ve třetí části absentuje.
Důkladně vyuzený jazyk
Šimšík si z jazyka v knize vybírá to nejlepší a zbytek nechává být. Spousta uzeninových odkrojků zůstává mimo sbírku. Výrazně pracuje s jazykem, pokřivuje ho, vytváří novotvary, nestandardně na sebe navazuje slova. Snaží se, aby jazyk přesahoval sám sebe, ačkoliv si uvědomuje, že toho nelze plně dosáhnout: „Dosiahnuť presiahnuteľné. / Presiahnuť dosiahnuteľné. / Jazyk nie je na presiahnuteľnost pripravený.“ Erik Šimšík se na potřeby jazyka neohlíží a postupuje metodou ready or not, here I come. Překračuje domnělé jazykové hranice, ohýbá slova a pracuje s nimi jako se živou hmotou. Nepokřivuje přitom jenom jazyk samotný, ale i psanou realitu. Ke sdělení přicházíme oklikou, nepřímočaře. Boris Ondreička píše v doslovu: „Erik Šimšík zrkadlí dané. […] Rozumie (v rámcoch poznania i zručností), že zrkadlo je tvárne, že ho môže zakriviť, že ho môže použiť konvexne na zväčšenie, konkávne na zmenšenie, že sa môže ním priblížiť k detailu a oddialiť od celku […]. Šimšík si uvedomuje, že zrkadlo sa rozbilo, a my teraz narábame iba s jeho zlepeninou.“ Jestliže tedy Šimšík nastavuje sbírkou světu zrcadlo, je toto zrcadlo buď pokřivené, nebo se už dávno rozbilo. V obou případech ovšem pracuje s tímto typem zrcadla záměrně.
Šimšík ve sbírce pojmenovává a definuje současnou módní poetiku a básnictvo. Do velké míry by se dalo říct, že tyto definice vztahuje i sám na sebe a píše podle nich (anebo naopak píše a podle způsobu svého psaní definice vytváří – směr tohoto utváření ze sbírky přímo nevyplývá). O módních básnících píše následující: „Romantický básníci nie sú v módě. / V módě sú dekonštruovaní tvrďáci. / Konštruktívni fliaskači. / Proto-chlievaci.“ Dekonstrukce je v jeho básních centrálním prvkem, jistý stupeň chlíváctví je rovněž nepopiratelný. V jiné básni používá autor slovní spojení dekonštruktívno-debilná poézia, které by se bez větších výhrad k jeho vlastní poetice dalo vztáhnout také. Neznamená to ale, že je jeho poezie banální nebo nepodnětná. Rozvíjí pouze netradiční tematiku a drží se vrstev, které by se snad v našem společenském kontextu daly považovat za nízké; přesto zanechává hluboký dojem.
Kromě popisu textů Šimšík text sbírky v některých částech rovnou relativizuje (čímž se vracíme k dekonstrukci), píše například: „This is not a novel / THIS IS INSTEAD OF A NOVEL“ nebo „I AM NOT CONVINCED THIS IS A GOOD STORY:“. Šimšík komentuje vlastní psaní přímo v básních a neustále se navrací k jazyku; neponechává výraznou práci s jazykem jako implicitní prvek.
Zbytková a jiná jídelnatost
Jídlo je výrazným tematickým prvkem ve všech částech sbírky. Nacházíme ho hned v úvodní básni, která zároveň vysvětluje název knihy i koncepci přístupu k básním:
„Texty
jako klobásy
slaninky
údeninky
enumerácie divných tvarov
a chutí
Texty také šťavnaté
a bezvýznamné“
Zvláště v první části sbírky se autor k tématice uzenin často navrací, občas v neočekávaných podobách: „Koňoslav má skvelú povahu / Koňoslav je citovo motivovaný“. Uzeniny ale v menší míře nacházíme i v dalších částech sbírky. Ve třetí části se vyskytuje verš: „IT WAS JUST VERY BACONIC.“ Kromě uzenin a čabajkové metaforiky v úvodu nacházíme v knize i různé druhy ovoce: „They stepped inside. Inside the lemon spaceships it smelled like lemons. / The spaceship was full of baby lemons. / ooooooooooooooooooo / They took the baby lemons home and squeezed them into their drain pipes. / Their drains coughed.“ Můžeme si zde všimnout znakovosti, která je Šimšíkovi vlastní – na jeden z veršů nám vyskládal devatenáct malých citrónků.
Autor si pohrává s krajností a absurditou; zvláště v poslední části sbírky dochází k nevybíravé personifikaci neživých objektů. Nejčetnějším terčem personifikačního zájmu je právě ovoce, ale pozorovat ho můžeme i v kašlajících odtocích z předchozí citace. „At the information bureau for the human condition a pear wobbled on a chair. An apple wafted its appleness. Its appleness wafted the waiting room. The pear was not impressed.“ Ani v této poslední části nepřestává být vztahování se k jídlu dekonstruktivní: „LONDON IS A LITTLE CARP. LONDON IS A BIG SALMON. LONDON IS A SEMI-SOLID CLONED TROUT.“ Nezřízeným proudem asociací se čtenářstvo dostává z jídelnaté tematiky pryč, aby se do ní o pár stránek dál mohlo znovu navrátit. Člověk knihu čte, kroutí hlavou, zatrhává si verše a aniž by promluvil, okolosedícím je jasné, že si čtoucí průběžně v duchu říká: „To snad není pravda. To je geniální. To snad není pravda.“
Hnusový rozklad
Šimšík přistupuje k jazyku i k (de)konstruované realitě extremisticky. Slova i představy dotahuje daleko za standardně myslitelné hranice a v textu zanechává jenom to, co se mu k jeho dekonstrukčním potřebám hodí. Jeho pohrávání s mezností imaginace je funkční: rozebírá jednotlivé prvky na významové prvočinitele, které následně rozdrtí. Text není lineární, ani snadno uchopitelný; přesto jitří naše vnímání.
Jedním z extrémů Šimšíkovy sbírky je práce s hnusem, patrná hlavně v první a ve třetí části knihy. K hnusu se autor průběžně vrací a nedrží se jedné jeho podoby. Setkáváme se s hnusem fekálním: „Strčím ti do riti brigádu, sranie si odpracuješ“, hnusem požírajícím: „Keby som chcel šokovat, zjem skupinu Japoncov / aj s foťákmi“, hnusem obskurním: „London is devided into 32 teeth. I am the 13th teeth.“ nebo hnusem kombinovaným: „SHIT HOLE / MALNUTRITIONED BELLY / DUMMY HEAD“. Jazyk Šimšíka v jeho popisech a vyjádřeních nesvazuje. Šimšík si z jazyka kousek utrhne, párkrát ho přehne a vytře si s ním prdel.
Specifický typ hnusu je ten, který není inkorporovaný přímo v textu; mám na mysli ten, který pociťuje čtenářstvo při četbě. Toto prožívání hnusu při čtení Čabajky a iných údenin se často mísí s humorem, nebo je jím dokonce nahrazované, pokud se člověk od textu dokáže dotatečně odosobnit. Příkladem může být následující báseň z první části sbírky:
Hommage
Máš cecky
cecky jako balóny
plastické jako patizóny
veľké balóny v Poloninách
prostoreké cecky
výrečné jako šalát s tzatziki
majstrovské
prírodné cecky
masívne
Zde se můžeme pousmát nad tím, do jakého extrému Šimšík obraz vede. Zvuková podoba slov cecky a tzatziki podtrhuje ironičnost básně a autorův odstup od podobného psaní ve vážné podobě. Z básně sálá nádech kritičnosti. Není ale nezbytně tak intenzivní, aby se báseň nedala přečíst i s vážnou tváří a prožíváním vnitřního odporu, případně zhnusení. Opět se zde vracíme k meznosti jakožto tématu Šimšíkových básní.
V poslední části sbírky píše autor: „SOMETIMES I AM FARTING WITHOUT ANY CAUSE“. Sbírka by se dala popsat slovním spojením word farting; tento word farting je ale funkční a podnětný, pokud přistoupíme na Šimšíkovu rozkladovou politiku, potlačíme potřebu hledat v textech pevné návaznosti a uznáme, že jazyk sám o sobě může být cílem namísto prostředku.
Erik Šimšík: Čabajka a iné údeniny.
BRAK, 2017.
