revue Prostor uvádí: Matěj Mrštný

Představujeme Matěje Mrštného (*1999) z České Třebové,
studoval bohemistiku Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti studuje Hispanistiku a Učitelství českého jazyka a literatury pro SŠ taktéž na FF UK. Básně mu vyšly například ve studentském časopisu Ink.

Útěk

Hombre v Perú
zapřáhne koně k lisu
cukrové třtiny
 
Sběrači koky každý večer
přehodnotí obchody
A za co? Pro koho?
Pro několik
rozmarýnů vzkvetlých
někde v subtropických pásech
 
A mezitím:
básnická srdce budou i dál
umírat v občanských válkách
všech typů
Co zbude ze slov?
Pár barevných kamínků
a pohlazení
 
A pro další den
někdo až příliš milován
schystá další útěk
Aby se neřeklo
Jenom tak pro slova
jenom tak pro smích a pláč
nebo další podobnou binaritu
 
A někdo utíkán 
půjde už konečně spát
aby se probudil někde
v Kolumbii
napsal báseň o písni
kterou nelze vyhnat z hlavy
 
Aby byl součástí malé
bezvýznamně vlastní
občanské války
 

Nový den

Kramfleky
            odbavený šepot
            v aleji za levno prodané
            hysterie
Kramfleky     a někdo dýchá
hlasitě že není slyšet slov
Teď cosi jako tma
            polibek     šepot
            pláště skoro odkapat
            A stromy
            rozbělené na hru v tichou poštu
A někdo vykřikne –
a to se zastaví prostor
            Čas jako mladík nerozvážný
            projde ulicí pozpátku
            a s očima na blind
Atlantská kolesa skrz naskrz
se roztočí     A něco – – snad
Něco snad aby šlo ráno vstát
Je nový den
 

Šum

Postupně se naladíš
                na zvykání
Dveře   nějak vždy v pantomimě
                nějak vždy pohybu
                v pantu
A tvář     vždy
generická
A půl slov zrovnatak
jaképak cosi kdesi
Kdo        jsi?
Postupně            si zvykneš na ladění
jako v post-apologetickém
atomovém deliriu
Postupně se naladíš
na zvyk šumu
 

Sníh

K ránu se budím
jak bych noc proplakal
A byť nevyspalý
nemohu dobrat se vzpomínky
na slzy
Pan Hartman s pohrabáčem
odklízí sníh u garáže
Jako by se dveře nezastavily
Nesnímá neboť je příliš velká zima
Ještě pořád tady?
A vím
že mi tím snímá otázku z čela
Úsměvem        ukáže mi zub času
A patnáct let stále stejné
plechové hrablo
Mělo prý pršet ale je velká zima
to asi pláče Bůh
A já se neptám proč
neboť vím
Unaveně dýchá
teď zapálí si
Dívá se jak se nám
oběma sype vše
na hlavy
Ještě pořád       Dochází mi
pod líným sněhem z noci
hledáme takřka stejnou věc
Cestu z brány
Člověka
 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít