Into the Ackerverse: vše ustálené a stavovské pod zrakem pavoučím mizí
Očistná vulgarita nízké teorie v knize Philosophy of Spiders o tvorbě Kathy Acker
Když čtenářka otevře novou knihu mediální teoretičky McKenzie Wark a nalistuje si, digitálně či prstem, rejstřík, hned je zavalena množstvím eklektických názvů kapitol rozděleným na dvě hlavní části: I. Město paměti a II. Filosofie pro pavouky. A k tomu doslov o dysforii, kde autorka jasně vyjadřuje souvislosti textu a vlivu Kathy Acker na svoji trans zkušenost. Druhá část pak má tři podkapitoly, z nichž je každá věnovaná jinému typu pavoučí filosofie. Když stejnou knihu otevře esejista a nalistuje si jakoukoliv stránku, zjeví se mu v myšlenkách otázka: Jak nabídnout širšímu publiku vstup do textu, který se formálně i tematicky vyhýbá klasifikacím a který hledá nové výrazové prostředky odpovídající síle psaní Kathy Acker a žitým zkušenostem těch, co nezapadají?
Texty a těla se prolínají, různá těla píšou různě a styly psaní produkují určité typy lidí, či subjektivit. Cílem zde je najít takové psaní, které nebude tvořit klasickou uzavřenou, zdánlivě hotovou subjektivitu většiny románů a vědeckých textů, kterými jsme formováni od mala skrze kánony a školství.
Jak ukázat, že problematika, která tu je promýšlena a psána, má jasné dopady na životy nás všech a nepředstavuje jen intelektuální potěšení „normativních“ lidí vyplývající z pohledu na životy těch “divných”?
Wark ve stopách Jacka Halberstama píše nízkou teorii. Teorii, která se ani nesnaží plně popsat svět, hledat pravdu a jiné nesmysly, co realitu uzavírají a někde jakoby odshora určují, co může být a co ne. Teorii, jež žije skrze svoje neúspěchy, a tím otevírá nové možnosti. Teorie, co si nepřivlastňuje větší autoritu, s níž může mluvit o světě poučeněji než alternativy. Počítá s tím, že se bude s ostatními mísit. Wark se snaží ukázat, že byť se Acker vyjadřovala beletristicky, tak toto teoretické myšlení rozvíjela – psaním i životem.
Zajímavé pak je poukázat na to, jaké jsou ty tři filosofie, do kterých se dělí druhá část? První: tělo a jeho vjemy. Druhá: kontakt těla s jiným. Třetí: vjemy, které vychází ze společenského/technického/přírodního. Je hned jasné, že tyhle tři přístupy se mísí. Tak například: První filosofie, filosofie sama, či spíše sebování, je okamžitě také třetí filosofií sociálního pole. (73) Dále je jasné, že slovo nestojí nad vulgaritou světa a těla: Logos si musí uvědomit, že je součástí těla a že tělo je omezené. (54) Právě proto jsou až auto-etnografické popisy vzpomínek a zážitků Wark s Acker tak výrazně vizuálně tělesné a sestavené ze slov, která se obyčejně do slušného psaní nehodí. Přímo pronikají do čtenáře, cosi s námi dělají.
Souvisí to s naší každodenní prací s pojmy, téma, které je vlastní nám všem. Slova, pojmy, těla – vše se mísí ve světě v různých kombinacích a kniha představuje pouze jednu již mnohonásobnou verzi.
Pavouci, pavučiny a Acker-síť: za hranice řečitelného
Druhá část knihy se skládá z bezpočtu citátů Acker, které přestože vyňaty z původních kontextů a seřazeny nově, neztrácejí svoji transformativní sílu. Arachné byla Athénou proměněna v pavouka za to, že bohyni vyzvala k soutěži v pletení. Její dílo bylo dle bohyně natolik bezchybné, že se jí Arachné ve zručnosti vyrovnala. To je filosofie Wark, psaní jako pavučina, textilie. Proplétání slov a rytmů. Wark zmiňuje, že předení je nejstarší způsob mechanické reprodukovatelnosti. A co je napodobitelné, opakovatelné, nemůže nikdy být původní, ucelené. Ve stejné době, kdy se vídaly Wark a Acker, psala taky teoretička Sadie Plant: pletení a vznik a vývoj počítačů jsou úzce spojené, a to právě přes ženskou zručnost. Zručnost je vědění, jak věci dělat. Je to jiná podoba sofie než ta určená Platónem.
V Homérské řečtině slovo sophia ještě znamenalo dovednost v řemesle a umu, vztahovalo se jak Athéně, tak Héfaistovi. Jde o filosofii daleko tělesnější lásky než té svobodných mužů, jejichž svoboda stála na ženách, otrocích, zvěři. Acker právě plete síť, a to síť filosofie, která sama sebe jako takovou nehlásá, filosofie tělesné, která fragmentuje logos. Je to filosofie, díky které autorka připomíná, že sama ani jazyk nechápe, nebo možná, že jazyk nechápe jí. Nejistota panuje v životech těch, co jsou jiní. A z těchto pozic je vidět, na jak vratkých základech stojí celé tradice zdánlivých samozřejmostí. Zručnost Arachné nelze zničit, jelikož se dá napodobit a, protože jde o praxi, tj. něco dějinného, neustále se bude vyvíjet.
A s pletením mizí i linearita, konstruovaná přímočarost, která organizuje jak argumentaci, tak narativitu, a s nimi i subjekt a já. Zde máme hned mnoho různých Acker – tak jako i my jsme víc než jedno, ve chvíli, kdy se odkloníme od ideálních narativů a celků a zaměříme na svět, na smysly. Dnes dominantní způsob vyprávění je chycený v podmínkách jazyka, kde jdou věci po sobě a vzniká iluze snadné kauzality a linearity. Kdo někdy otevřel knihu Kathy Acker, jistě si vzpomene, že nic takového u ní nenajdeme. A tak je jasné, že jazyk nemusí být používán způsobem, jenž by podpořil tyto iluze.
Kulturistika, kterou sama Acker praktikovala, je radikální, jelikož jde o přetrhání, rozbití, selhání. Až systematické ničení svalstva vede k jeho růstu. Těla kšeftují též s narativy. Tu se zraní, pak se zahojí a bude líp. Některá zranění pak vedou k úplně jiné konstrukci, než která byla předtím, k jiné kráse. V případě kulturistiky záměrně.
Stejné je to s jazykem. Když narazí na hranice řečitelného, je systematicky ničen, aby mohl vzniknout v nové kráse. A tím dokáže víc, než čeho byl schopen původně, stejně jako svalstvo. Slova, která zasahují do světa. Těla, která mění slova. Ani jedno na sebe navzájem dobře nepasuje, a to ani v časové posloupnosti. Ani slova, ani těla, ani nic nemůže být už předem dané. Zdánlivé jistoty jen vyhánějí všechno, co zpochybňuje, do jiné říše. Tak to opakovaně dělala řecká božstva při zakládání nového řádu. A musela to opakovat, znovu a znovu, jelikož vždy hrozilo, že se znovu objeví nová sféra, na kterou ještě žádné božstvo předtím nemyslelo - a tím je narušena iluze pevného řádu s jasnými pravidly. Okraje jsou sféry, kde se řád začne měnit. Jazyk jako takový se stává okrajem. Ale co když jazyk nemusí popisovat svět tam venku?
Pojmy, těla a svět: konec linearity
Čínští logici přišli s tímto hlavolamem: kůň má pět nohou. Čtyři nohy, které lze na koni nazřít, a pak pojem nohy. Takže jich je pět. Jazyk si zahrává s masem; logika si zahrává s jazykem. (19) Překladatel nepřeložitelného dodává: jazyk s jazykem. Kůň i lidská těla a všechny jejich části a každá naše aktivita se obejdou úplně bez pojmů. A kůň má jen čtyři nohy, ale co to znamená pro pojmy? Když souloží těla, tak souloží ihned i pojmy těla a pojmy pohlaví a další pojmy – třeba pro typy vztahů. I ty se proměňují v průběhu. Wark ukazuje, že ve vztahu k Acker na sebe brala různé typy rolí, pojmů, pozic. Třeba i v závislosti na městech, ve kterých byly. I běžnější človíček tak prochází světem v neustále se měnících kombinacích. Pojmy a vyprávění a obrazy a pozice tvoří dohromady s tělesností. A dále i s prostory a technologiemi. Žádná část jiné nepředchází, jinou neurčuje. V momentě, kdy pochopíme, že jazyk není a nemůže být mimetický (a to si snad uvědomí kdokoli, kdo se v životě učil víc než jeden jazyk – do toho spadají třeba i různé podoby češtiny) tak je třeba přehodnotit, jakou má jazyk a jazykem artikulované pojmy vlastně funkci. Právě toto Wark barvitě popisuje jak na svém životě, tak na románech Kathy Acker.
Je snadné osahat tvořivost pojmů a jazyka, respektive nejistotu, na které staví konvenční zdánlivě dané způsoby (po)jmenování. Stačí i nejmenší úsilí o nenormativní vztahy a normativní praktiky se rozpadnou jak dům z karet. Člověk si uvědomí, že se mu už vždy dělo něco, co plně nezapadá. A najednou se dají stavět nové domy, jen je třeba experimentů. A jelikož se jde za hranice jistého, není třeba vědět, jaké domy budou stát. I opakované sesypání není problém.
Nemusí ani jít o vztahy, stačí jít za hranice dominantního rozdělení oborů, způsobů tančení či pohybování se po městě. Novinky se objevují s praxí, s řešením problémů nebo s náhodou, jen jsme systematicky učeni je nevidět, neuchopovat a nestabilizovat do něčeho trvalejšího. Protože pěkně platonicky hledíme na pojmy do nebes a ne na zemi, tedy tam, kde se děje život. O to urputněji tvrdí někteří mezi námi, že svět a pohlaví a vše další je přece dané. A že psát se má přece tak a ne onak. Možná by tato těla mohla mít jiné pojmy, nebo vůbec žádné. (24)
Tři filosofie na závěr: síla města
Začneme u první filosofie, jakési fenomenologie těla. Tělo jako první orientace bytí ve světě, tělo, které cítí a myslí svět. Těla, která v případě všech možných Acker nezapadají, ať už do domova, rodiny, školy a všeho toho. Těla, která otevírají svět, ve kterém smyslovost a pocity nejsou méně hodnotné než takzvaně racionální myšlení. Exteriorita emoce paměť čas vyprávění oko nuda samota sny představivost tělo-práce ruko-práce (honění) ruko-psaní. Všelicos, co otevírá tělo vnějšku, prostorově, časově, smyslově, myšlenkově. Všechna místa, kde lpění na příliš stabilním já mizí. Transformativní intenzifikace.
Pak druhá, setkání s jinými těly v nejrůznějších variacích. Těla lapená buržoazní rodinou si si tyto konvence nesou s sebou, a přece tvoří nové světy. Někdy je možná i lepší obejít se úplně bez nazývání. Láska jako něco nelidského, setkání s jinakostí, která ruší jistoty. Láska se zdaleka nedotýká věčnosti, je vždy chaotická, destabilizující, chvilková, mnohonásobná. Láska se zdaleka nedotýká spojenosti v jednotě, ale je náhodou a změnou. (114) Všechny změny se dějí.
Dědictví otcové matky knihovna touha sex penetrace misandrie znásilnění masochismus ženy vyvolávání láska smrt.
Smrt se stává hraničním bodem druhé filosofie. Smrt je to jiné, to čemu žádné já už odporovat nemůže. Smrt absolutně vymezuje myšlení. Smrt je mimo počitky. Romány Acker, jak si jistě všichni vzpomeneme, jsou plné postav, které se jí nebojí, putují po hranicích a dávají pocit svobody. Strach ze smrti nesmí zůstat nástrojem, kterým se necháváme manipulovat do poraženeckých životů. Její texty, stejně jako dobrý sex, samy působí ničení identity a dávají pocit jakési smrti, a proto i radostné, nepodřizující a děsivé svobody.
A nakonec třetí. Acker žije ve městech, zejména v New Yorku a San Franciscu. Každé je jiné – první město možností a druhé jakéhosi ukotvení. Obě se neustále mění, a s nimi těla a setkání. První a druhá filosofie se otevírají třetí a tím i světu. Vše se propojuje. Města jako těla mohou být penetrována. Není to hierarchie – světy se skládají z částí a ty na sebe mohou působit jakkoli, kdekoli, kdykoli. Města jsou místa pro svobodné potulovaní a také pro práci. Práce všech druhů se v jejím díle objevují neustále. A tím i kapitalismus. Města sex-práce umění-práce sláva-práce kapitalismus postkapitalismus dějiny politika kultura agence dívky revoluce díry fikce détournement mýtus příroda. A neustálá nestálost. V tom všem jsme koneckonců lidé. Tak nějak. Ale: stále jsme lidé. Lidé, protože neustále bojujeme proti všem těm hrůzám, hrůzám, co jsme způsobili i ne. (167) Možná nepřekvapí, že odkaz Starého Řecka zde figuruje na v podobě vyprávění z Ovidia. Jeho dílo se přeci jen nazývá proměny.
Text Philosophy for Spiders ve své promýšlené eklektičnosti působí jako psaní Acker – jako radostné osvobození v toku každodenních omezení a falešných daností. Svojí nízkou hravostí a tvořivou nekonvenčností dávají Acker i Wark naději i jiným jazykovým světům než jen tomu analogickému. Dávají naději, že lze žít nekapitalisticky, a přesto pracovně a skrze tyto zkušenosti se pomalu podílet na vytváření nových jazyků a s těmito jazyky jako Ackeřiny piráti plout někam do neznáma. A kdo se chce dozvědět, proč by člověk neměl věřit žádnému muži, který si myslí, že je feminista, který nepřijal péro do úst, zadku nebo ucha – a líbilo se mu to (93), se s radostí bude muset nechat proměnit knihou samotnou.
---
