Rodinná fotografie (Dobrého po málu)
Člověk jako by to už jednou někde čet, a přesto pořád je to skutečnost. Ukázka z nové prozaické sbírky Báry Bažantové.

Následující kapitola s názvem Rodinná fotografie pochází z nové sbírky krátkých próz Dobrého po málu Báry Bažantové. Spolu s textem, který vyšel v nakladatelství Divus s ilustracemi Petra Nápravníka, připojujeme úvod nakladatele Ivana Mečla.
***
Člověk se celý život snaží zformovat svůj charakter, udržet si ho a být osobností, které by si ostatní a tak i on sám mohl vážit nebo sebou alespoň neopovrhovat. Každému to jde jinak, lehce nebo naopak velmi ztěžka. Někdo to vzdá, když nepomáhá víra, rodina, zen, majetek ani drogy. Ale i vzdát se musí důsledně. Stává se pak bezdůvodným zločincem, šťastným bezdomovcem a předčasně zesnulým. V zoufalém meziobdobí se může stát cynickým hercem životní role.
Já jsem si vybral roli nakladatele provozujícího spisovatelské obludárium, které přitahuje naivní utopické podivíny i zatvrzelá monstra proklínající svět a kydající špínu na projevy lidskosti. Nesnažím se to pochopit. Jde o uvolněný směr k již zmiňovanému cíli.
Bára je jedním z nejkouzelnějších objevů, nicméně mám pocit, že je víc dobyvatelkou. Ještě to sama neví, ale je na cestě k cynické životní roli spisovatelky. Se sílou a lehkostí lučavky leptá zlato světa. Člověk je člověku drogou v každém svém projevu. Takový může být i text.
Báry text se cuká, chce vám utéct, občas po vás sekne a zároveň slibuje naplnění. To slibuje každá droga, ale drogový princip přece jen spočívá v pomstě touhou. Je lepší, když ji nespatříte. Poslední kniha Bářiných povídek je silně návyková. Jedinou výhodou téhle drogy je, že jakmile už knihu jednou máte, můžete ji číst stále dokola, bez nutnosti dál utrácet u dealera. Dokud třeba Bára nenapíše další. A napíše.
***
Rodinná fotografie
Brácha nepřišel včera tři noci domů. Tak kdes byl, křičí na něj máma, tak kde, tys zase fetoval. Neříká nic, odejde z kuchyně a posadí se vedle táty před televizi, dávají nějakou kriminálku, hrozně to řve. Kromě televize a mámy řve taky malej, až to nakonec táta nevydrží a seřeže staršího bráchu jak psa. Pak se hádají.
Nejmenší ségra se za celej rok nenaučila číst, každý ráno před odchodem do školy brečí a nikomu nechce říct proč. Hlavu má už zase plnou džuv, ale stříhat vlasy jí nebudou, pro Romni jsou vlasy důležitá věc a na to, aby ji odbarvili, je ještě malá. Je jí sedm.
To nejstarší je osmnáct, má skoro dvouletý dítě; naštěstí se už odstěhovala, ten její ji sice občas zbije, ale aspoň je nakrmí. Ani ona neumí pořádně číst, nakonec to vždycky nějak odslabikuje, ale dá jí to hodně práce. Dny jsou skoro nekonečný v malý místnosti s vydýchaným vzduchem, mačkaj se na jedný posteli.
Když náhodou kromě táty najde práci i máma, zůstane Miruška místo školy doma, aby hlídala malýho. Zůstane doma, i když ji bolí zuby, zubaře nemají, je jich moc, nikdo je nechce vzít a priority jsou jinde – třeba v tom, co k večeři.
Máma drolí na talířek vajgly a balí je do cigaret, o který se dělí se staršíma z dětí. Nemá, anebo neví, co jim dát, tak jim dává tohle. Chtěla by je vzít na bazén, ale stydí se. Sama neumí plavat, plavky nemají a nemůže si dovolit zaplatit vstup. Stydí se koneckonců i vyjít ze svý čtvrti.
Když se k tomu jednou za čas odhodlají, Miruška hlídá doma malý. Jednou šli všichni, všichni společně, napjatý jak struny, neřvi, nekuř, gádže koukaj, štěkali po sobě na zastávce a gádže koukali. Koukali, kroutili hlavama, klopili oči, to ze všeho nejvíc. Chudoba se jim nelíbí, maj z ní strach jak čert z kříže, maj strach, že se nakazí, zavšiví, zasmradí, že se jim rozbije pračka.
Máma počítá koruny, zas je přestěhovali; teď mají čtyři plísní nasáklý pokoje a žádnou kuchyňskou linku. Táta pije, ale ne tak moc, jak by moh. Třetí od konce se někdy zavře do koupelny a pláče, když mluví, koktá, ze všeho má strach, ale třeba číst umí nejlíp ze všech. Druhá nejstarší si našla solidního muže; má bydlení, práci, a co, že ji zbouch v šestnácti, aspoň ji nebije a ona už se neřeže do zápěstí, fakt ne. Všichni ho mají rádi, i táta.
Táta, kterej má velký černý smutný oči. Je vždycky zticha, ale nějak z něj je cítit, že by to někomu hrozně rád řek, ale komu a co vlastně. Občas se chodí vybrečet k bábě, ale copak ta mu může pomoct? Je jí něco přes padesát, denně vytáhne krabku a pomalu nevyjde do schodů.
Brácha ten smutek podědil po něm. Brácha. Brácha se svojí třináctiletou holkou postávaj kousek od nádraží u bílý dodávky, v ní hnusnej chlap. Vždycky jsou bílý, nejlíp se ztratěj, bílejch je všude dost. Chlap má na ruce řetízek ze zlata, spíš řetěz, smrdí jak pouťová štětka; laciná voňavka, cigára, energeťák. Holka zmizí v dodávce a bráchovi oči ještě o něco víc posmutní. Když zase vyleze, popojdou za roh, zapálí alobal. Smutek se odpařuje ze stříbrnýho plecha.
Na nádru potká Mirušku, tahá ho domu, on ji ven. Nechce, ani jeden nechce, nechce ale ani opustit toho druhýho. Miruška bojuje, je z nich nejsilnější, možná to zlomí. Možná se vymaní z týhle mizérie, jestli ne ona, tak nikdo, jenže nejspíš ani ona ne. Pro teď zvládne odejít bez práska. Brácha zůstane s holkou na nádraží, přespávají tam na hajzlech. Člověk jako by to už jednou někde čet, a přesto pořád je to skutečnost.
Brácha včera nepřišel tři noci domů.
---