Dobře nerozumět světu

Líbí se mi ta představa: lidé z jedné země v jistou chvíli prostě vezmou svoje knihy a přijedou na návštěvu k lidem druhé země. Kniha je odjakživa výsostným předmětem důvěry. Nepřátelé si knihy nepůjčovali nikdy. Přátelé naopak – to známe všichni už od dětství. Když nám byl někdo blízký, pozvali jsme ho na zmrzlinu, na potulku městem anebo k sobě domů. Když jsme chtěli, aby nám byl ještě bližší, v jistém okamžiku jsme mu půjčili knihu, kterou jsme přečetli a která pro nás byla důležitou. Půjčovali jsme ji s doufáním, že by ho mohla oslovit také. Zajímal nás názor toho člověka, protože nás v posledku zajímal ten člověk sám. Chtěli jsme s ním být ve společném prožitku z četby. To vůbec není málo. Poprvé v historii Frankfurtského knižního veletrhu se letos Česká republika stala jeho hlavním, čestným hostem. To znamená, že na začátku října ve Frankfurtu Češi půjčili svoje knihy Němcům...

Byla jich celá řada, mezi nimi nové české romány i povídky, literatura pro děti i literatura faktu, komiksy a také – ano, poezie. Poezie! To ztělesnění nesrozumitelnosti. Pro většinu lidí je totiž poezie stále především symbolem mučivého slovního rébusu, jehož řešení je tak zlomyslně skryto, že je dáno pouze několika vyvoleným nahmátnout z něj alespoň částečku. Pokud je to vůbec možné. Pokud není celá ta poezie podfukem, dávno určeným pouze snobům, předstírajícím jakési vyšší vidění tam, kde k vidění není nic. Poezie – ten domnělý nástroj nadřazenosti, který dává „normálním lidem“ okamžitě nepříjemně pocítit vlastní nedostatečnost. Člověk poezii nerozumí a nezbývá mu než trnout, zda nebude vybídnut k tomu, aby promluvil a tuto svou nedostatečnost tak ještě trapně podtrhnul.

Závan podivného významu

Myslím, že to je jeden z důvodů (vedle občas nelidsky dlouhého setrvávání básníků na pódiu), proč se večerům poezie většina lidí obloukem vyhne. Sama skutečnost, že básně jsou tvořeny ze slov, asi vede k stereotypnímu očekávání, že se sluší a patří po jejich vyslechnutí o nich taky zasvěceně rozmlouvat. Riskovat něco takového v oblasti veskrze nejisté se ovšem chce málokomu. Po skončení koncertu posluchači nenuceně postávají před sálem, uvolněně prožívají vyslechnuté; společenská situace je k žádné slovní reflexi většinou nenutí. O hudbě totiž netřeba mluvit, netřeba obhajovat, zda jí rozumíme, zda nám k něčemu byla a zda jsme na koncertě právem. Je dostatečně abstraktní. Poezie takové výsady nemá – i ve škole se o ní přece „učíme“, měli bychom ji tedy „umět“, říká nám stereotyp našeho vychování.

Kvůli nedostatku pevných bodů, kterých by se dalo při setkání s poezií chytit, i sami učitelé a učitelky v hodinách literatury často především dokola vysvětlují alespoň různé básnické prostředky, například metrum, všechny ty daktyly, trocheje a jamby – tak umanutě, že se jim báseň pod rukama beznadějně rozpadá. Žák cítí, že poezie nikdy nebude žádným spolehlivým „metrem“, který dokáže proměřit skutečnost. Že naopak všechna dosavadní měření spíš jen zpochybňuje. Dostavuje se zajímavý paradox. Čím více se člověk soustředí na obsah sdělení, tím snáze se mu začíná rozplývat v nesmyslu. Sotva však rezignovaně mávne rukou nad absencí jakéhokoliv smyslu, může ho básnický text překvapit náhlým závanem jakéhosi možného, podivného významu.

Možná by na večerech poezie, které se ani Frankfurtskému knižnímu veletrhu nevyhnuly, měli samotní básníci a básnířky otevřeně a přesvědčivě přiznat, že ani oni svým básním úplně nerozumějí, neboť je nemají ve své moci. Že výsledek skutečné básně je vždycky napětím mezi autorovým záměrem a neznámým magnetizmem slov, který je k sobě sdružuje nebo odmítá. A že lidská řeč není jen vercajk, poslušně připravený k tomu, aby nám sloužil při našich precizních sděleních, ale má i svoji potměšilost, neovladatelnou spodní energii. Vždy řekneme něco trochu jiného, než jsme si předsevzali. A poezie je mimo jiné přiznáním, že slova se chovají ne zcela vyzpytatelně, že nenesou žádnou „přesnou pravdu“, ale vyvolávají spíš jen různé míry pravděpodobností, o nichž rozhoduje ten, kdo ta slova právě slyší nebo čte.

Snad pak konečně bude možné vyvrátit onu zavedenou představu básně jako pouhé křížovky s tajenkou. Snad se pak přesvědčivě vyjeví i to, že báseň tady není proto, aby jí bylo rozuměno, ale aby vzrušovala. A vzrušovat může i taková, které člověk nerozumí – právě tohle se také často děje. Báseň rozhází naše ustálené chápání reality ve slovech, osvobodí ji z dosavadních významů i nonsensů a vrhne nás na okamžik do dobrodružného světa, z nějž významy, banality i zázraky znovu teprve povstávají. Můžeme zakusit cosi prvotního.

Jeskyně slov

Nikdy nezapomenu na návštěvu oční kliniky během svého předoperačního vyšetření. Po všemožných složitých měřeních mého unaveného zraku pomocí nejdokonalejších přístrojů jsem nakonec v ordinaci stejně skončil před starosvětským úkolem: přečíst nahlas univerzální text vytištěný v různých velikostech písma. Když jsem začal číst, s úžasem jsem zjistil, že mám co do činění s básní! Dokonce jsem ji poznal – šlo o báseň velikého českého básníka Vladimíra Holana Jeskyně slov (i jeho dílo bylo na letošním veletrhu představeno). S překvapením jsem se tehdy obrátil na mladičkého doktora, protože báseň bych na oční klinice věru nečekal. A on mi se shovívavým úsměvem vysvětlil, že poezie se ke zhodnocení ostrosti vidění hodí nejvíc. Slova i jejich kombinace ve verších jsou namnoze neočekávatelnými a člověk tak nemůže číst „po paměti“, nemůže se nechat vést stereotypem ustálených spojení, jak je známe z běžných typů promluvy. Když člověk čte poezii, těžko vytuší smysl dopředu – a neklouže tedy jen očima po povrchu textu. Smysl mu dopředu nenapovídá, takže čte „opravdu“. Čte to, co skutečně vidí, co v následujícím verši dopředu ještě netuší. Všechno před ním teprve vyvstává z ničeho a on čte jakoby poprvé.

Nevím, zda jsem někdy slyšel tak bezděčné a přitom tak přesné dotýkání se povahy poezie. Vím jen, že se mě tehdy zmocňovalo pokušení domluvit mladému doktorovi zaměstnání učitele na nějakém gymnáziu či přímo na univerzitní katedře. Nebo alespoň poslat všechny ty učitelky a učitele sem k němu na oční kliniku k vyšetření zraku, aby se jim dostalo výkladu, jenž by jim mohl vskutku otevřít oči.

Nabídnul bych mladému doktorovi výuku předmětu, který mi odjakživa na školách chyběl. Předmětu, ve kterém by se neučilo světu rozumět, ale naopak nerozumět… Snad za to mohou především poslední „osvícená“ století, že máme stále tendenci vnímat nerozumění jako rušivý stav, jako nějakou hrozbu, která nás oslabuje, jako poklesek, výpadek naší způsobilosti a „diskomfort“, který je potřeba co nejrychleji odstranit. Existence v současném světě nám však stále naléhavěji dokazuje, že stav nerozumění je pro člověka stavem základním a setrvalým. Stavem, který život určuje a podílí se na něm stejně podstatně, jako třeba odhodlání přivést na svět potomstvo nebo jako vědomí nevyhnutelnosti vlastní smrti. Je-li ovšem nerozumění takto zásadním a nezrušitelným, měla by být naše pozornost na tento stav setsakramentsky zaměřena, měla by se jím zabývat nepoměrně více, než se děje. Nerozumění by mělo být přiznáváno, citlivě a pozorně reflektováno, chce se mi říci kultivováno, a hlavně hluboce a nepředpojatě prožíváno.

Před neuchopitelností světa

Skutečnosti lze totiž nerozumět velikým množstvím způsobů. Tak například komunistický režim, během kterého jsem vyrůstal a navštěvoval školy, mne na každém kroku hodlal přesvědčit, že nerozumění je jen (chvíli omluvitelná) vývojová fáze na cestě k plnému pochopení světa, nezpochybnitelně se otáčejícího kolem osy vědeckého materializmu a marxisticko-leninské ideologie. Neporozumět, nestat se třídně uvědomělým, podle ní znamenalo překážet vývoji a v posledku zahodit svůj život. Bigotní katolicizmus zase vyzýval k přísnému a poslušnému nerozumění s odvoláním na božský záměr, který nám nepřísluší znát ani zpochybňovat. Narážel jsem během svého života na lidi přikrčené a ustrašené svým vlastním nerozuměním, jako by šlo o trest za jakási temná, dřívější provinění. Vedle nich tu byli ti, kteří si nerozumění dávno zakázali. Potlačili ho, nebo alespoň skrývali před sebou i ostatními, obratně i průhledně, a někdy rovnou prohlašovali, že se jim vyhýbá. Jiní nerozuměli bojovně – spatřovali v tom stavu výzvu, volání pravdy, která čeká pouze na nejzdatnější; usilovně se vrhali na cestu pravého poznání, odhodláni nevrátit se bez palmy vítězství. Další se ke svému nerozumění hrdě hlásili a okázale či hystericky jej dávali najevo. Zkrátka: nerozumění je variabilní a intenzivní stav. Může člověka přivést k pocitu ponížení i vzteku, únavě a zoufalství, ale může také vyvolávat sebeironii a neúčast na tom, čemu rozumět nemůžeme. Člověk usoužený neporozuměním může skončit v apatii, trvalé nervozitě, ale může dosáhnout i pokorného klidu, setrvat v tichém úžasu a v jisté chvíli asi i zakusit prudkou extázi ze vší té neznámosti.

Postupně jsem si uvědomoval, že to, jakým způsobem budu světu nerozumět, se nakonec na podobě mého života podepíše rozhodujícím způsobem. Možná více, než sebevětší (dočasné) porozumění. Ale troufnu si zajít dál: to, jakým způsobem se lidé vztahují ke skutečnostem, jimž nerozumí, jež nemají pevně ve své správě a moci, možná charakterizuje i celé dějinné epochy lidstva daleko přesněji, než všechny jeho vynálezy, objevy a poznatky. Tak rádi – a jistě právem – si vyprávíme o síle lidského ducha, který vynesl ze tmy neznáma na světlo ten či onen výdobytek. Mnohem menší pozornost upínáme na sílu lidského ducha, který dokázal stát před nezměrnou nepochopitelností světa a čelit jí s úctou, vyrovnaností a úžasem. A přitom tady někde se zakládá skutečné sebevědomí člověka, jeho odolnost, schopnost neztratit nervy a patrně i odhodlání žít dál.

V mé představě by předmět „jak nerozumět světu“ vedle psychologů či filozofů vyučovali právě básníci. Opravňoval by je k tomu už fakt, že jistě nejčastější věta, kterou každý z nich slyšel, sotva na veřejnosti přiznal, čím se zabývá, zněla: „Já poezii nerozumím.“ Nezřídka šlo také o větu poslední, po které nastávalo ticho, rezolutně vyzývající ke změně tématu. Možná by se básněmi výuka nerozumění mohla přímo začínat.

Nespolehlivost a pragmatická nepoužitelnost poezie je součástí jejího vlivu. Na jejím tématu, emocionálním vyladění, myšlenkovém obsahu či pointě tolik nezáleží. Jde především o to vyslovit slova takovým způsobem, aby zazněla jakoby překvapená sebou samými. Jenom tak se mohou samy „prořeknout“ a my v nich pak zaslechneme něco nečekaného z obsahu vezdejší skutečnosti, která je nejspíš mnohem hlubší a variabilnější, než by nás většinou napadlo. Báseň nás v nejlepším případě zanechá zjitřené, vyjevené, nerozumějící věcem o nic více než před chvílí. Jen na okamžik se člověk může pocítit jakoby „poprvé“. To je tak zhruba vše, ale vůbec to není málo. Poezie je vzrušující způsob, jak nerozumět světu.