Do not liberate me. I will do it myself.
„A jak jim teda máme říkat?“ otočil se na mě kolega novinář značně udiveně, když jsem mu jemně vytkla, že by lidem s jinými názory nemusel zrovna on a zrovna veřejně říkat dezoláti. Chvíli jsem nevěděla, jestli svou naivitu jen hraje, nebo se mě zdánlivě bezelstným dotazem snaží donutit k hlubší polemice, z níž by bezpochyby vyšel jako ten racionálnější z nás.
Kolega netušil, že jsem zvyklá být v podobných společnostech za moralizující naivku. „Uvědom si laskavě, že až to tu ovládnou, budeš první na řadě,“ sdělil by mi jako už tolikrát předtím. Nechtělo se mi to řešit, a tak jsem jen protočila panenky a nechala ho být.
V duchu jsem věděla, že má asi i pravdu, ale stejně bych to slovo v žádném z komentářů nepoužila. Odmítám se takto bavit o lidech.
Dezoláti
Dezoši
Dezolé
Bylo to před pár lety: Putin už několik měsíců útočil nejen na východní část Ukrajiny, ale snažil se podrobit si celou zemi. Počáteční projevy společenské solidarity začali nahlodávat politici, pro které jsme ani za posledních několik let nedokázali najít jiné označení než primitivní „populisté“. Do ulic vycházeli lidé, ve kterých minulé krize nakumulovaly frustraci a pocit ohrožení. Cítila jsem zcela zřetelně, že se je snaží přetavit do otevřeného pohrdání a nenávisti. A bylo mi to především líto.
Pozoruju záběry lidí na jedné z protivládních demonstrací a zkouším si představit, co bychom si tak asi mohli říct. Jak by to vypadalo. Kam by se naše konverzace ubíraly. Nepohrdám jimi, beru jejich pocity vážně. Ale někde hluboko uvnitř cítím taky strach. Strach z toho, že se už nikdy nepochopíme. „Ale já jsem přece taky proti týhle vládě,“ chce se mi na ně zakřičet, „jenže jinak než vy!“
Vedle sebe než spolu
Stejně jako ostatní privilegovaní lidé si vysvětluju stávající situaci absolutní společenské fragmentace hned několika teoriemi. Jak jinak, vždyť zkoumání věcí kolem sebe jsem zasvětila celý svůj profesní život. Troufám si samozřejmě tvrdit, že řada z mých hypotéz je pravdivá. Jsem přece racionálně uvažující osoba s vyvinutou schopností empatie.
Dokážu hodiny přemítat nad tím, proč se některé skupiny radikalizují, a snažím se pokaždé vžít do pozice „druhé strany“. Přesvědčuju o tom sama sebe každé ráno, když zapínám rádio a poslouchám nové strašné zprávy. V rozhovorech mluvím o nutnosti třídní solidarity, o socioekonomickém podhoubí dnešních krizí, o společnosti, v níž jsme si zvykli žít spíš vedle sebe než spolu. O kapitalizmu, individualizmu, neoliberalizmu, škrtech, chudobě, krizi bydlení, drahých potravinách a přezíravosti politických, kulturních, ba jakýchkoliv elit.
Mívám vážnou tvář, když vystupuji v televizi, a jednou jsem někde dokonce – velmi srdečně a se vší odpovědností – pronesla: „Já bych se tu chtěla zastat lidí tak nějak obecně!“
Potom se vracím domů a dívám se na své děti s obavami; zrovna včera jsem si přečetla, že se mladí muži mění a kolik z nich podléhá kultuře manosféry. Že prý se už ani nechtějí bavit se spolužačkami. Nenápadně vyzvídám na dětech: „Holky, baví se s váma kluci?“ Holky krčí rameny a říkají něco v tom smyslu, že celkem jo, že to jde. Moc mě to jejich mumlání nepřesvědčuje a jdu si o tom raději něco přečíst na internet.
Mezi rozhořčením a paternalizmem
Po nocích si představuju, do jaké země bych mohla emigrovat, kdyby se to všecko definitivně posralo. Zatím mám vytipovaná tři místa a ke každému kratší seznam pro a proti. Můj muž ale mezitím fantazíruje o aktivních zálohách a obraně vlasti. „Koho chceš bránit, ty lidi tady, se kterýma se už ani na ničem neshodneme?“ chce se mi občas říct. „Ty politiky, co říkají v jednom kuse nesmysly? To Česko, které nám v ničem nevychází vstříc?“
Ve skutečnosti se nebojím davu. Bojím se těch, kteří mají moc a neumějí s ní naložit. Bojím se pomsty vyvěrající z nespravedlnosti. Bojím se jí proto, že jí rozumím, ale stejně mě v poslední době jenom irituje, protože je dětinská.
Ještě jednou jim plivnout do polívky.
Ještě jednou jim rozšlápnout ksicht.
Ještě jednou pít jejich slzy.
A po nás potopa.
Co se to vlastně za ty poslední roky stalo, že tolik lidí touží po destrukci? Jak se k tomu postavit? Kde hledat ostrovy naděje a jak zužitkovat každodenní drobnou práci, když to vypadá, že o ni možná ani nikdo nestojí?
Kladu si otázky, na které si už neumím odpovědět. Cítím, že přestávám rozumět světu kolem sebe.
Kolikrát jsem ve tvářích přátel viděla soucitné pochopení pro zcela nepochopitelné chování nebo výroky rozběsněného davu. Kolikrát jsem takový výraz nasadila já sama a nepřišla si u toho vůbec trapně. Můžeme se pořád dokola bavit o tom, že ti, kteří dělají něco zlého, to měli v životě těžké a svým způsobem je jejich chování oprávněné. Můžeme se vždy tvářit, že tomu rozumíme, že to chápeme, že s nimi soucítíme.
Pozoruju záběry lidí na jedné z protivládních demonstrací a zkouším si představit, co bychom si tak asi mohli říct. Jak by to vypadalo. Kam by se naše konverzace ubíraly. Nepohrdám jimi, beru jejich pocity vážně. Ale někde hluboko uvnitř cítím taky strach. Strach z toho, že se už nikdy nepochopíme. „Ale já jsem přece taky proti týhle vládě,“ chce se mi na ně zakřičet, „jenže jinak než vy!“
Ve skutečnosti však většina z těchto našich úvah existuje jen proto, že na ně máme čas, vzdělání a prostor. Ve skutečnosti jsou tyto naše úvahy projevem empatie jen málokdy. Ve skutečnosti jsou tyto naše úvahy projevem paternalizmu, který jsme za empatii skryli.
Takhle to dál nejde
Nechci se nikoho dotknout, probůh, jen to ne. Ale opravdu je pro tolik z nás jednoduché odměřovat empatii jako mouku na krámě? Ten měl v životě smůlu, narodil se do chudé rodiny, zaslouží si hodně empatie, ta je z rodiny s kulturním kapitálem a nic ji neomlouvá, když udělá sebemenší přešlap, nebo dokonce něco tak, jak na to nejsme zvyklí. Ten je z vládnoucí třídy, s ním žádné smilování. Tak to přece nefunguje.
„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“*
*hlavně, pokud jsou z neprivilegované třídy
Kolikrát jsem u renomovaných autorů kritických textů četla něco o barbarech, RuSSácích, necivilizovaných společnostech, pronárodech, o hloupých a nevzdělaných voličích toho a toho, o nutnosti osekat volební právo podle IQ, stáří nebo placení daní (sic!). Kolikrát jsem je viděla smát se lidem, že nemají zuby, dobré oblečení, že po demonstraci zajdou do mekáče nebo stojí frontu na levné oblečení z Primarku.
„Svobodu jen těm, kteří si jí dokáží vážit.“*
* hlavně, pokud mají stejný názor jako já
Kolikrát jsem viděla rozlícené davy, jak v ruce třímají šibenice na uprchlíky, kolikrát jsem je slyšela vykřikovat „Cikáni do plynu“, nebo v lepším případě „do práce“, kolikrát jsem slyšela své sousedy nadávat na umělce, politiky, vládu, na Green Deal, covid, Ukrajince, homosexuály, lidi s postižením, nezaměstnané, bez domova, na chudé lidi, chudší, než jsou oni sami.
„Kdo nepracuje, ať nejí!”*
* hlavně, pokud tím nemyslíme sami sebe.
Nemluvíme stejnou řečí
Už skoro nedokážu mít empatii. Už cítím možná jenom strach. Ne o sebe, ale o nás všechny. Možná i trochu o sebe. A co jako. Taky jsem jen člověk.
Nedokážu už lidi kolem sebe jenom litovat a hledat omluvu pro jejich chování tu v nedostatku kapacit pro léčbu duševních problémů, tu ve vzdělávacím systému, tu v traumatech z rodiny, tu v něčem dalším. Chci se na ně umět taky trochu zlobit a občas zařvat: „Proberte se, proboha, vždyť si tím vůbec nepomáháte! To jste se fakt už úplně všichni posrali?!“
Nejsem hloupá. Uvědomuji si, že nemáme všichni stejnou startovní pozici. A stejně tak moc dobře vím, že globální i národní elity jen málokdy využívají svých privilegií k tomu, aby mysleli i na ostatní, natož aby pro ně konali. V drtivé většině případů nedokážou životní peripetie ostatních pochopit, ba co hůř: ani se o to nesnaží. Rozumím tomu, co všechno jsme zanedbali, co se cestou pokazilo, kam to vede; chápu to, nějak ano.
Rozumím také tomu, že společnost, vystavěná na větším pochopení, je jedinou možnou cestou k nápravě. Sama si ji přeji: ani nevíte jak moc. Jenže ji nevidím. Já ji doprdele nevidím. Ani v tom otravném paternalizmu, který z každého „tam dole“ dělá otroka systému, ani v individualizmu, který si představuje, jak jsme každý svého štěstí strůjcem, ani v nekonečném hledání viníků v řadách těch, kteří sotva rejou držkou v zemi.
Chci, aby lidé sami měli zájem to žít lépe, chci, aby pro to zároveň měli podmínky, chci, abychom se na tom dohodli, ne, aby to někdo určil, a chci, aby to hlavně bylo v klidu. Nic takového se ale teď nestane.
Nenávist a touha po pomstě se najednou šíří z obou stran. Svrchu i zespodu. Neumím to zastavit. Už spolu nemluvíme stejnou řečí.
Je na čase si přiznat, že empatie má taky své hranice.
Vládnoucí třída se vzepřela pravidlům, která jsme až doteď považovali za sdílená. A tenhle stav rychle našel oporu u lidí, kteří už roky ztráceli důstojnost. Polarizace není slovo, je to téměř politický projekt. A daří se mu nad poměry dobře.
Momentky z ulice
Občas jen tak bloumám ulicemi a dívám se do tváří cizím lidem. Přemýšlím, co prožívají a kdo z nich by se mohl potenciálně projevit jako násilník, xenofob, rasista, predátor či oportunista. Kdo z nich by se spokojeně díval na to, jak zatýkají aktivistky a aktivisty, kdo z nich by neváhal přiložit pod kotel nenávisti, kdyby šlo o Romy, kdo z nich si myslí, že pohlaví jsou dvě a translidi mají skončit v blázinci, kdo z nich doma mlátí ženu, kouká na dětské porno, směje se představě klimatické změny, kdo z nich je schopný večer sednou k počítači a napsat někomu: „Chcípni, ty tlustá píčo.“
Paní spěchá – možná jde pozdě do práce, možná běží pro dítě do školy a potom půjdou k doktorovi. Jaký asi bere plat? Je ve své práci šťastná? A koho asi tak volí?
Muž v autě na mě neuroticky troubí, když se na něj udiveně otočím – jsem přece na přechodu –, naznačí mi, ať se neloudám. Ukážu mu prostředníček a jdu dál. Tohle je přece i moje město, obhájím si náhlý zkrat a pak se bojím, aby mě ještě nepřejel, přidám proto do kroku, a když kolem mě projíždí, dělám, že ho nevidím. Možná jsem to přehnala, možná spěchal do nemocnice za babičkou nebo někde už měl dávno být, vždyť taky chodím všude pozdě.
Dva mladí lidé se jemně dotýkají prsty a nakonec je přece jen propletou. Představuju si, jak jim srdce zaplavuje láska a tělem se šíří možná dosud nepoznaný pocit vzrušení a nervozity. Přeju jim šťastný život, ale bohužel vím, že nás všechny čeká strašná budoucnost. Usměju se na ně, ale v tom úsměvu je hlavně smutek. To aby věděli.
Čemu ještě věřit
Věřím v lidi.
Věřím v to, že jsou v jádru hodní.
Věřím v to, že kvalitní sociální podmínky mohou zlepšit nejen kvalitu našeho života, ale i kvalitu celé společnosti.
Věřím v to, že rostoucí nerovnosti jsou cestou do pekel.
Věřím v to, že míra zodpovědnosti je větší tam, kde lidé disponují reálnou mocí.
Věřím v to, že o vlastní emancipaci se dá usilovat bez pošlapávání práv někoho jiného.
Věřím v solidaritu.
Věřím ve spravedlnost.
Věřím v dialog.
Věřím, že se někdy znovu zvládneme pochopit.
Věřím v lidskou vůli.
Věřím v závažnost, sílu i léčivou roli slov.
Věřím v budoucnost.
Věřím v mnoho dalších věcí, které se mi tady už nechce vypisovat.
Ale všechno jsou to pro mě koncepty, ne realita, reálná důvěra ani pocit, který zažívám. Jen koncepty. Upínám se k nim, protože kdybych nevěřila ani jim, možná bych se sama zbláznila. A to nechci.
Před mnoha lety jsem si na nohy vytetovala: „Do not liberate me. I will do it myself.“
Protože nechci být závislá na ostatních. Protože polarizace rozežrala moje sny, a tak se učím věřit pro jednou i sama sobě, ačkoliv se ani zdaleka nepovažuju za individualistku. Protože si myslím, že skutečnou změnu musíme chtít i my sami, za sebe.
---
Text vyšel v 123. čísle Revue Prostor Lidi se*ou, k dispozici zde.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
