Všetko, čo som ti nestihol povedať
Amerika má Oceana Vuonga, Francie Édouarda Louise, Slovensko… Jakuba Speváka. Ten se nejenže k oběma gay literárním ikonám ve své druhotině Všetko, čo som ti nestihol povedať hlásí, k Vuongovi hned v úvodním citátu o potřebě selhávání a Louise si nechává na závěr, aby souzněl s jeho myšlenkou neustálé proměny. Spevákovi se ale podařilo napsat výjimečný text, hluboce zarostlý do středoevropského regionu, který obstojí i bez těchto odkazů, respektive jeho páteří jsou odkazy na písně – od „Heroes“ Davida Bowieho po „Potměšilého hosta“ Hany Hegerové –, protože je koncipovaný jako dvě strany vinylové desky.
Vystudovaný filmový scénárista a dramaturg, který svůj debut Po funuse (2022) stylizoval jako vyprávění mrtvého, hovoří tentokrát z přiznaně autofikční perspektivy k mrtvému otci. Otci, který s ním komunikoval hlavně skrze výběr písniček při cestách autem a k němuž se teď on obrací formou přepsaných hlasovek – aby text napřed prošel jeho ústy (i zde si lze vzpomenout na Vuongův dopis matce, která neuměla číst, ale maso příběhu je už plně Spevákovo). Písně v názvech kapitol jsou buď otcovy oblíbené, podstatné pro něj nebo jejich společné. Například v kapitole „I want to break free“ Spevák popisuje, jak když rodiče odjeli na pražský koncert Queen, on poprvé pozval k nim domů svého budoucího kluka D. a pak se obviňoval, že jejich polibky způsobily otcovu rakovinu. Mohlo by se zdát, že na rozdíl od vinylu takto pojaté vyznání otci postrádá druhou stranu; dvě osoby jsou zde ale přece jen silně přítomné – je jimi zakřiknutý syn před otcovou smrtí a odvážné vypravěčstvo po ní.
Hudba zde hraje ještě jednu neopominutelnou úlohu – hlavní hrdina je totiž tanečníkem. Odmala vystupoval ve folklorních souborech, kde poznal také D. Když za ním ale chtěl přejít z bystrického do bratislavského souboru, narazil na skrytou homofobii: byl odmítnut ne kvůli nedostatku talentu, ale aby v souboru neměli gay pár. Když se na celý folklorní svět naštval, stejně jako předtím na církev, našel si novou cestu k tanci skrze slovenskou ballroomovou komunitu kolem Moniky Prikkelové, tepláreňské kabarety či platformu Pinkbus a mimo jiné objevil svou nebinární drag personu (i proto má knížka podtitul „príbeh o šuhajovi na vysokých podpätkoch“). A díky ní si našel nový přístup k folkloru: „Nie som mrchavý muž, ktorý len pije a ženu si vybije aj vyteremtetuje. Som dievčina, ktorá plačúc chodí po hore, som junák s vybíjaným opaštekom, som lastovička, ktorá včas ráno šteboce, keď jasné slnko vychodí.“
A byl to jeho otec, který ho nejenže odmala podporoval ve folklorním tanci, ale který ho vzal také ve čtrnácti na iniciační koncert Lady Gaga do Prahy, kde ho na Karlově mostě dokonce chytil za ruku s tím, že „keď sa môžu držať gejovia, prečo by sme sa nemohli aj my“. Doma se takhle nikdy nechoval a Spevák si všímá i jeho temných nebo potlačených stránek osobnosti a jak jím vlastní otec prorůstá: „Nielen to, že nosím okuliare, že mi ryšavie brada, že mám rád hudbu a filmy alebo to, že nám po ňom zostala krčma. Nechal mi aj traumy, tajomstvá, rôzne choroby.“ A zdědil po něm nakonec své umělecké jméno „J. Singer“ – otec totiž žertoval, že by si tak říkal, kdyby se jednou stal slavným.
Možná jsem to s těmi dvěma osobami „před“ a „po“ otcově smrti nevystihl úplně přesně, jakkoliv proměnu hrdiny dokládá i množství doprovodných fotografií od těch z dětství po ty z profesionálních performancí. Spevák dokonce píše, že původní hlasovky nechal nejprve přepsat umělou inteligenci, která si myslela, že v knize mluví on i jeho otec, a až pak je upravoval ve výsledný jednohlasý text. Je pro něj důležité do poslední stránky, že otec v něm nějak zůstává. A jeho kniha je pro mě silná v tom, že zpochybňuje tradiční cis gay příběhy o coming outu, naopak její neustále proměnlivá nebinarita slouží právě i jako most mezi různými světy, kdy nestačí pouze přejít z jednoho břehu na druhý, od skrývání se k osvobození, a hotovo.
„Rozprával som sa po celý tento čas s tebou, so sebou samým alebo s vámi, čitateľmi, neznámými? Mám totiž pocit, že sme do seba vrástli natoľko, že už ani neviem odlíšiť svoje časti od tých tvojich.“ Otce tak nelze vnímat pouze jako zástupnou figuru, skrze niž Spevák rituálně oslovuje každého, komu hetero-patriarchální tlaky znemožňují stát se sebou samým. Jeho kniha se neobrací v první řadě ke queer čtenářstvu, ale je stejně tak určená majoritě, protože součástí jejího gesta je i touha neopustit rodné Slovensko, ale zasloužit se právě zde o přívětivější místo k životu, vždyť „čo sa stane, keď všetci odídu“? Je psaná tak, aby jí rozuměla vypravěčova vlastní matka: „Možno je práve ona skutočným dôvodom, prečo toto všetko píšem. Čo ak chcem, aby si to koniec koncov prečítala hlavne ona? Čo ak je ‚Všetko, čo som ti nestihlo povedať‘, adresované jej?“
Kniha se vymyká od svých zahraničních předobrazů také tím, že je v ní celkem dost vysvětlivek typu, co znamená camp, co vogue, jak vznikly pridy, kde všude se nachází queerness v kanonických odkazech či popkultuře, od Malé mořské víly po hororový Badabook. Ačkoliv přitom nerezignuje na to být kvalitní literaturou s naplněným gay vztahem v pozadí, touto edukační rovinou a trvajícím zmatkem hlavního hrdinstva ohledně své identity má blízko k úvahám, které v českém kontextu budí překlad knihy muzeum sebevražd jedné trans holky (2025) hannah baer. Richard L. Kramár v doslovu upozorňuje, že množství textů z oblasti queer a trans teorie je psáno z expertní pozice, takže se s nimi těžko ztotožňuje, ale že mnohem nápomocnější může být tzv. poetika začátečnického myšlení, k níž patří i vysvětlování základních slovíček nebo různé rozpory a nejistoty, protože „začátky (včetně těch mých) jsou chaotické, problematické, trapné, vzrušující, děsivé“.
Spevákova kniha proto mohla dobře posloužit jak mně, kdo teprve sbírá odvahu k vlastnímu dragu, tak ji mohu dát s klidným srdcem svému otci, abychom si lépe rozumělx, dokud jsme oba naživu.
Ještě mi to nedá dodat pár slov závěrem o jednom vedlejším motivu, a sice o autě – které si v českém prostoru po úspěších Motoristů sobě spojujeme především s machistickou, neoliberální kulturou. Také mě vozil otec autem a pouštěl mi své oblíbené písničky, včetně některých ze Spevákovy knihy. Podobně jako jeho hlavní hrdina jsem si prošel traumatizující zkušeností autoškoly, jeho otec ovšem o řidičský průkaz kvůli rakovině přišel, čímž mezi nimi napětí jen vzrostlo. Vztah k autu si mladý šofér zahojil paradoxně tím, že se pro něj a přítele D. stalo místem jejich utajované intimity.
Jedna z posledních vzpomínek v knize se věnuje tomu, že když byl u nich D. na návštěvě, prohodili před otcem, že půjdou jakože sáňkovat. Bylo už pozdě a chtěli být spolu. Otce to nadchlo a že je sveze ke kopci a bude jim svítit. Nedalo se mu odporovat. Zavezl je na celkem nebezpečný terén, kde tedy sáňkovali; měli z toho samé modřiny, občas si i dali nenápadně pusu… a otec od auta na ně zdálky svítil baterkou.
Jakub Spevák: Všetko, čo som ti nestihol povedať, Bratislava, N Press, 2025.
