Dipo Faloyin: Afrika přece není stát
„Kolonizace rozsévá mezi kolonizovanými zoufalství, smrt, chaos. Ale také do ní zasévá – a to je její nejďábelštější úspěch – touhu stát se tím, kdo je ničí,“ dočteme se na posledních stránkách románu Nejzasutější vzpomínka na lidi (2021, česky 2023, přel. Anežka Charvátová) senegalského spisovatele Mohameda Mbougara Sarra. Ten za svůj román o „černém Rimbaudovi“ obdržel Goncourtovu cenu – a stal se záměrně součástí hry, před kterou ho jeho fiktivní přítel varoval.
Určitým non-fikčním protipólem, který smlouvu s ďáblem zdánlivé univerzality románu podepsat odmítá, ale naopak rýsuje obrysy skutečného afrického kontinentu, aby nás vyděsila hrůznost vlastních předsudků, ale hned nato ji vystřídala vzrušující zvědavost, je kniha Nigerijce Dipa Faloyina, redaktora časopisu VICE, Afrika přece není stát (2022, česky 2024, přel. Ondřej Horník). Jejího ducha vystihuje už úvodní motto:
„[Zde vložte nějakou všeobecně platnou africkou moudrost. Ideálně alegorii o moudré opici a její interakci se stromem nebo o vztahu mezi oslem a mravencem, která vyústí v překvapivou a velkolepou demonstraci srdnatosti. Připište doušku: Starobylé africké přísloví]“
Obě knihy nás souběžně upomínají, v jak skvělé kondici se nachází současné dekolonizační psaní, až člověk doufá, že jde o pouhý předvoj kultury, která časem nebude potřebovat Paříž ani Londýn ke svému symbolickému ocenění.
Evropská Afrika
Afrika sice není jeden stát, nicméně vznik uměle narýsovaných států byl druhem evropské intervence, která po Berlínské konferenci roku 1884 nebrala ohledy na skutečné uspořádání tamních etnik a násilným rozporcováním kontinentu vytvořila základ pro dlouhotrvající problémy. Zástupci čtrnácti států včetně Rakouska-Uherska se alibisticky pokládali za dobré lidi s ušlechtilými cíli, kteří Africe nejlépe prospějí zavedením obchodu, křesťanství a civilizace. Vzájemnou dohodou na chvíli předešli evropské válce, na úkor bezprecedentního ovládnutí cizího území s jeho zdroji i obyvateli (v následujících třiceti letech se Evropané zmocnili až 90 % území), což se neobešlo bez několika genocid.
Svět ještě nikdy nebyl svědkem loupeže takového rozsahu. Násilné ovládnutí našich těl nahradilo násilné ovládnutí naší země. (Lagos Observer, 1884)
Od té doby se v západním světě uhnízdil narativ, že afričtí lidé jsou nesvéprávní, aby si vládli sami, a jejich bohatství jim nepatří. Faloyin přesvědčivě ukazuje, jak tento narativ přežívá od dob „znuděného“ belgického krále Leopolda II., spoluzodpovědného za smrt 10 milionů Konžanů, také v éře charitativních projektů s figurou „bílého spasitele“, jak se týká kromě nerostného bohatství i krádeže památek v držení věhlasných institucí od Britského muzea přes Louvre po Harvardovu univerzitu. K nápravě dochází jen velmi pomalými krůčky a bylo by falešné vnímat Afriku čistě jako submisivní oběť agresivní Evropy, její kolonizace však v každém případě nastolila stav, před nějž se nedá vrátit.
Když se například některý ze států osvobodil, musel si vytvořit novou národní identitu, kterou nikdy předtím neměl – aby zabránil občanským válkám kmenů. Ba některým hrdinům osvobození stouplo jejich hrdinství do hlavy a sami se stali tyrany.
Kontinent neustálých překvapení
Faloyinovou hlavní strategií je ovšem nenechat nás naskočit na jednu utkvělou představu o Africe, ať už je to stereotyp nuzné vesnice, veselého safari se slony a žirafami, s domorodým bubnováním a západem Slunce v pozadí, nebo obraz šílené diktatury. Jenom těch diktatur nám Faloyin převypráví hned sedm, a pokaždé je to úplně jiný příběh, který má vždy svoji demokratičtější opozici. Proti představě hliněné chatrče s vyschlou studnou, jak ji podle něj fetišizují i dobře míněné písně světových celebrit typu „Do They Know It’s Christmas“ Boba Geldofa, pak autor staví ódu na Lagos, 21milionové hlavní město Nigérie nakažlivé svým sebevědomím a chutí do života.
Afrika, třikrát větší než Evropa, je především nesmírně rozmanitá, od starověkých království přes drobné kočovné komunity po všechno mezi tím. Jde o kontinent neustálých překvapení. Kromě toho, že nás Faloyin zasvětí do historických souvislostí, proč dnes Afriku vnímáme tak, jak ji vnímáme, soustředí se na její méně zjevné pozitivní reprezentace. Dozvíme se, čím byl revoluční hollywoodský snímek Black Panther (2018) o bájné Wakandě, za co být vděčný Eddiemu Murphymu či Beyoncé, jakou kulturní roli sehrál pro černošskou identitu afrobeat v opozici k afroamerickým vlivům nebo proč stojí za to sledovat produkci Nollywoodu. Vracíme se do afrického jara, abychom získali vhled do aktivit alžírského hnutí Harak, sledujeme vzmach občanské společnosti v Namibii proti sexualizovanému násilí, nebo vůbec vzestup žen v politice napříč zeměmi, a dostáváme tipy i na konkrétní instagramové účty od komičky Elsy Majimbo po teenagery Ikorodu Bois, kteří sdílejí své předělávky vysokorozpočtových videí.
Faloyin překypuje nadějí, že se poměry změní s novými generacemi k lepšímu, zcela ale v jeho vyprávění chybějí rostoucí znepokojivé intervence ze strany Ruska a Číny. Jeho kolonizační linka se uzavírá velkorysým gestem, kdy ghanská vláda roku 2019 vyzvala potomky zotročených Afričanů z celého světa, aby se vrátili domů, a nabídla jim tomu odpovídající zázemí. Nabídku první rok vyslyšelo půl milionu lidí.
Kniha končí vírou v panafrikanizmus, jak jej dnes ztělesňuje Africký pohár národů nebo laškovné soupeření o nejlépe upravenou rýži jollof. Měl by ale vést k sebevědomí, které vzejde od samotných Afričanů, v protikladu k mimoafrickým stereotypům, včetně těch rasových. A ještě k té rýži: správně upravená rýže jollof by měla chutnat tak, „jak chcete, aby vás ostatní vnímali. Měla by chutnat přesně podle toho, jaké jste vy a vaši blízcí osobnosti“.
Dipo Faloyin: Afrika přece není stát
N Media, 2024, přeložil Ondřej Horník
