Na cestě za toxickou maskulinitou – Fuccboi láká sebezpytným křikem generace Z
Americký román ukazuje hranice sebelítostivé post-internetové upřímnosti
Hledání vlastní identity za zvuku SoundCloud rapu, střídání prekarizovaných pozic a dospívání v hyperkapitalismu. To jsou některé motivy prozaického debutu Fuccboi Seana Thor Conroa, který je vycházející hvězdou americké alt-lit literatury. Fuccboi je autofikce a zároveň tak trochu sebereflexivní výpověď. Autor se podle svých slov snaží svým psaním oslovit především lidi, kteří nečtou. Nejsem si jistý, jestli se mu to opravdu daří, ale přinejmenším je Fuccboi i tak zajímavý pokus o hledání nových způsobů, jak mluvit o křehké mužnosti, vyhoření, tlaku na úspěch a partnerských vztazích v post-digitální době.
Kniha pojednává o životě umělce, protagonisty Seana. O tom, kam až je schopný zajít a jak tím škodí svému okolí. Popisuje období od konce roku 2017 do července 2019. Během této doby žije Sean ve Filadelfii, jezdí po městě na kole a pracuje jako poslíček ve společnosti Postmates. Nahrává vlastní skladby na SoundCloud a je fanouškem rapu, což ho v mnohém definuje.
Conroe o tom všem píše, jak mluví, přirozeným hlasem. Nechtěl se podle svých slov rozptylovat formou a rozhodl se pro minimalistický přístup bez efektních prvků. Snaze o autenticitu ale chybí přísnější redakce, která by určité motivy podtrhla a některé pasáže rozvinula. Jestliže tón knihy může svou strohostí a neotřelostí oslovit i nečtenáře z generace Y nebo Z, občas Fuccboi působí, jako by se autor urputně snažil něco říct, i když v tu chvíli nemá co.
Rodina přijede na mamky narozeniny, který má v půlce měsíce.
Našlehal jsem paleo čokoládovou pěnu z avokáda, banánů, javorovýho sirupu, raw kakaa a vanilkovýho extraktu.
Navrch jsem dal maliny.
Protizánětlivý „dort“ k narozkám.
To avokádo je celkem diet-cheat, ale relativně OK.
Jednou večer jsem mluvil se svym bráchou na jeho narozeniny, taky je má v půlce měsíce.
Procházka u vody ve čtyři ráno.
Přešel od politiky ke zkoumání výživy.
Jedl jenom zdravou stravu, aby v sobě ukojil tu příšernou neurózu.
Aby vyplnil ten čas, co tráví na YouTube.
Kázal paleo, ale najednou konvertoval k veganství.
Zkoumal frutariánství.
„Bro, dneska jsem snědl sedum banánů.“
Já na to: „Bro, sedum? Bro, to je hodně banánů.“
On na to: „Kámo, i zejtra snim sedum banánů!“
Já na to: „No jasný. Jen si dej.“
Začal jsem každý ráno chodit do parku.
Zavzpomínat si na svý ballerský Já.
Zastřílet si na koš.
Při házení řikám vtipný hlášky, abych potlačil nenávist k neoliberálnímu feminizmu, kterou jsem si vypěstoval.
A lowkey to funguje!
Red flags a literární shout-outs
Conroe je dobrý pozorovatel. Umí vnímat okolní život a má schopnost psát o každodenních detailech. Text je tak sice přístupný, ale postupně se Conroe začíná dost opakovat. V určitém ohledu je Fuccboi dnešní obdobou Na cestě od Jacka Kerouaca, jedním dlouhým proudem vědomí. Protagonistu Seana poznáváme z první osoby a představuje jednu velkou red flag. Připadá si veledůležitě (má main character syndrom), koketuje s misogynií a bezostyšně vykrádá (apropriuje) afroamerickou rapovou kulturu.
Zatímco Kerouac se při psaní cítil jako nedotknutelný umělec, Conroe/Sean si uvědomuje svou příslušnost ke konkrétní subkultuře i vlastní chyby. Jen se zdá, jako by neměl sílu něco změnit. Svoje vzory a inspirační zdroje přiznává – ať už je to Nietzsche, Michel Houellebecq, Karel Ove Knausgård nebo Sheila Heti, všem v průběhu knihy dává zjevný shout-out.
Svým psaním je Conroe jednoduše zařaditelný do kánonu americké alt-lit literatury. Přestože navazuje na starší autory jako Tao Lin nebo Noah Cicero, sám se řadí spíše mezi o generaci mladší alt-lit autorstvo jako Honor Levy, Madeline Cash, Brittany Menjivar nebo Peter Vack. Conroovy texty často vycházejí v literárních časopisech Heavy Traffic nebo Forever Magazine a autor se objevuje na populárních literárních událostech, které pořádají vlivné kolektivy Dream Boy Book Club, Car Crash Collective nebo Casualencounterz.
Edgy humor z YouTube skečů
Kniha je prodchnuta zvukem soundcloudového rapu. S doslovnými odkazy na alba, třeba jako v následující pasáži: „Tohle ráno si zrovna pamatuju, byl to pátek a Lil Durk dropl Signed to the Streets 3 (2018).“ A Conroe nešetří ani popisy hudebních videoklipů: „Začíná to šesti rychlejma střihama – na ni, jak vdechuje blunt; na ni, jak vydechuje; na holku, co twerkuje; na týpka, kterýho někdo háže do bazénu; na lidi, co si v bazénu házej s míčem; na další holku, co twerkuje – skoro to vypadalo, jako by chtěla ukázat, že je schopná stříhat.“
Jeho svět se prolíná s tím online, často mluví o vlastních diss-tracích a opakuje slangové výrazy spojené s rapem, které kombinuje se vším možným. Snaží se vytvořit určitou meta-ironickou rovinu, jíž čtenářstvo Fuccboi úmyslně mate. Celý text tak chvílemi působí jako skeč od SNL: Záměrně přehnaný, až komický, ale zároveň upřímný a blízký. Pracovat autenticky s jazykem „mladých” je dnes obzvlášť těžké, jenže nadužívání slangu nestárne dobře. Fuccboi původně vyšel před dvěma lety, a když knihu čtete v roce 2024, působí jako vzpomínka na časy egotripu a hypermaskulinního rapu. Doba se mění a s ní i jazyk.
Sean působí jako přestárlý fuckboy z privilegovaného prostředí, který si zvolil život podobný Charlesi Bukowskému. Jeho lifestyle je plný drobných prekarizovaných prací a sebelítostivého utápění. Podle Wall Street Journal je Fuccboi „coming-of-age románem své generace“. Conroe v knize skutečně mluví o problémech mladých absolventů vysokých škol, kteří se snaží nalézt místo ve společnosti a životní smysl, ale rozhodně není nějaký názorový vůdce mladých mužů s humanitním vzděláním.
Z textu je patrná určitá apolitičnost, kterou bych si s někým, kdo má být hlasem naší generace, zrovna nespojoval. Autor jako by se celou dobu snažil říkat: Všichni víte, že nejsem woke. Conroe se ale nepřiklání ani k druhé straně spektra, a to navzdory tomu, že mnoho jeho názorů je vcelku radikálních. Místo toho se je snaží zaobalit jako vysměvačnou parodii na sama sebe. Vzhledem ke generačnímu důrazu na internetovou meta-ironii to ale není až tak překvapivé autorské gesto.
Fuccboi je příběhem o věčném hledání vlastního výrazu a identity. Je z něj cítit apatická frustrace a vztek na společnost. Seanovi k přiblížení se čtenářstvu slouží existenciální smutek. Protagonista románu se stejně jako řada z jeho vrstevníků a vrstevnic snaží objevit své místo v době poznamenané rychlými změnami a neustálými výzvami, kterým současné generace čelí.
Limity autofikčního narcismu
Vší upřímnosti navzdory se z knihy postupně stává narcistní deník pomateného muže s kolísajícím sebevědomím, který neví, co se sebou. Místo kýžené alternativně-literární post-cringe trapnosti je spíš cheugy, v duchu neologismu připomíná horlivost motivačních sloganů z minulého desetiletí.
Sean často jedná v rozporu s vlastními hodnotami, většinou to ale nijak neřeší. A podobně se to má i s řadou témat knihy, kterých se Conroe jen dotkne a dál nepromýšlí. Nejvýraznějším pokusem hlouběji rozebrat krizi mužství je pasáž, v níž Sean chytne ekzém na nohou. Ten se zhorší natolik, že už skoro nemůže chodit, a jsou mu předepsány steroidy. Prostřednictvím autoimunitního onemocnění reflektuje svoje chování, zkrachovalé vztahy a přátelství.
Jenže Sean kamarády i bývalé lásky rozděluje do stereotypních archetypů, a vedlejší postavy tak postrádají hloubku a tvar. Působí jako NPC, prázdné schránky bez vlastního vnitřního života a úsudku. Conroe s jejich emocemi nakládá stejně úsporně jako s jazykem. Sean ostatním neustále říká baes nebo bros. Výsledkem je chaotická mozaika, která sice vypovídá o naší roztroušené pozornosti a potřebě vše třídit do typizujících kategorií, ale postavy románu jako by pak byly pouhými kulisami Seanova života.
Částečně za to možná může předčasná smrt editora Giancarla DiTrapana, ale Fuccboi příliš klouže po povrchu. Číst román je jako pozorovat člověka viklajícího se na židli: Čtenář čeká, kdy to ty dvě nohy na podlaze neudrží a dotyčný se převrhne.
Navzdory tomu Fuccboi představuje současnou alternativní literaturu, která si stejně jako protagonista hledá své místo. Ve velkém vychází z prostředí internetu a snaží se ukázat, jak online svět ovlivňuje náš každodenní a společenský život. Přese všechny výtky Conroe napsal zajímavý debut a sám se nemůžu dočkat, jak se v dalších knihách jeho tvorba promění. Třeba se pak tím generačním hlasem doopravdy stane.
Kindred Haller (* 2001) je student katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, vizuální umělec a performer.
