revue Prostor uvádí: Simona Hendrychová
Představujeme Simonu Hendrychovou ( *1999) z Berouna.
Studuje psychologii a religionistiku na FF UM.
„Se svými básněmi určitým způsobem tančím a recipročně se s nimi střídám o vedení. Mohou se tedy na první pohled zdát zdlouhavé, ale každé slovo má přesně dané místo a báseň by bez něj nefungovala. Při změně by tvořila úplně jinou cestu, jiný obraz, jiný prožitek. Snažím se zachycovat právě onu proměnlivost, pomíjejícnost, prázdnotu – bytostnou lidskost stojící tváří tvář času a entropii.“
holokauston identity
tnout
a ukojit
myšlenku
na hradní hraběnku
zkosenou
útrapami v tváři
chudáci
stáří už se na ně tváří
vyměňuje
si oko nohu žlučník
uteče
kdejaký uličník
s tou lahví morfinu
a řekne jen nazdar dík
chce to cvik
abys tak nevinně kvík
a dozvěděl se
klid klid klid
jen ruce na zem
nebo za hlavu
jak chceš
jen ten nůž pusť z očí
a výkřik z plic
ať neunikne
jen ať hlavně neunikne
tomuhle chromákovi
co zaplatil si
za nový byt
pro svou myšlenku
na zbloudilou milenku
šmik šmik šmik
nůž pustily oči
ale nůžky ne
morfin
valí se
ve zvrásněné brázdě
ach dnes ne
dnes si neškrtne
jen neškrtej
kluku dobrotivá
bez žlučníku dá se žít
ale obličej
jo to je jiná
jak se na to sestra dívá
už je z toho celá divá
svléká plášť
a obmotává ho
kolem bezvládného těla
myšlenka oněměla
naděje
její sfouknutý plamen
neukazuje další cestu
klid klid klid
dozvuky osudů
hlavní uzávěr plynu
zarostlý uměle vysazenými květinami
těmi co zapustily kořeny
i když už samy byly položeny mrtvé
otisk
otisk tváře
lidé si nepamatují
ale věci ano
věci ví
o svém zneužití
a nezapomínají připomínat
i když jen třeba
zrezlým obrazem malého chlapce
na dvířkách
hlavního uzávěru plynu
a volají
kde byl ten regulátor
kde
pojďte
označte ho červeně
pro výstrahu
i památku
je to rebelie
je to vzpoura
jediná kterou dovedou
ve svém osudu neživých objektů
soucítí s neživými
vzduchaplná
chycená
do obrazu světelného lasa
doutnající zbytky života
spoutaná
pouze mým pohledem
snaží se rozezvučit čas
asi čeká
buď na horší nebo lepší stav
to je jedno
jen prosí změnu
ale k čemu jí bude
osudem je jí
se jen trmácet a trhat
dalších tisíc let
přišel sníh
vidí ho usedat
vedle sebe
a na sebe
vidí ho umírat
odhání ho rozevlátými údy
pro tu závist a strach
kdybych nebyla
tak líná hezká a viděná
vylezla bych pro ní
a zrecyklovala
radiace
dřív zajímaly
lidi
spíš petlahve
a ne stíhačky
a to byl zlatej čas
země dá se na petlahve nahrabat
stejně jako dá se nahrabat na těla
a předstírat
že to takhle bylo vždycky
že Staronová synagoga
není utopená
v čase
ve výsledku
dá se zahrabat skoro všechno
ale vzduch kolem ne
dá se zapomenout
na to co nevidíš
ale nedá se zapomenout
na to co nevidíš
sevření
krutost
zavřených okamžiků
něžnost
otevřených očí
zdánlivá zákoutí osudu
rozpadajících se touha
snaha převrácena do vzduchu
zmrzlé chycení přes půlku ucha
miluj mě do zpocení
miluj mě do krve
miluj mě do slz
miluj mě špinavě
ať natřeme naši lásku
ať žádná pochybnost nepřijde
ať jsme si stále stejně cizí
miluj mě
do zpocení
do krve
do slz
miluj mě
až všechno tohle zmizí
