revue Prostor uvádí: Simona Hendrychová

Představujeme Simonu Hendrychovou ( *1999) z Berouna.

Studuje psychologii a religionistiku na FF UM. 

„Se svými básněmi určitým způsobem tančím a recipročně se s nimi střídám o vedení. Mohou se tedy na první pohled zdát zdlouhavé, ale každé slovo má přesně dané místo a báseň by bez něj nefungovala. Při změně by tvořila úplně jinou cestu, jiný obraz, jiný prožitek. Snažím se zachycovat právě onu proměnlivost, pomíjejícnost, prázdnotu – bytostnou lidskost stojící tváří tvář času a entropii.“

holokauston identity

tnout
a ukojit

myšlenku
na hradní hraběnku

zkosenou
útrapami v tváři

chudáci
stáří už se na ně tváří

vyměňuje
si oko nohu žlučník

uteče
kdejaký uličník

s tou lahví morfinu
a řekne jen nazdar dík

chce to cvik
abys tak nevinně kvík

a dozvěděl se
klid klid klid

jen ruce na zem
nebo za hlavu
jak chceš

jen ten nůž pusť z očí
a výkřik z plic

ať neunikne

jen ať hlavně neunikne

tomuhle chromákovi

co zaplatil si
za nový byt

pro svou myšlenku
na zbloudilou milenku

šmik šmik šmik

nůž pustily oči
ale nůžky ne

morfin
valí se
ve zvrásněné brázdě

ach dnes ne
dnes si neškrtne

jen neškrtej
kluku dobrotivá

bez žlučníku dá se žít
ale obličej
jo to je jiná

jak se na to sestra dívá
už je z toho celá divá

svléká plášť
a obmotává ho
kolem bezvládného těla

myšlenka oněměla

naděje

její sfouknutý plamen
neukazuje další cestu

klid klid klid

dozvuky osudů

hlavní uzávěr plynu
zarostlý uměle vysazenými květinami

těmi co zapustily kořeny
i když už samy byly položeny mrtvé

otisk
otisk tváře

lidé si nepamatují
ale věci ano

věci ví
o svém zneužití

a nezapomínají připomínat

i když jen třeba
zrezlým obrazem malého chlapce
na dvířkách
hlavního uzávěru plynu

a volají
kde byl ten regulátor
kde

pojďte
označte ho červeně
pro výstrahu
i památku

je to rebelie
je to vzpoura

jediná kterou dovedou

ve svém osudu neživých objektů
soucítí s neživými

vzduchaplná

chycená
do obrazu světelného lasa

doutnající zbytky života

spoutaná
pouze mým pohledem

snaží se rozezvučit čas

asi čeká
buď na horší nebo lepší stav

to je jedno
jen prosí změnu

ale k čemu jí bude
osudem je jí
se jen trmácet a trhat
dalších tisíc let

přišel sníh
vidí ho usedat
vedle sebe
a na sebe

vidí ho umírat

odhání ho rozevlátými údy
pro tu závist a strach

kdybych nebyla
tak líná hezká a viděná
vylezla bych pro ní

a zrecyklovala

radiace

dřív zajímaly 
lidi 
spíš petlahve 
a ne stíhačky
a to byl zlatej čas

země dá se na petlahve nahrabat
stejně jako dá se nahrabat na těla
a předstírat
že to takhle bylo vždycky

že Staronová synagoga
není utopená
v čase

ve výsledku
dá se zahrabat skoro všechno
ale vzduch kolem ne

dá se zapomenout
na to co nevidíš

ale nedá se zapomenout
na to co nevidíš

sevření

krutost
zavřených okamžiků

něžnost
otevřených očí

zdánlivá zákoutí osudu
rozpadajících se touha
snaha převrácena do vzduchu
zmrzlé chycení přes půlku ucha

miluj mě do zpocení
miluj mě do krve
miluj mě do slz

miluj mě špinavě
ať natřeme naši lásku

ať žádná pochybnost nepřijde

ať jsme si stále stejně cizí

miluj mě
do zpocení
do krve
do slz

miluj mě
až všechno tohle zmizí
 

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít