ČTENÍ A MY, část první: KOMPLEXNOST, tělo a text
Co si představíme, když se řekne čtení? Co takové představy dělají a odkud se berou? Nad tím se zamýšlíme v první části cyklu, který otevírá prostor pro setkání knihy, (hranic) vědění, stolu a spletitých zašmodrchanců skutečnosti, jež nás jako jednotlivce přesahují.
Čtete často? My také! Čin(nost) čtení je pro většinu z nás denním chlebem. Spolu s rozvojem sociálních médií a od chvíle, kdy messengery začaly odbavovat zprávy bleskovou rychlostí, je tomu tak dnes víc než kdy dřív. Čtení se tak může zdát samozřejmé, a tedy stěží hodné podrobného zkoumání. Samozřejmé či na první pohled očividné věci jsou ovšem často právě ty, které by si podrobný rozbor zasloužily nejvíc.
Poznámka redakce: Autorstvo schválně zvolilo řešení genderovaných koncovek sloves a zájmen, ve kterém se rody a koncovky náhodně střídají. Záměr je nabourat zvyky spojené s tím, jak jazyk používáme, jak o něm a společně s ním přemýšlíme, a zároveň prozkoumat, jaké pocity při procesu čtení ta či ona koncovka vyvolává.
Co je to čtení?
Někte_ré z nás se možná v životě se čtením setkávají s takovou intenzitou, že náš nervový systém v určité chvíli začne cosi něžného šimrat – to totiž zrovna vzniká jakýsi intuitivní pocit, že čtení nemusí být nutně totéž, co čtení. Tímto otevíráme pomyslnou černou skříňku – máme však štěstí! Proč? Protože studia vědy, technologie a společnosti (STS), antropologie a filozofie nám nabízejí vhodné nástroje, jak toto území plné dobrodružství zmapovat .
Tento text jsme složil_i způsobem, který silně čerpá z díla literární teoretičky Rity Felski, jež se proslavila svými The Limits of Critique (Limity kritiky, 2015) a jejíž práci inspiruje teorie sítí aktérů (Actor-Network Theory, ANT), a dále také z děl feministické filozofky všedního dne Sary Ahmed a teoretičky humanitních věd Elizabeth Adams St. Pierre. Teorie a žargon, které obyčejně slouží pro zajištění přesnosti, jsou v našem textu omezeny na minimum. Místo toho jsme úsilí vložil_y do přepsání něčeho na první pohled samozřejmého, a to způsobem, který ono něco otevírá možnosti modulace a experimentu, a nevědomé tak vtahuje do pole vědomého působení. Lze tak uniknout nástrahám sedimentace, tedy zatvrzelým myšlenkovým strukturám, jež s sebou nese jak historie, tak konceptuální a praktické zvyklosti.
Co děláme, když děláme nějakou věc? Co přitom dělají věci s námi? Sara Ahmed píše: „Zatímco těla dělají věci, věci mohou také dělat těla.“ Texty jsou také věci – věci, které nás nutí číst, a mimo jiné často i sedět – a když ne sedět nebo ležet, tak alespoň zpomalit, protože tělo v pohybu se zřídkakdy dokáže soustředit natolik, aby dovedlo přečíst delší seskupení slov. Lidské tělo a kniha stojí proti sobě, jedna plocha proti druhé. Co se stane při jejich setkání? Dílo Rity Felski (2015, 2020) čtenářstvu předkládá mnoho klíčových podnětů, které zde přeložíme do otázek: Kde se děje význam? (Text překračuje význam.) Kde začíná a končí kontext? Proč právě takový kontext, a ne jiný? Kde se kontext nachází a co (jaký zvyk?) nebo kdo jej lokalizuje? Kde kontext vzniká? Děje se tak při činnosti čtení anebo ve chvíli, když se text utváří? Jak se kontext, v němž text vzniká, dostane do kontextu, který vzniká čtením? (Kontextu není nikdy dost!)
Tolik neobjeveného! Víme však, že setkání jsou tvořena těly, jež disponují fyzickými, a tedy smyslovými vlastnostmi. Jasné také je, že to, odkud se bere význam či smysl (a jak vůbec vzniká), není zdaleka samozřejmé a rozhodně je od těl neoddělitelné. Je tedy matoucí, že se tolik jevů skládá dohromady tak, že naše vnímání nutí k tomu, aby je mělo pouze za důsledky, za součást každodenního života, a nikoli za pomyslná umělecká díla.
Můžeme se však naučit všímat si („the art of noticing “, Tsing 2015). Objekty se pak mohou proměňovat spolu s tím, jak se mění jejich účinky na nás, a stávat se tak pro nás méně zřejmými než předtím. Můžeme dokonce posoudit, co vedlo k jejich vzniku a co pro nás nadále dělají. Například věda má hypotézy o tom, jak vznikly homérské písně, rekonstruuje okolnosti jejich vzniku, nabízí vysvětlení, odkud se berou jejich motivy, a jak komplexní a rozhodně nejen-řecké jsou. Pro naši společnost, která stojí na mýtu řecké výjimečnosti a obecných předpokladech prvotně autonomních etnik a kultur, má ovšem cokoliv, co je spojeno s Homérem, úplně jinou roli a význam než v době, kdy jeho díla vznikla. Svět se od té doby zkrátka změnil a texty i mluvená slova nejsou identická samy sobě. Pokud se takto naučíme všímat si, možná dokonce můžeme objevit i něco nového, něco, co tam existovalo celou dobu (něco virtuálního). Totéž platí pro texty psané stylem, který mnohým z nás připadá neutrální.
Důsledky konvencí
Analyticky napsaný text, tedy takový, který se vyznačuje lineární argumentací a co nejvíce standardizovanou akademickou nebo žurnalistickou formou, má i nadále „fyzikální vlastnosti, smyslovou sílu, přítomnost [ve smyslu prezence v kontextu/prostoru], a čirou vzdorovitost [vzdoruje plnému podřízení se lidským potřebám]“. (Felski 2017, 164) I v průběhu interakce (libovolný) text vyvolává řadu duševních stavů, nálad a tělesných pocitů.
Tyto efekty jsou mnohem méně zřetelné zraku čtenářstva, které si již na výše zmíněné konvence zvyklo. Nejrůznější emoce může vyvolávat také absence kompozičních konvencí. Může jít například o hněv, objevující se v situaci, kdy někdo, kdo mylně považuje svůj způsob myšlení za jediný správný, výlučný a nutně objektivní, narazí na text, který jeho jistoty bourá. Absence určitých formálních charakteristik, jako je lineární argumentace či denotativní používání jazyka (kdy slova přesně odpovídají světu), však může být často nezbytná – například pro zvýraznění obsahů, které jsou implicitně přítomny, ale explicitně zůstávají skryty a často nepovšimnuty (a mohou tedy vést k mylnému dojmu, že je text neutrální), nebo při použití ironie, která se ztratí při vytržení citace z kontextu. Tento proces produkce nepovšimnutí je přímo svázaný s návyky, konvencemi a očekáváními.
Jednou takovou konvencí, jež má usnadňovat zpracování určitého druhu informace (tj. čtení pro osvojení vědění a odvození významů), je sjednocování vzhledu stránek a literárního stylu. Textovost a styl psaní se tak určitým způsobem stávají „průsvitnými“, a pak lze snadno mylně předpokládat hodnotovou absenci, a přítomnost stylu a materiality v rámci jiné myšlenkové tradice naopak nazírat se zděšením či pohoršením.
Pokud jde o formu, jako příklad dvou mimořádně odlišných pólů lze na jedné straně uvést psaní autorů, jako je Alain de Botton nebo Yuval Harari, a Singerovo dílo How Are We To Live? či Dějiny filozofie Bertranda Russella, a do pomyslné opozice postavit filozofické memy na instagramové stránce někoho, kdo se zjevně orientuje v neustále se proměňujícím poli současné teorie. Budou takové formálně „správné“ texty nutně poučnější či „méně tendenční“ než srandovně vypadající .png obrázky vyrobené na koleni v mobilním editoru? Mnozí jistě řeknou, že ano. Zkrátka: někdo na nové formy a konvence nahlíží jako na výzvy a někdo jiný jako na příležitosti k dalšímu uzavření se světu a upevnění se ve svých přesvědčeních o konečnosti a nutnosti toho, čím si myslí, že (už) je. Někdo se s nimi možná střetává bez zjevného projevu vzrušení, protože už to všechno přece dávno ví (má totiž ve zvyku bezpečně zaškatulkovat cokoli provokativního do přihrádek již poznaného, bezpečného, nepřekvapivého).
Navrhujeme tedy následující definice vědění: Vědění je věděním pouze tehdy, uvědomuje-li si své limity a je schopno transformativně si všímat nového – toho, co nabourává staré jistoty a konvence. Vědění je věděním pouze tehdy, je-li situováno ve složitosti světa a jeho fundamentální otevřenosti. Vědění je věděním pouze tehdy, je-li zásadně otevřené a praktikované jako vztahy, nikoli jako esence a neměnné, do kamene vytesané pravdy. Pokud něco opravdu víme, pak to, že vše, co je prohlašováno za věčné (jako dnes příroda), se do současné podoby nějak vyvinulo a neustále se vyvíjí i nadále.
Co dělá knihu/text
Sara Ahmed (Orientations Matter, 2010) píše o stole – oblíbeném tématu k zamyšlení pro ty z nás, kdo u stolu často sedíme: „Stoly máme spolu se židlemi ‚na dosah ruky‘ jako nábytek, který zprostředkovává samotné ‚místo‘ filozofie. Použitím stolu se částečně vyjevuje orientace filozofie samotné, a to tím, že se nám odhaluje, co je blízké tělu filozof_ky, s čím filozof_ka přichází do styku.“ (Ahmed 2010, 237) Stůl je jako předmět tak nablízku, a přesto si ho dominantní filozofická tradice nevšímala, protože jej vždy považovala za samozřejmý. Totéž platí i pro knihu.
Dnes je kniha samozřejmě často digitalizovaná (tedy bez vztahu k materiálním podmínkám tištěných knih), ale stále uspořádaná tak, aby vizuálně odkazovala k standardizovaným stránkám, aby byla přístupnější pro ty, kdo přecházejí od masových tisků k digitálním kopiím. Vzhledem k tomu, že píšu téměř výhradně na svém notebooku, mi dochází, že stůl jako pracovní prostor v mém životě postupně mizí. Sedím v různých pozicích, na různých předmětech, a můj klín bohatě stačí k tomu, abych mohl_a bezpečně psát. Ahmed píše o tom, co se ztrácí při fenomenologickém uzávorkování světa – o všech vztazích, které mizí neviděny, když praxe a kognitivní procesy nejprve místo vztahů předpokládají existenci oddělených (vlastně oddělitelných) a v každé situaci totožných objektů.
Stůl však poté, co jej pojme naše vnímání, nezůstává tím stejným stolem jako předtím. Naše společnost však běžně předpokládá opak – shodou náhod stejně jako např. Edmund Husserl. Jde však pouze o zautomatizovanou domněnku, která je založená na konkrétní historii myšlení a v jejíž normalizaci dodnes pokračuje školní systém. To, co vidíme při pohledu na stůl, se nám zjevuje prostřednictvím vztahovosti vnímání a prožívání našich těl stejně jako díky samotnému stolu, nebo alespoň jeho viditelných částí (zbytek si domyslíme po paměti). Stůl se mezitím neustále opotřebovává a jiný člověk s jinými zájmy jej ve shodné situaci uvidí docela jinak. Například M jako vášnivého fotografa mohly zaujmout jeho textury, materiály a hra světla. Značná část čtenářstva jistě zažila situaci, kdy se při rozhovoru o nějaké věci nebo scenérii v partě někdo zmateně zeptá: „Díváme se vůbec na totéž?“
Různá těla produkují různé věci
Takový stůl totiž nikdy není jen stůl, stejně jako kniha nebude nikdy jen knihou nebo člověk pouze člověkem. Každý stůl je vyroben z různých materiálů a skládá se z různých forem, jež mají svou vlastní minulost a zahrnují unikátní souvislosti – materiální i nehmotné, smyslové i konceptuální. Když se s nimi potom setkají různá těla, z nichž každé je do různé míry naučené všímat si různých věcí (anebo které se prostě v rámci své historie objevilo v různých situacích, jež umožnily, že si těchto věcí povšimlo), může se stát, že se vyjeví dříve nezpozorovaný rys stolu (nebo knihy).
Jako příklad lze uvést činnost sezení na stole, i když zdaleka ne každý stůl lze skutečně k sezení použít. Na rozdíl od Husserla, který od začátku předpokládá zjevné a pevně dané „pozadí“ – které v naší čtenářské analogii dovolilo utvořit daný text v jeho současné podobě, se kterým také čtenářstvo do dané situace vstupuje a na které daný text promítá – Ahmed ukazuje, že neexistuje nic, co by mohlo být konečným základem pro stabilizaci čehokoli či ukotvení jakékoli pevné hranice. Jakékoli utnutí procesu analýzy s tím, že něco už do dané myšlenkové rovnice není potřeba zahrnout, protože to je jasně dané, je arbitrární, závislé na postavení jedince ve světě, a proto vždy politické. „Takové pozadí by bylo chápáno jako to, co se musí stát, aby se stalo cokoli dalšího.“ (ibid.)
Ahmed odhaluje bezpočet prvků, jež musí nějak působit, aby mohlo dojít k setkání myslitele a stolu: kromě odbornosti a tradice výroby stolů (díky nimž mohl být stůl vůbec vyroben) je klíčová přitom práce. Ne všechno je však našemu vědomí zřetelné na první pohled. Na tom, abychom se něco naučili vnímat, musíme pracovat, a proto, abychom o této práci vůbec začal_y uvažovat, je někdy zapotřebí zažít určitý šok, který znejistí náš navyklý způsob vnímání a poznávání. Jako analogii lze uvést prvky, bez kterých není možné číst: papír, pero, konvence psaní, to, co myslitel_ku přimělo myslet tak, jak myslí. To vše je další součástí celé asambláže.
Teorie a filozofie již od počátku až příliš často předpokládají, že samotný myslící subjekt je prvotním hybatelstvem veškerého procesu vzniku myšlenky. Jenže takový předpoklad je stěží udržitelný, jakmile člověk začne vnímat komplexnost vlivů ve světě. Zejména to bije do očí v případě zastán_ců kritických filozofií, kte_ří se k této tradici odkazují pouze slovy a v praxi (tj. v tom, jak používají a propojují slova, pojmy a zdroje ve světě a ze světa) naopak pokračují s toutéž naivitou, kterou jinými slovy kritizují. Jako obvykle platí: právě osoby, které nejvíce spoléhají na to, že za ně veškeré problémy s jejich reduktivními a nekonzistentními argumenty vyřeší koncept objektivity, se složitosti světa bojí nejvíce. Musíme však přiznat, že snaha vymanit se z tak silně zakořeněných předpokladů, jako je prvotní hybatel (muž?), který je mimo dějiny, je nesmírně náročná disciplína – a může případně přinést veliký úspěch a radost!
Háček je v tom, že svět je složité, těkavé a nevyzpytatelné místo tvořené propletenci jevů, věcí a (jejich vzájemných) vztahů. Stejně tak myšlenky, které z něj vycházejí (a zároveň jej utvářejí) jsou složitý šmodrchanec spousty faktorů rodících se před vznikem samotného textu, při jeho vzniku i po něm – a to jak na straně autorstva, tak čtenářstva, i v rámci kontextu světa, v němž se nacházejí. Nelze se uzavřít v bezpečné schránce zjednodušujících představ o světě – takový přístup produkuje všechno možné, jen ne inovativní myšlení schopné nabídnout řešení aktuálních problémů, tedy taková, která tu ještě nebyla. Toto uzavření totiž upírá světu možnosti transformace do jeho lepší a spravedlivější podoby. Otázkou tedy je: Jak produktivně spojit svět a čtení?
Na to se podíváme v druhé části textu, která vyjde příští týden.
Bibliografie
Ahmed. S. (2010). Orientations Matter. Duke University Press
Felski, R. (2015). The Limits of Critique. The University of Chicago Press
Felski, R. (2017). How is an art work an agent?. Akademisk Qvarter/Acad. Quart. 16
Felski. R. (2020). Hooked: Art and Attachment. The University of Chicago Press
Tsing A. (2015). The Mushroom at the End of the World. Princeton University Press
***
Milan Kroulík (* 1986) má doktorát z filozofie z Université Toulouse – Jean Jaurès. Zabývá se zejména myšlením obrazu a pohybu v antropologii a mediálních vědách a spekulativními možnostmi dekolonizace světa a myšlení, a to především prostřednictvím buddhistické tradice. Baví ho cokoliv, co nikam pořádně nesedí.
Markéta Svobodová (* 1996) je absolventkou bezpečnostních studií na FSV UK a v současnosti věnuje většinu svého pracovního nasazení občanskému sektoru. Baví ji vše feministické, dekoloniální a queer. Ráda také kvíří svůj život i okolí jako joyful killjoy.
