Proč stojí za to být příšerou? Kniha esejí This Young Monster vás vezme do společenského záhrobí
Charlie Fox píše o filmových, knižních i uměleckých monstrech, která ukazují slepá místa okolního světa i nás samotných
Monstrozita, česky spíš příšernost, je zvláštní vlastnost. Takzvaná spořádaná společnost ji odmítá, jen aby se pak utápěla v přívalu hororových filmů, chodila do cirkusů a kabinetů lidských kuriozit, převlékala se během halloweenů za vlkodlaky nebo upíry a milovala zombie vyvražďovačky. Být monstrem tak není jen otázka vzhledu, ale hlavně vlastní (či společenské) identity. A jak na zhruba 250 stranách knihy esejů This Young Monster ukazuje Charlie Fox, nemusíte k tomu být ani příšera jako z festivalu otrlého diváka. Monstrozita je produktivní, protože narušuje zvyklosti, slouží jako pohotová metafora (občas až příliš skutečná) pro spoustu věcí - dospívání a queer identitu. Je to zrcadlo společenských neuróz.
Opojná jinakost, konvencím navzdory
This Young Monster zdaleka není jen o příšerách, které známe, ale taky podivínech, vyvrhelích, prostě všech, od kterých se zrak slušného světa odvrací. Kromě upírů přijde řeč taky na fotografie Diane Arbus nebo Larryho Clarka, filmy Harmony Korina a Michaela Fassbendera či Alenku v říši divů. A taky Arthura Rimbauda.
"Už mám dost toho, že se o monstrech přemýšlí jako o čistě negativní roli. (...) Teoretička Nina Auerbach píše, že upír je děsivý proto, že je víc živý, než by měl být. Ale nezní být víc živý, než bych měl být, jako strašně vzrušující záležitost?" píše Fox v úvodní eseji Autoportrét jako mladý vlkodlak, která připomíná stejně jak uměleckou kritiku, tak osobní biografii. Svému příšernému alter-egu říká "beastie", složeninou slov "beast" a "bestie", bestie a nejlepší přítel. "Pomohla jsi mi vyjádřit moje pocity jinakosti. Aby samy sobě dávaly smysl, vezmou si některé děti na pomoc monstra. Dospělí jsou nepochopitelní, ostatní děti kruté, ale monstra, monstra jsou taky vyděděnci," píše Fox. Na jedné straně tak je monstrozita jako niterně prožitý stav, na druhé pozice definovaná společností. This Young Monster ústy mnoha podivných bytostí a zvláštních osobností kráčí na hraně mezi oběma.
Na jedné straně tak kapitola o queer drag experimentátorovi Leigh Bowerym pojednává do velké míry o tom, co znamená queer monstrozita ve veřejném prostoru. Ve světě, který se snaží třeba epidemii AIDS ututlat, je nejlepší zbraní naopak doprava otočená hlasitost. "Pokud se musím ptát, jestli je to moc divné, vím, že jsem na dobré cestě," cituje Fox Boweryho vykládajícího svůj kreativní proces při tvorbě kostýmů a scén. Stejně jako se queer performance stává politickou zbraní, v prostředí klubu se přeměňuje v katarzi a pospolitost. "Realita si navlékne kostým a promění se v sen," píše Fox. "Podívejte se do slovníku. Glamour má etymologický původ ve slově grimoár, knize kouzel."
Podobně magický smysl má kostým a společné rejdění (to slovo používám v čarodějnickém smyslu) i pro postavy na fotografiích Diane Arbus, kterou Fox rozebírá v eseji prostě nazvané Podivíni jako stejnojmenná Arbusina série. "Mytologie v jejím podání není omezená na Parnas, ale děje se při západu slunce v (newyorském) parku. (...) Arbus tak odhalila soumrak vnímání na hranici mezi běžným a perverzním." Fotografie tančících postav v kápích a podivných společenstvích pulzujích energií, kterou Fox později přirovnává k toulavým psům. Přemítá, že se v nich dost možná Arbus, podobně jako on sám ve vlkodlacích, sama viděla.
Podivín (bez názvu)
Fox navíc neustále připomíná, že tahle kniha je z části taky osobní materiál, byť protkaný tisíci a jedním odkazem. A mění se v ní jak perspektivy, tak žánry. Střídá se uměnokritická perspektiva s divadelní hrou, citaci fiktivního nomáda Kašpara Hausera doplňuje esej psaná celá z pohledu Alenky v říši divů jako jedné z postav, která si s monstry a příšerami užila své. A taky se vyrovnávala s monstrozitou vlastní. Fox kanonický příběh vykládá jako alegorii dospívání, smiřování se s podivnými způsoby, jimiž se během teenagerských let tělo roztahuje a mění (pamatujete si na Alenčin dortík?), zatímco odchází kouzelný svět dětských fantazií. Fox rozebírá jednu ze zvlášť silných interpretací Alenčina příběhu z ruky Jonathana Millera pro BBC. Všechny podivuhodné bytosti jsou v adaptaci z roku 1966 nahrazeny lidmi. Říše divů tak nakonec možná není jen nějaký snový svět, ale prostě jen dospělost. Plná nesrozumitelných kódů, pravidel, za něž se tvrdě trestá, ovládaná neférovými zákonitostmi, které jsou pro dítě po právu šokující.
Alenku jako (pop)kulturní vzorec Fox nachází nečekaně třeba u fotograf(ky) Claude Cahun, která na snímcích plných sebetransformace zkoumá alenkovský pocit křehkosti a nejednoznačnosti vlastního těla. Zatímco Alenku proměňovala magická krajina, pro Cahun je to kostým překračující hranice genderu i společenských rolí, objektiv jako útěk do světa, ve kterém konvence tak úplně neplatí. "Mít tělo je někdy fakt nechutné. A toužíte ho opustit. (...) Taky vás napadne, co se stane, když se dívka rozhodne, no, přestat být dívčí," přemítá ústy Alenky Fox, zatímco popisuje Cahun a její "hru na schovku se sebe samou". Je to předstíraná (nebo možná ne) nelidskost jako způsob k překonání zemských limitů - v tomhle případě limitů společenských rolí raného 20. století. Esej končí u Dennise Hoppera a jeho posledního filmu Out of the Blue, který Fox vykládá jako podobenství o ztracené nadějnosti dětství, o tom, co se stane, když se přestane snít. Monstrozita není jen negativní, ale taky pozitivní a snadno ztracená.
Jakmile pominul dojem, že je potopa, zapanáčkoval zajíc
Vybrat z mnohosti motivů, útržkovitých interpretací, meandrujících perspektiv, jimiž This Young Monster oplývá, je těžké. Foxův způsob psaní jako kdyby odrážel Focaultovské "kniha neexistuje". Žádné dílo nestojí samo o sobě, ale dává smysl až v mřížce všech dalších referencí, vlivů, interpretací a asociací. A nebo za to může internet s jeho hypertextualitou, feedem, kde se potkávají zdánlivě nesouvisející motivy v kakofonii znaků? Fox je ročník 1991, tedy snad ještě mileniál.
Ale je taky dost starý, aby generačně stihl vlnu špinavé popkultury, takže v This Young Monster nechybí dlouhá kapitola o Larrym Clarkovy, respektive jeho sérii Teenage Lust a Tulsa, plné teenagerů beroucích drogy, ale taky oddávajících se nespoutaným radovánkám. Autorské asociace čítají fashion trend Heroin Chic, tj. podobnost mezi vpichem jehly a upířím kousnutím ("Když se dostane dovnitř, už je to navždy."). Když k dílům o podbřišku amerických maloměst přidává Gummo filmaře Harmony Korina nebo Kids, ptá se: Co se stalo Macaulayovi Culkinovi, hrdinovi Sám doma, kterého Korine využil do skoro erotického klipu k písni Sunday od Sonic Youth? Monstrózním se tu stává dětství vyděděné z ráje. Kluk s růžovýma ušima uprostřed skládky.
A nakonec je tu Rimbaud, se svými úniky, nekomformitou, doslova vzývající nadpřirozeno v Sezóně v Pekle ("Peklo je skvělý název pro dospívání. Nebo říši divů," píše Fox). Pro měšťáckou společnost Francie (a později i Belgie a dalších zemí) představovala jeho nespoutaná energie monstrozitu jinakosti, něčeho, co je potřeba vymýtit. Příšera z donucení, světem, který je příliš nudný nebo upjatý.
Závěrečná esej For Arthur and Other Mutts (Pro Artura a ty další psance") je na rozdíl od té Fassbenderovské (víceméně čistý životopis) psaná v dopisech. A příznačně nakonec řeší otázku příšeráka jako obrazu - v případě Rimbauda vytvořeného na základě jeho psaní, filmů jako je Úplné zatmění a interpretací, zatímco autor sám se psaní brzy vzdal a odjel do Afriky.
Identita v říši divů
This Young Monster je totiž i kniha o mýtech a mytologiích, kultuře příšer, která má svoje vlastní království, jehož chapadla prosakují vším, od politiky, přes sny až po každodenní vstávání do práce nebo školy. Je to "fascinace a strach, co všechno může s tělem trauma nebo technologie udělat" a " způsob, jak si nanečisto vyzkoušet, co se stane, když se tělo naruší." Právě tělesnost jako předpoklad bytí, který je často podrobovaný mnoha různým monstrózním procesům (i když je tak nutně nevnímáme), se vine napříč celou knihu. Foxova inspirace queer teorií a jejím zájmem o materiální a tělesné aspekty politiky i setrvávání ve světě je zjevná. Skrze vlkodlaky, upíry, podivíny, teenagery na hraně pádu do temnoty, zneuznané kovboje, cirkusáky nebo magické divadelníky připomíná, že to ale není jen queer záležitost.
Touha utéct někam jinam, převtělit se (často destruktivně) v něco/někoho jiného, stát se strašákem mezi řadovkami vlastní čtvrti je vlastní nám všem. This Young Monster tak není jen pronikavá esejistická práce, řemeslně vycizelovaná literatura, ale taky příručka pro vyvolávání vnitřních démonů. Měli byste na ně sice dávat pozor, ale nebát se s nimi zajít na tah pod příkrovem tmy. Třeba pak uslyšíme váš křik i my ostatní.
Kniha This Young Monster vyšla v roce 2017 v nakladatelství Fitzcarraldo Editions
--
