Být svědkem, který neuhýbá
Česká vlna solidarity během války na Ukrajině narazila na své hranice v případě romských uprchlíků. Proč se z jedné rodiny na útěku měl stát podezřelý dav, který bylo nutné rozdělit a zacházet s ním skoro jako s trestanci? Co nám brání, abychom se poučili z moudrosti těch, kdo už dávno čelí útlakům a nestabilitě? Jak namísto touhy po morální čistotě získat zpátky vztah k většinové společnosti? Jinak řečeno, jaké jsou možnosti uzdravování tváří tvář nenapravitelným křivdám?
Nejmenší dav, který jsem před očima viděla vznikat, čítal dvanáct lidí. Když jsem s nimi mluvila poprvé, ještě nebyli davem, ale rodinou; z dálky mě sledovali z okna nočního vlaku, usmívali se, děti mávaly z okna. I já je okamžitě poznala, dvě starší ženy, několik mladších a hlouček dětí různého věku, ověšení igelitovými taškami, s jedním či dvěma vozíky na kolečkách.
V některých případech trvá rozpoznat ukrajinského uprchlíka, je třeba se zaměřit na typ zavazadel nebo sledovat, jestli příchozí po vystoupení z vlaku rovnou vyráží svým směrem. Uprchlíci se pravděpodobněji na chvíli zastavují a rozkoukávají se, jejich výraz a řeč těla dávají najevo, že není jasné, co teď. Žádná z těchto pouček pochopitelně nefunguje stoprocentně a nepředejde zpětnému nacházení opuštěných jednotlivců a hloučků či oslovování cestujících, kteří se cítí vágně dotčení. Zmíněná rodina ale, tak jako mnoho rodin romských Ukrajinců, odpovídá až do legrační míry sdílené představě o ideálních uprchlících: ztrhané ženy a děti, tašky, pytle a šátky. Ne že by je to zachránilo.
Jednotlivé děti mě při vystupování z vlaku zdraví, jedno plaché „dobrý den“ za druhým, spojené s drobnými pohledy směrem k matkám, tolik zdvořilosti po dlouhých dnech vyčerpávající cesty. Jsem v rozpacích, a budu ještě víc, když uslyším, jak se usměvavá žena naklání ke své dceři: „Vidíš, říkala jsem ti, že nám tady pomůžou.“ Fackuje mě hanba.
Je červen 2022, pražské ubytovací kapacity jsou naplněné. Rodinu bude čekat pobyt ve stanovém táboře, jediném místě, kde je v současné době možné početnější romské skupině zajistit nocleh. Kvůli legislativním změnám cíleným na prevenci obávaného zneužívání dávek přitom kdokoliv ubytovaný v zařízení, které poskytuje kromě noclehu i stravu, ztrácí nárok na humanitární dávku. Jaká budoucnost může čekat důchodkyně, matky a děti ve stanovém táboře bez tekoucí vody, s nulovým příjmem?
Vesta koordinátora dobrovolníků Iniciativy Hlavák, kterou mám na sobě, má jasně růžovou barvu; v daný moment mám pocit, že přes všechny snahy o informování uprchlíků o jejich právech, advokacii a humanitární pomoci jsme na nádraží trpěni právě proto, že naše přítomnost pomáhá vše lakovat na růžovo. Narativ o vlně solidarity, o spontánní pomoci lidem prchajícím před válkou, je srozumitelný a hlasitější než příběhy těch, kteří byli zapomenuti či vědomě zanedbáváni.
Naše působení na nádraží je provázené konstantním vyjednáváním o tom, zda je toto fungování udržitelné, zda jsme v daných podmínkách schopni poskytovat adekvátní pomoc, zda naše služby pouze nezáplatují a nelegitimizují hluboce nefunkční systém. Není to snadné rozhodování; jednotlivým uprchlíkům ovšem může taková záplata v podobě balíčku s jídlem a hygienickými potřebami či informace o organizacích, na něž se mohou obrátit, zásadně ovlivnit život.
A systémové změny jsou možné. Ještě o měsíc dříve byla představa stanových táborů nemyslitelná a stovky romských uprchlíků byly donuceny nocovat přímo v budově nádraží. Improvizovaná noclehárna měla omezené kapacity a byla určena jen pro ty nejzranitelnější, stovky lidí běžně spaly v přistavěném sedačkovém vlaku či na podlaze nádražní haly. Jídlo dlouhodobě nedostačovalo a důstojné hygienické podmínky či základní soukromí byly zcela nedosažitelné. Stanový tábor byl tedy považován za vítězství v rámci umění možného. Do života nově příchozí romské rodiny se tento vývoj promítá velmi zajímavým způsobem; od první vteřiny je od nich očekáván vděk za situaci, o níž se i přes obětavou práci asistentů a sociálních pracovníků v táborech dá jen těžko mluvit bez jisté hořkosti. Je zde již sdílené vědomí, že by jejich situace mohla být ještě horší, spojené navíc se zákonitě se stupňující únavou a vyhořením dobrovolníků, tlumočníků i pracovníků bezpečnostních složek.
Před odjezdem do stanového tábora musí být rodina ztotožněna a zkontrolována cizineckou policií ve spolupráci s hasičskými sbory. I při nejlepší víře nelze popírat, že tyto složky přistupují k uprchlíkům primárně z logistické perspektivy. Jejich přítomnost je rámována jako problém k vyřešení. Nesdělují příchozím, kam pojedou a jaké tam bude zázemí, zato opakovaně, především romským uprchlíkům, zdůrazňují, že „nic nedostanou“. Dvanáctičlenná rodina je poslána do jednoho z koutů nádražní haly, kde čeká, než na ni přijde řada s lustrací.
Zatímco spolu s tlumočnicí roznášíme jídlo, vody a pleny a snažíme se vyčerpaným a zahlceným lidem sdělit aspoň to základní o jejich právech, možnostech a budoucnosti, z dvanácti lidí se začne stávat dav. Čekání je stále nervóznější, směs nejistoty, únavy a rozklíčování signálů z řeči těla uniformovaných mužů vede ke zvláštnímu vědomí vlastního odlidštění. Děti chvíli pobíhají po hale, po opakovaném okřiknutí od hasičů si sedají na podlahu, kde čekají s podivně bezvýrazným pohledem.
Existence dětského koutku či jakéhokoliv prostoru pro trávení času s dětmi, které v řadě případů čekaly v budově nádraží déle než týden, byla rovněž předmětem dlouhých vyjednávání dobrovolníků se zástupci správy nádražní budovy a dalšími zapojenými složkami. Ve finále k žádné organizované hře či trávení času s dětmi nikdy nedošlo.
Nápadně zdvořilá rodina, proměněná v tichý dav, nakonec k velké frustraci hasičů i cizinecké policie nocuje na ulici. Kapacity tábora sice nejsou naplněné zcela a dobrá polovina by mohla spát v posteli, ale rodina se odmítá rozdělit. Své rozhodnutí se nesnaží dlouze obhajovat, naléhání a rozčilování se policistů a tlumočníků – „A co aspoň děti, to necháte svoje děti spát na ulici, co jste to za matky?“ – vzdorují v klidu. Na jejich rozhodnutí je nahlíženo s pocity marnosti, snad i s jistou křivdou, rozhodně podpořilo všeobecné předsudky o tom, že si Romové nenechají pomoct. Rodina po skončení otevírací doby opouští nádraží, dobrovolníci jim rozdají pár dek a stulí se v nejbližším podchodu.
Jiná poučenost
Chování romských uprchlíků bývá pokládané za iracionální, takřka nevysvětlitelné, v lepším případě omlouvané traumatickou historickou zkušeností, v tom horším vede k vyloučení z jakékoliv solidární sítě, aby se následně takový krok ukázal jako logický a vedený oprávněnými obavami. Toto schéma lze rozpoznat v mnoha případech. Žádný z nich ale není zřetelnější než nouzové ubytování romských rodin v detenčních zařízeních.
Je naprosto klíčové si uvědomit, že rozhodnutí dané rodiny nocovat na ulici, raději než se rozdělovat, nebylo jakkoliv iracionální. I pokud odhlédneme od velmi reálné možnosti, že ne všichni dospělí měli u sebe chytré telefony či možnost se zkontaktovat a najít, je zde přítomný velmi bolestný precedens ohledně nerespektování, či dokonce programového rozdělování romských rodin; stačí se podívat na doložené vyhrožování odebíráním dětí ukrajinským Romkám, k němuž docházelo v provizorním táboře v Brně.
K masovému nocování stovek romských Ukrajinců v budově pražského hlavního nádraží během letošního jara vedlo mnoho faktorů. Nejznáměji citovanou příčinou byl proces ověřování dvojího občanství. Tato procedura trvala až dva týdny, během nichž uprchlíci nedostali vůbec žádnou podporu a zůstávali na ulici, a byla relevantní pro tři procenta prověřovaných. Dodnes nejsou k dispozici oficiální informace o tom, zda a do jaké míry bylo toto asociální opatření uplatňováno na základě etnicity. Z empirické zkušenosti z místa prvního kontaktu a nízkoprahového centra humanitární pomoci, jímž se help point na hlavním nádraží stal, je ale možné konstatovat, že se kvůli prověřování vraceli bez poskytnutého zázemí takřka výhradně romští uprchlíci. Otázce možného dvojího občanství se věnovalo mnoho mediální pozornosti. Nouzové ubytování v detenčních zařízeních bylo sledováno řádově méně.
Jedním z nejčastějších argumentů pro odmítání ubytování romských uprchlíků byla již zmiňovaná velikost rodin – v Čechách zkrátka nejsme na početné rodiny zvyklí a nemáme k dispozici vhodné ubytovací kapacity. Dlouhou dobu tak bylo jedinou možností ubytování v rámci budov patřících Správě uprchlických zařízení. Jednalo se především o detenční centra, budovy izolované, hlídané, obehnané žiletkovým drátem, daleko od jakéhokoliv zázemí, se zcela omezenými možnostmi integrace.
I v tomto případě jsme v rámci služeb na nádraží naráželi na náročná dilemata a bruslili v rámci umění možného. Nejednu romskou rodinu jsme se snažili přesvědčit, že ať detenční zařízení bude vypadat sebehůř, je to místo s postelí, zlomkem soukromí a přijatelnější stravou, než jsme jim schopni poskytnout na nádraží. Oni však byli poučenější než my.
Nejenže řada z nich možnost pobytu v detenčních zařízeních odmítala, velmi časté byly i případy útěků. Po útěku jsou uprchlíci bez adresy, bez nároku na další podporu a donedávna také bez možnosti sekundárního ubytování. Většinová společnost, pokud tyto případy reflektovala, na ně pohlížela jako na projevy nevděku či jakési inherentní touhy po životě na ulici. Ráda bych ovšem zkusila tento obraz přerámovat na projev obrovské odvahy a přiléhavé čtení systému poučené sdílenou vícegenerační zkušeností.
Podobně jako se v Německu stavějí pomníky vojínům, kteří za první světové války dezertovali, mohly by jednou v České republice stát pomníky žen jako romská matka se dvěma malými dětmi (jaká to početná, neubytovatelná rodina!), která se objevila na nádraží, a když se jí dobrovolníci ptali, zda byla ubytovaná v detenčním zařízení, odpověděla prostě: „To vězení? Odtamtud jsem utekla.“
Ve společnosti je cítit obava z kolapsu, přitom se tvrdohlavě odmítáme učit od těch, kteří již v nestabilitě žijí léta. Učení přitom neznamená pochopitelně nápodobu, ale základní respekt k lidským rozhodnutím, hledání jejich příčin, neignorování sdílených zkušeností nebo také důslednou novinářskou a archivní práci. Dokud necháme psát historii pouze vítěze, přicházíme o klíčové pochopení umění přežít. Nejedná se o převratnou myšlenku; ostatně debaty o tom, zda a jak pracovat s postkoloniálním myšlením v českém kontextu nejsou nijak nové. S válkou v Ukrajině se pouze v mnoha barvitých podobách palčivě aktualizují.
Nejsme jako oni, patříme k sobě
Obrazy dezertéra či romského Ukrajince prchajícího z detenčního centra jsou obrazy sebezáchovy, ale také vzdoru. V případě příslušníků jakékoliv menšiny má ovšem každý podobný akt vzdoru specifický a bolestný přesah – na rozdíl od dezertéra nemůže nikdy jednat skutečně sám za sebe, příslušník menšiny stále reprezentuje i kolektiv. Každé jeho zdánlivé či skutečné pochybení může být záminkou pro odmítnutí pomoci dalším. Není divu, že mnoho uprchlíků má tendence věnovat nesmírné množství své energie tomu, aby „nebyli jako oni“. Ze všech sil se snaží být vděční, trpěliví, pracovití, připravení tolerovat jakékoliv verbální i jiné ústrky.
Podobně nepřekvapivé je, že cítí frustraci, když vidí, že jim někdo jejich úsilí kazí. Za vzdor jednoho mohou být kolektivně potrestáni všichni. Na směnách Iniciativy Hlavák lze bohužel občas s bolestí sledovat frustraci ukrajinských tlumočníků z nově příchozích, kteří nesplňují parametry ideálního uprchlíka. Nelze se divit jejich strachu, že ten či onen projev takzvané nepřizpůsobivosti bude záminkou pro osobní nebo společenský útlak. Jediná empatie, jíž se mohou dočkat, v sobě skrývá podmínku. „Tebe mám rád, ty jsi slušná, ne jako oni,“ není gesto přízně, nýbrž implicitní výhrůžka.
Je snadné pozorovat tyto vzájemné vazby zvenčí; vzdorovitý příslušník menšiny poskytuje záminku pro krutost a indiferenci vůči tomu konformnímu, zatímco konformní příslušník menšiny s každým úkolem, který splní, nepřímo přispívá k zavírání dveří pro ty, kdo nemají podobné schopnosti a možnosti anebo měli zkrátka smůlu. Podobně snadno se nabízí při tomto pohledu shora shodit celou komplexní a bolestnou situaci floskulí o solidaritě a vzájemném přijetí. Skutečně ozdravný proces ale možná musí začít jinde; vůči komu se podobně ostře vymezujeme my jakožto příslušníci většinové společnosti, respektive čtenáři literárních revue? Na koho neuroticky ukazujeme a opakujeme, že nejsme jako oni?
Ve své eseji Claiming bad kin: Solidarity from complicit locations pracuje Alexis Shotwell, kanadská filozofka a antropoložka, s pojmem „kinship“, klíčovým konceptem pro vědecké disciplíny a filozofické systémy původních obyvatel Severní Ameriky, který obrací směrem k bílým Kanaďanům. Shotwell reaguje na koloniální násilí a nárůst násilného rasizmu nikoliv tím, že by se od těchto sil distancovala. Naopak mluví o tom, že rasističtí jednotlivci i instituce se k ní jakožto bílé ženě, kterou podle vlastních slov „ochraňují“, hlásí. Dávají najevo jejich spřízněnost. Přivlastňují si ji. Co by se stalo, kdyby si je ona, místo více či méně performativní snahy o sebeočištění, přivlastnila zpátky?
Shotwell navrhuje tři formy vztahování se k lidem, s nimiž k sobě patříme, přestože stojí na straně rasově motivovaného násilí (ať už v podobě krutosti, či indiference): přátelství, spojenectví a přímou opozici. Přátelství přitom vnímá jako vztah dostatečně důvěrný na to, aby v něm byl prostor na bezpečnou vzájemnou konfrontaci. Zároveň se Shotwell vymezuje vůči potřebě morální čistoty a izolování se od lidí, kteří neodpovídají našim představám o světě. Pod tuto formu vztahování se zahrnuje například i vztah k příbuzným, jejichž rasizmus jsme připraveni taktně nepřehlížet.
Méně blízké a pragmatičtěji založené je spojenectví, v němž hledáme společné cíle a metody k přiblížení se ke světu, v jakém chceme žít. Je nicméně klíčové, že tyto cíle jsou definovány jako antirasistické. Spojenectví tedy uzavíráme s lidmi, se kterými si nutně nejsme niterně blízcí, ale sdílíme s nimi aspoň částečně představu o světě.
Posledním navrhovaným způsobem vztahování se je přímá opozice. Ta nemusí být politická, musí ale vymezit jasný vztah, který bude vzájemný, nikoliv jednostranný. Přímá opozice umožňuje, abychom přestali být nástroji rasistické rétoriky, tedy aby násilí nebylo pácháno jménem našeho pohodlí či bezpečí. Abychom ale mohli někomu přímo oponovat, musíme napřed pochopit, proč si nás chce přivlastnit, proč se domnívá, že jedná v našem společném zájmu, a nebát se přijmout nepříjemná zjištění, která nás při takovém střetu čekají.
Historie – která bezesporu najde svou legitimitu v článcích, učebnicích a politikách, ale i ta, která zůstane, často účelově, zapomenuta – se intenzivně a bolestivě odehrává všude kolem nás. Jedinou cestou k postupnému a nevyhnutelně nedokonalému uzdravování z traumat, stejně jako ze zcela obyčejných křivd, jež s sebou nesou dopady války a strukturní nerovnosti, je konfrontovat se s nimi. Neuhýbat pohledem. Nést a šířit svědectví o násilí, které se děje, a o naší roli v něm. Teprve ve chvíli, kdy budeme schopni tuto roli pojmenovat, může začít očistný proces, který s sebou ponese mnoho bolesti, ale ještě více úlevy.
---
Veronika Dvorská (* 1994) je autorka básní, prózy, kritických textů či scénářů. Dlouhodobě se věnuje výuce češtiny jako druhého jazyka. Je jednou z koordinátorek Iniciativy Hlavák, která poskytuje humanitární a informační pomoc lidem na útěku před válkou.
