BoJack Horseman a naše traumata
Animovaný seriál o smutném koni mluví o duševním zdraví poučeně a citlivě
Esej Karolíny Nečadové publikujeme v rámci spolupráce se Studii nových médií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Původně vznikla jako závěrečná práce pro předmět Současná vizuální kultura.
Podle Heather Stuart se v roce 2006 vyskytovalo zobrazení psychické nemoci v pětině filmů a seriálů vysílaných v hlavním vysílacím čase. Podle zjištění mediálního teoretika Stuarta Halla čtvrtina postav zobrazených s psychickou nemocí někoho zabije a polovina někomu ublíží. Od roku 2006 uplynulo více než desetiletí plné jevů, které mentální problémy v západním světě jedině zesílily. Spolu s tím se problematika duševního zdraví dostává čím dál víc do mainstreamu, i když k úplnému přijetí a destigmatizaci ještě nedošlo, ačkoli můžeme pozorovat, že se duševní zdraví v médiích objevuje častěji.
Přesto je tu stále dluh. Všelijaké patologie jsou používány jako scenáristické zkratky („Vraždila, protože byla šílená! Všechny ty ženský zavraždil, protože jeho matka byla příliš dominantní!“). Až do nedávné doby nebylo moc vidět snahu duševní problémy zpracovávat empaticky a realisticky.
A pak je tu BoJack Horseman. Animovaný seriál z produkce Netflixu plný antropomorfizovaných zvířat sleduje vyčpělou hvězdu žijící z bývalé popularity devadesátkového sitcomu Horsin’ Around. Tvůrcem seriálu je Raphael-Bob Waksberg a autorkou animace je Lisa Hanawalt, která v podobném lidsko-zvířecím duchu vytvořila také seriál Tuca and Bertie.
BoJacka by bylo možno rozebírat na více rovinách - od toho, jak dobře využívá různé formáty a struktury vyprávění, po schopnost umně se dotýkat sociálních témat. A taky, což zpravidla nezapomene zdůraznit jediná recenze, jak realisticky zobrazuje mentální zdraví. To, že realismus je tak zmiňovanou vlastností seriálu (animovaného, komediálního, plného zvířecích hrdinů a hrdinek), je samo o sobě dokladem, jak běžně alespoň ta špetka realismu v zobrazování mentálního zdraví chybí.
Hrdinova cesta k duševnímu pokoji
Seriál začíná schematicky. Nachází BoJacka jako vyžilou hvězdu, která se zasekla v minulosti, jež má podobu rodinného sitcomu. V něm jako hlavní postava, Kůň, vychovává tři lidské děti. BoJack nedokáže přijmout žádnou z dalších rolí, které mu shání jeho agentka Princess Carolyn, zřejmě proto, že je paralyzovaný obavou, že vlastně není dobrý herec. Má dokončit autobiografii, ale není schopen ji ani začít psát. Knihu tak má napsat ghostwriterka Diane Nguyen, která se s ním postupně blízce spřátelí. Skrze Dianiny oči tak poznáme črty BoJackova života - odmítavé rodiče, zradu jeho kamaráda, tvůrce Horsin’ Around, a nezdravý vztah s jeho televizní „dcerou“ Sarah-Lynn.
BoJack je z počátku viděn jako sobecký alkoholik, který dělá řadu špatných rozhodnutí, a tím tyranizuje své blízké. V průběhu je také neúspěšně konfrontován s minulostí. Zejména v první sérii používá obranný mechanismus potlačení. Věří, že může být šťastný, jenom pokud se mu podaří dokončit knihu, dostat vysněnou roli, vyhrát Oscara.
Skutečný BoJackův život prokládají epizody z jeho sitcomu – ty obvykle sledují jednoduchý narativ, kdy na začátku vyvstane problém, který je na konci dílu vyřešen, nejlépe ještě s nějakým ponaučením. Postavy se po katarzi dostávají do stejného bodu, v jakém byly na začátku.
Také v každé epizodě samotného seriálu a BoJackova života je sice často nějaká zápletka vlastní dané epizodě, jenže zdánlivě vyřešené se v dalších epizodách vrací. Události a témata se opakují, problémy nemizí. Když v šesté sérii BoJack absolvuje odvykací léčbu a dělá řadu pokroků, minulost ho v ironickém zvratu dostihne.
Problém audiovizuálních děl při ukazování snahy zbavit se psychických obtíží je jejich přirozená tendence k linearitě. Nejarchetypálnější způsob vyprávění představuje hrdina, který narazí na peripetii, kterou – s intermezzem v podobě ztráty, částečného selhání a nutnosti se zlepšit. Na začátku je traumatem zmítaná hlavní postava, která si v průběhu něco uvědomí, což vede k vyřešení jejích problémů a z každé výzvy vyjde silnější, lepší. To platí od Aristotela. Byť je příběh vyprávěn sebekreativněji, ve flashbacích a kdoví čem jiném, postava se musí vylepšit, posunout, protože jinak hrozí, že začne být pro diváka frustrující a nudná.
Když se z traumat léčíme ve skutečném světě, zpravidla to takhle lineární průběh nemá. Jedná se spíše o zacyklené myšlenky, vzorce a chování, malé pokroky a velké regrese. Přesně to se povedlo tvůrcům BoJacka ukázat. Přestože na úplném konci seriálu BoJack jistého pokroku skutečně dosáhne, trvá šest sérií zdánlivých uvědomění, zdánlivého pokroku, falešných pocitů, že od teď už bude všechno dobré, jen aby se brzy hrdina vrátil do starých kolejí.
Jak hluboká je koní vina
Vina je běžný pocit, který reguluje náš sociální život. Může vyvolat obavy, že budeme kvůli vyloučeni z našeho okolí, což korigují sociálně nepřijatelné chování, podmíněné hodnotami dané společnosti. BoJackovi rodiče mu celé dětství dávali najevo, že jim zkazil život, ale během šesti sérií nadělá pořádnou paseku i v životech ostatních. Pocity oprávněné i neoprávněné viny se mu tak neustále vracejí.
Vina v sobě ale nese i příslib sebereflexe, a to přesto, že ve vině si může člověk (nebo kůň) klidně libovat. Je to pocit, kterému je vlastní konzistence - to, že se člověk cítí zhnusen sám sebou, může brát jako dostatečný trest. Utápět se ve vlastní špatnosti je totiž snazší než skutečné převzetí odpovědnosti, které v sobě zahrnuje nějakou akci vedoucí k nápravě.
Takový přístup k vině může být inherentně sebestředný a narcistní, jak vidíme právě u BoJacka. Ten má od začátku ve své pracovně koňskou verzi Hockneyho obrazu odkazujícímu k mýtu o Narcisovi. V šesté sérii se obrazu zbavuje tím, že ho daruje Princess Carolyn. Ve stejné době také poprvé dělá skutečné kroky k tomu, aby se vyrovnal sám se sebou.
S tím souvisí i divákův pocit z počínání postav na obrazovce. Existuje určitý typ antihrdiny, kterého jsme si zvykli vídat na televizních obrazovkách –Tony Soprano, Walter White, Don Draper. Všichni procházejí svým příběhem bez ztráty sympatií většiny diváků, a to přestože ničí své okolí. Divák se může ztotožnit s touhou překračování hranic sociálních norem a zároveň si tyto pocity nechat ospravedlnit způsobem, jimiž s nimi sympatizuje scénář seriálu. Antihrdinové jsou prostě pořád cool.
Přestože v první sérii jsou BoJackovy činy rámovány spíše jako vtipné anekdoty, postupně se dostává pozornosti jejich následkům. Na konci první poloviny šesté série očekáváme, že uvidíme, jak to bude s BoJackem dál. Místo toho jsme konfrontováni s lidmi, kteří byli jeho činy poškozeni a následky si stále nesou.
Pokud se divák ztotožní s Waltem Whitem z Breaking Bad, přes objektivně amorální skutky není s následky konfrontován. BoJack Horseman ale reflektuje BoJackovo chování, a pokud se s ním divák ztotožňoval, protože s ním sdílel některé pocity či vlastnosti, byl tak nepřímo konfrontován i on.
Co když trauma nemá žádný účel?
Vietnamsko-americká novinářka a BoJackova ghostwriterka Diane po celou dobu seriálu trpí tím, že její práce nemá takový dopad, jaký by chtěla. V šesté sérii chce Diane napsat autobiografii o svém životě, traumatu z dětství a těžkém dospívání. Jako metaforu traumatu chce použít japonskou techniku kintsugi, tedy opravu rozbitých věcí zlatem, kterou se dříve rozbitá keramika stává hodnotnější. Zjišťuje ale, že to nejde, a místo toho píše young adult detektivku z obchoďáku. To ji přivede k otázce – jaký pak mělo moje trauma smysl? V přibližně stejné době si uvědomuje, že je v depresi, a zvažuje nasazení antidepresiv. Má ale obavu, že jí oberou o to, čím jí její potíže udělaly. A má do jisté míry pravdu – částečně přispějí k tomu, že nedokáže o svém životě psát. Diane by knihu ale nenapsala ani bez antidepresiv – a možná ani nic jiného.
Od babiček po motivační kouče slýcháme heslo, že všechno zlé je k něčemu dobré a všechno se musí využít k sebezdokonalení. A když není, tak je něco špatně. Zřejmě jsme se dost nesnažili z toho něco vyždímat. Roli v této rozšířené představě mohou hrát dva aspekty. Jedním je snaha si racionalizovat utrpení, tedy hledat smysl tam, kde není. Druhým může být potřeba všechno ve svém životě využít nějak prospěšně.
Navíc se nezdravě spojuje psychická deviace s uměním – zejména s procesem tvoření všeobecně. Psycholog Ryan Nimiec v článku Movies and Mental Illness tvrdí, že existují pouze anekdotální důkazy, které propojují poruchy nálad s kreativním procesem. Jako argument vyjmenovává řadu notoricky známých historických postav, které údajně psychickým onemocněním trpěly.
Vnitřní zranění je stále viděno jako jakýsi motor pro tvorbu, umělec jako někdo, kdo by si měl ideálně nést nějaké vnitřní démony. Na umění občas nahlížíme jako na ospravedlnění pro utrpení, jako kdyby byl daný umělec povinen trpět, aby mohl dát světu to, co má. Van Goghovo v mánii uřízlé ucho je daleko bulvarizovanější, než vyrovnaný Gaugin zneužívající nezletilé Haiťanky. Mýtus tvorby z rozervaného nitra je přitažlivější než nudná praxe učení se řemesla a práce.
Dějová linka Diane tuto oblíbenou představu narušuje. Bylo by dobré rozbít mýtus o tom, že všechno, včetně traumatu, musí být k něčemu. Trauma a utrpení z nás nemusí udělat lepšího člověka, a ano, většinou existuje zcela zbytečně.
Potíže s duševním realismem
Problém duševních nemocí je ten, že pohled na ně je zcela banální. Nemůžeme je moc znázornit vizuálními prvky, jako je krev, holá lesklá hlava, dokonce ani posmrkané kapesníky. Zbývají unylé pohledy a hysterické záchvaty. I popkulturou s oblibou užívané zkratky, jako je skupinová terapie, jsou ve skutečnosti víc o nacvičování toho, jak si dojít na záchod v kavárně, kde jsme si nic neobjednali. Jsou to mnohem spíš malicherné hádky s rodinnými příslušníky než momenty prozření a dramatické dialogy, které by posouvaly děj (nebo uzdravení) vpřed.
Terapie je zdlouhavá práce a nuda, na kterou není ve stopáži filmu (a koneckonců ani většiny seriálů) čas. Snaha o realistické a naléhavé zobrazení mentálního zdraví ve své snaze ukázat dramatický vnitřní stav ještě dramatičtějším chováním má tendenci být zkratkovité, přehnané – nebo naopak nekonečně unylé.
Není proto náhoda, že řada seriálů relativně úspěšně zobrazujících duševní zdraví a závislosti jsou stylizované a estetizované. Příkladem mohou být muzikálová vystoupení v Crazy Ex-Girlfriend, nadreálná Euforie nebo právě kreativní animace v BoJacku Horsemanovi. Ty pomáhají překlenout propast mezi vnitřními procesy a vnějšími událostmi tak, jako jiná audiovizuální díla. Ty totiž využívají princip „show, don't tell“, tedy „nevysvětluj, ukazuj“, který umožňuje sledovat pouze protagonistova slova a chování, nikoliv mentální procesy. Dokonce i seriál Normal People, byť chválený za schopnost ukázat komplexitu „mileniálských“ vztahů poněkud pokulhává ve své snaze zobrazit deprese, které z toho opět vycházejí jako unylá „sexy french depression“.
BoJackovy představy a halucinace, stejně jako Dianin myšlenkový proces při snaze napsat knihu by vyzněly přinejmenším zvláštně, kdyby byly v jiném médiu. Pokusy znázornit psýché abstrakcí existují ve filmu již dlouho – známá je například Hitchcockova spolupráce se Salvádorem Dalím, nebo Lynchovy filmy. Ty v rámci daného žánru fungují a zapadají do konceptu, ale protože mají jiný účel než v Bojackovi, chybí jim empatie a skutečná reflexe.
Přitažlivost televizní diagnózy
Zobrazováním psychických problémů se často omezuje na vágní deprese a úzkosti. To je oblast, do které se do jisté míry dokáže vcítit i ten, kdo nikdy psychické problémy neměl. Ve chvíli, kdy se média pustí do zobrazování konkrétních diagnoz, věci se ještě komplikují. Obliba žánru true crime a všeobecná záliba ve sledování filmů a seriálů o patologickém chování neplyne z domnělého sex-appealu Teda Bundyho a jemu podobných. Sledování chování – také cítění na hraně a za hranou společenské přijatelnosti totiž může poskytnout katarzi našemu stínovému já, skrze které si můžeme bezpečně odžít věci, ke kterým bychom třeba v našem životě neměli odvahu. K tomuto pitvání se v cizí patologii často patří snaha vysvětlit a zaškatulkovat příčiny daného chování. Na internetu můžeme najít nepřeberné množství článků, fór i youtubových videí, kde (k hrůze jejich profesní etiku dodržujících kolegů) psychologové, psychologové-amatéři a volnočasoví čtenáři diagnostických manuálů rozebírají diagnózy celebrit, známých vrahů či popkulturních postav.
Internetoví „odborníci“ se tak často shodují, že BoJack trpí narcistní nebo hraniční poruchou osobnosti. A ano, pokud budeme ignorovat, jak náročné je někoho diagnostikovat, obzvlášť když je to fiktivní kůň, pak BoJackovo chování splňuje kritéria z diagnostického manuálu - impulzivita, strach z opuštění, pocity prázdnoty, sklon k závislostem i všechny související obranné mechanismy.
Může být znepokojující, že pro mnoho lidí je toto médium jediný zprostředkovatel nemocí, se kterými se sami nesetkali a nemají nástroje k tomu je pochopit. Zobrazování takto konkrétních diagnóz se může vágně podobat zobrazování jiných minorit – tvůrci mohou cítit potřebu zobrazit to jediné, všeobjímající ztvárnění dané problematiky a postava se stává pouhým nosičem nálepky.
Hraniční i narcistní porucha osobnosti byly v médiích dříve s oblibou zobrazovány v podobě „bláznivé“ ženy z thrilleru Fatal Attraction nebo dramatu Mommie Dearest. Současné reprezentace jako v případě seriálu Crazy Ex-Girlfriend o ženě, sice začínají s větší nuancí (v tomto případě je hlavní hrdinka ve svém životě nešťastná a řeší to fixací na přítele z minulosti), ale jakmile jejich hrdinové nebo hrdinky dostanou diagnózu, stávají se prostě jen nositeli štítku. Crazy Ex-Girlfriend se tak pro mnohé stává zkrátka seriál o ženské s poruchou osobnosti.
Seriál BoJack Horseman sám naštěstí nikoho nediagnostikuje a jeho postavy nejsou definovány čistě svým mentálním zdravím. Diagnózy mu přidělují až diváci a média.
Bojack Horseman spíš než o konkrétních diagnostických škatulkách mluví o vypořádávání se jednoho koně s traumatem. BoJack bojuje s nepříjemnými pocity jako je vina, pocity nedostatečnosti, potřeba řešit vlastní minulost nebo vztah k matce, pro kterou není nic dost. A to jsou téměř univerzální témata.
Psychiatr Jerold Kreisman v knize Nenávidím tě, neopouštěj mě! tvrdí, že hraniční se stává celá naše společnost. Ztráta jistot a určitého rámce může souviset s postmoderní dobou a stejně, jako lidé mohou získat poruchu osobnosti traumatem, může být jistým způsobem traumatizována celá společnost. Možná není tak překvapivé, že se tolik lidí dokáže ztotožnit s patologickým koněm.
Psychická nemoc je často používána jako nástroj k posouvání příběhu, případně jako jakési koření, které má udělat postavu zajímavější nebo tragičtější. BoJack Horseman ale dokázal něco, co se podaří málokomu. Prozkoumává vnitřní svět i mezilidské vztahy lidí s duševními obtížemi v podobě hrdiny, který rozhodně není automaticky sympatický, není jen oběť, ale taky dokáže ubližovat lidem kolem sebe a neustále sebe samého omlouvat. Přesto všechno ale víme, že BoJack není zlý, a díky tomu s ním dokážeme přese všechno sympatizovat. Nejkomplexnějším člověkem tak nakonec může být i kůň z Hollywoodu.
---
