Básně jsou taky literatura
Kvalitní, silná a radikální literatura se tu píše. Jenom tedy ve verších.
V textu Za českou literaturu radikálnější v Salonu Práva Eva Klíčová komentuje nedostatek radikální nebo vůbec sociálně angažované české literatury. Podle Klíčové nám chybí autoři jako Édouard Louis nebo Didier Eribon. Trochu podobně uvažuje o nešvarech současné české literatury i Jan Bělíček v nedávném rozhovoru pro webový magazín Klacek.
Klíčová i Bělíček říkají důležité věci. Zásadní problém je ale v tom, že když mluví o literatuře, myslí tím výhradně prózu.
Tvrzení, že je česká literatura málo radikální, málo se vyjadřuje k tématům, která rezonují ve společnosti, nebo v ní třeba – jak Klíčová píše ve svém eseji – chybí feministická perspektiva, neobstojí tváří v tvář současné české poezii. Stačilo by v podobných vyjádřeních nahradit slovo literatura slovem próza, a byla by asi dost neproblematická. Sice by bylo pořád smutné, že na poezii vůbec není brán zřetel, ale přinejmenším by to byla hra s otevřenými kartami.
Vymezení pole je důležité v první řadě proto, že to, co Bělíčkovi nebo Klíčové v současné české próze chybí, současná česká poezie nabízí. Ať už je to feministická perspektiva, queer témata, environmentální krize a environmentální žal, ale i obecněji frustrace mladých lidí žijících v Česku pozdního kapitalismu. Ano, poezie projevuje kritické myšlení a je schopna analýzy současného světa. A poezie se především v Česku nadšeně píše a nadšeně čte. Čím dál méně platí, že jde o nějaké podivné hobby hrstky nadšenců. Současná česká poezie má co říct a jednoznačně to říká.
Není dlouhé čekání na velký český román, které bylo vlastní už národnímu obrození, úplně absurdním mrháním časem? Vždyť se tu kvalitní, silná a – ano – radikální literatura píše. Jenom tedy ve verších. Možná nemáme svého Édouarda Louise, ale rozhodně máme nejednu Amandu Gorman. Básníky a básnířky, kteří americkou autorku hloubkou i radikalitou dokonce předčí.
Stojí za zmínku, že na přelomu nultých a desátých let probíhala mezi českými básníky a básnířkami vášnivá debata o angažovanosti – tedy zda má být poezie otevřeně politická a zabývat se palčivými tématy doby, nebo si od nich má naopak držet odstup a soustředit se místo toho na lyrismus a práci s jazykem. Falešné dilema ale postupem času padlo. Že poezie může mít politický nebo sociálně kritický rozměr, aniž by proto hned byla méně poetickou, dnes už skoro nikdo nepovažuje za problematické tvrzení.
Mezi průkopníky této cesty se dá zařadit mimo jiné Adam Borzič, pro jehož tvorbu je na jedné straně typická bohatá obraznost a síla imaginace, na druhé ale i vysoká míra sociální citlivosti a otevřeně queer perspektiva. Z řady jeho knih těžko vybrat jednu reprezentativní. K tématu se snad nejvíc hodí Počasí v Evropě z roku 2013.
V souvislosti s environmentální krizí nelze nezmínit aspoň Jonáše Zbořila, jehož loňskou knihu Nová divočina pokládám za důležitý mezník. Už před jejím vydáním se ale na české básnické scéně o možnostech reflexe environmentální krize a environmentálního žalu vášnivě diskutovalo – a diskutuje se stále. Autorů a autorek, pro které se environmentální psaní v nejširším smyslu stává přirozenou potřebou, postupně přibývá, a hovoří se o jeho možných podobách.
Pokud nás bude zajímat poezie, která by se dala označit za feministickou, je důležitých autorek celá řada. Z poslední doby bych doporučil Úvahy nad zájmeny od Kristiny Láníkové. Texty, které v různých odstínech kriticky reflektují postavení ženy ve společnosti a s ním spojené problémy, dnes ale píše drtivá většina současných českých básnířek, jakkoli se třeba k feminismu ani nemusejí výslovně hlásit.
Poezie jako taková je opředena řadou mýtů. Údajně je nepřístupná, špatně se čte, aby jí člověk porozuměl, je potřeba zvláštních schopností. Pro jistotu ji pak knihkupectví radši moc nenabízejí a s výjimkou specializovaných médií se o ní skoro nepíše. Přitom je nepochybné, že je současná česká poezie přinejmenším na evropské úrovni, o čemž svědčí překladové antologie, příspěvky v zahraničních časopisech i kompletně přeložené sbírky.
Nechci si ale stěžovat na nezájem. Poselství mého textu je jiné. Se vší úctou k českým prozaikům a prozaičkám, kterých si vážím, vyzývám čtenáře a čtenářky, ale i kritiky a kritičky k jednoduchému experimentu. Nebaví vás současná česká próza? Zkuste to s poezií!
---
