Rok války na Ukrajině
24. února, tedy přesně před rokem provedl Putin invazi na Ukrajinu a vypukla válka. Miliony obyvatel byly nuceny opustit své domovy, často i své nejbližší, a hledat bezpečí v okolních zemích včetně České republiky. Dnes se nachází v evropských státech na západ od Ukrajiny téměř pět milionů uprchlíků a uvnitř země skoro šest milionů vnitřně vysídlených uprchlíků. Do dnešního dne přebývá v České republice zhruba 480 000 ukrajinských uprchlíků.
První dny a týdny po invazi se vzedmula obrovská vlna solidarity, desítky dobrovolníků a dobrovolnic od rána do noci pomáhaly nejenom na pražském hlavním nádraží. Jak na toto období vzpomínají? Oslovili jsme deset dobrovolníků a dobrovolnic z Iniciativy Hlavák, aby se s námi podělili o jejich nejvýraznější zkušenost.
Zofia Baldyga, spisovatelka
Dlouho jsem doufala, že se k žádnému výročí vyjadřovat nebudeme, protože nebude. Že válka skončí. Ale ona neskončila. Většina z nás se naučila vedle ní žít. Jako kdyby se najednou vzdálila. Ale ono to tak přece není.
Stále chodím na nádraží. Je tam méně uprchlíků, ale stále jsme potřeba, i po roce.
Občas, když je na směně klid nebo když na ní jsem úplně sama, často myslím na březen. Na směny, během kterých jsme se ani na chvíli nezastavili a na nádraží byla cítit neskutečná solidarita.
A pak na duben a květen, kdy k nám začaly přijíždět vyšší počty ukrajinských uprchlíků romského původu a solidarita najednou poklesla.
Myslím na děti, které přespávaly na nádraží a čekaly, až české úřady prověří, zda jejich rodiče netají maďarské občanství. Na jiné děti, kterých rodiče nikdo neprověřoval, i když přijely ze stejného státu.
Přeji Ukrajině, aby žádné další výročí už nebylo. Aby Ti, kteří chtějí domů, odjeli domů. Aby Ti, kteří chtějí budovat nový domov tady, mohli zůstat tady. Důstojně.
A na viděnou na nádraží, ještě stále se můžete přihlásit na směnu!
Jana Remenárová, antropoložka
Na hlavním nádraží jsem dělala dobrovolnici hned v prvních týdnech války. Vše bylo živelné. Největší frmol nastal, když dorazil nový vlak z Polska, který byl většinou plný uprchlíků. Takový vlak dorazil obvykle 2–3x za směnu. Mým úkolem bylo přesměrovat uprchlíky, buď na návazný spoj, nebo je nasměrovat na autobus na KACPU (Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny). S některými ženami a dětmi jsem jen rychle běžela na vlak a pomáhala jim s kufry, kočárky a jinými věcmi nastoupit do vlaku, který směřoval dál do Evropy. S jinými jsem strávila na nádraží hodinu, dvě. Utkvěla mi v paměti slečna tak 18–19 let, která vystoupila z vlaku a hned chtěla zpátky domů, že na Ukrajině nechala rodiče a musí za nimi. Trvala na tom, abych jí našla nejbližší vlak do Polska. Byla v šoku, snažila jsem se ji přemluvit, aby si to v klidu rozmyslela, ale jen opakovala, že se chce vrátit domů. Nakonec jsem ji nechala u psychologa, který byl na nádraží k dispozici. Nevím, jak to s ní nakonec dopadlo. Přeji každopádně všem uprchlíkům, aby se mohli, pokud chtějí, co nejdříve vrátit v klidu zpátky domů.
Irena Kalhousová, politoložka
Přijíždějící vlaky, z nich vystupující vyděšené děti, unavené a nervózní ženy a rezignovaní starší lidé. A přestože po vystoupení na hlavním nádraží na ně čekali lidé s otevřenou náručí a srdcem, kteří jim chtěli pomoci, nemohla jsem se ubránit šílenému pocitu z toho, že v Evropě zase někdo vyhání lidi z jejich domovů. Že prožíváme opět dobu, ve které je možné, aby jeden agresivní stát zničil a navždy poznamenal životy milionů lidí. Že je opět možné během chvíle přijít o domov. Bylo mi z toho všeho smutno a úzko, a když jsem se pozdě v noci snažila usnout ve své čisté teplé posteli, tak jsem si uvědomila s větší naléhavostí než kdykoliv předtím křehkost reality, ve které mám to štěstí, že žiju. Tu noc jsem si po emocionální stránce dokázala o trochu víc představit pocity mých židovských prarodičů, když v roce 1939 prchali s pár kufry pryč z Československa.
Marta Harasimowicz, historička
Nejsilnější pro mě asi byly první dny, kdy do Česka začaly proudit skutečně velké počty lidí. Stávalo se, že v jednom vlaku z Polska či Slovenska bylo i 800–1000 uprchlíků, a rychle se ukázalo nejen, že v tomto počtu už není příliš možné poskytnout personalizovanou pomoc, ale že i krizová infrastruktura Prahy tváří v tvář takovým počtům lidí kolabuje. V takových podmínkách jste se jako dobrovolníci museli naučit pracovat ve zvláštním režimu: od úkolu k úkolu, rychle, aniž byste si vytvářeli nějaký vztah ke klientům nebo k činnosti, kterou jste začali, protože situace se dokázala měnit každou chvíli a lidí, kterým bylo třeba poradit s tranzitem, pomoci s kočárkem, ukázat, kde je kafe, odvést k medikům…, přibývalo a přibývalo. Byly to pohledy, které mnohdy lámaly srdce, protože co komu udělal kojenec, chudá romská babička, holčička s morčátkem v kleci? Nikdo si nezaslouží nucený odchod z domova a tak krutou nejistotu.
Bylo přesto zajímavé pozorovat, jak rozmanitě se uprchlice se svou situací vyrovnávaly – jak se mnohé z nich snažily držet nějakých prvků „normality“ a například se ptaly, kam jít v okolí nádraží na hezkou procházku nebo nám dobrovolníkům nabízely sladkosti, které dostaly někde při předchozím přestupu v Polsku. Byli i lidé, kteří otevřeně říkali, že jen doprovází rodinu na bezpečné místo a pak se vrátí na Ukrajinu válčit. Jedno takové prohlášení, „Odvezeme dcery a jedeme zpět bojovat“, vyslovené dvěma seniorkami, mi dodnes zní v hlavě.
Ono odhodlání k zachování lidskosti a důstojnosti začalo být o to důležitější v pozdějších jarních měsících, kdy se, s příchodem velkých počtů ukrajinských Romů (ke kterým se český státní aparát choval výrazně méně vlídně než k prvním vlnám uprchlíků) atmosféra kolem help pointu na nádraží hodně proměnila. Vzpomínka na bezmoc, kdy státní aktéři v konfrontaci s méně fotogenickou stránkou humanitární krize začali couvat z dřívějších pohostinných prohlášení, je hořká. Hlavní nádraží vedle všech těch dojemných důkazů solidarity vidělo i hodně nespravedlivostí. Chtěla bych věřit, že se z této zkušenosti jako společnost poučíme…
Petra Schwarz Koutská, publicistka
Nejsilnější moment pro mě byl, když jsem dvě rodiny ověšené taškami, dětmi a prarodiči najednou přesvědčovala, ať jedou do Rokytnice nad Jizerou. Protože pražské KACPU praskalo ve švech a venku stál autobus, který mířil do horské obce, kde „všechno půjde rychleji“. Ťukala jsem jim do vyhledávače název místa a sledovala, jak se jim mísí v obličejích směs únavy, rezignace a obavy z toho, že netuší, kam zase jedou. A nakonec nastoupili a jeli. Do Rokytnice jezdím od malička lyžovat a nedokázala jsem jim říct, že jde o hezké horské středisko. Přišlo mi to v tu chvíli absurdní…
Ondřej Koutský, komunikační expert
Pohled do stovek unavených očí, které viděly válku a zmar. Střet s novou realitou. Vědomí, že naše bezpečí je dar, za který platí ukrajinští tatínci nuceným odloučením, svými životy. Matka, která svou dceru za žádnou cenu nepustí ze své náruče, i když je vyčerpaná. Pláč, drobné úsměvy, občas i vtip, hrozen romských dětí skákajících nadšením z balíků piškotů. Pokladní pro první třídu odbavující uprchlíky mířící dál na západ, i když to nemá v popisu práce. Dobrovolnice a dobrovolníci. Ukrajinští, čeští, ruští. Staří i mladí, perfektně spolupracující. Socha Nicholase Wintona vše mlčenlivě sledující. Pocity smutku i štěstí. Díky bohu jsem se narodil do jedné z nejbezpečnějších zemí na světě a po směně se můžu vrátit zpátky domů, za svou rodinou. Díky bohu bylo dobrovolničení na Hlaváku mou nejpřímější zkušeností s ruskou agresí.
Anna Luňáková, spisovatelka
Jsou to střípky: plačící babička, nemluvný malý chlapec, kterého jsem se snažila potěšit roksovým lízátkem a cítila jsem se u toho uboze, to šílené nasazení do ranních hodin, můj obrovský strach se na hlavák vrátit… (Byla to síla, na kterou jsem nebyla připravená.)
Uvědomila jsem si, že trpící i pomáhající jsou hrdinové brutální etiky, která říká: bez ohledu na to, jak se cítím nebo co si myslím, musíme to zvládnout. Z druhé strany bolesti se rodí zvláštní typ úsměvu… kéž by tu bolest vyslyšeli ti, kdo si dnes uzurpují moc, v Praze i na světě.
Layla Bartheldi, studentka doktorského studia antropologie
Ač bych si nesmírně přála, aby mou nejsilnější vzpomínkou na uplynulý rok byla radost a naděje vycházející z nasazení a solidarity, které bylo při pomoci lidem prchajícím z Ukrajiny rozhodně mnoho a byla velice obdivuhodná, bohužel však ve výsledku převážil pocit určité hořkosti a rozčarování. Nutno podotknout, že jsem během roku byla zapojena především do podpory lidem, přicházejícím Balkánskou cestou, činnosti spojené s lidmi z Ukrajiny jsem tedy pouze ze značné blízkosti pozorovala. Ač často nedostatečná i nerovná podpora, která se lidem dostávala ze strany státu a jeho institucí, byla nesrovnatelná s nulovým zájem až nechutí, na který narážíme při snaze o podporu aktivit spojenou s lidmi převážně ze zemí Blízkého východu. Odnáším si tedy hlavně uvědomění, že na tento systém a místní instituce se není možné spolehnout, protože nikdy nevíte, zda budete trpět dost atraktivně a budete u toho dostatečně bílí.
Monika Reslerová, učitelka
Vzpomínám si na pocit frustrace z jazykové bariéry. Jako učitelka angličtiny a francouzštiny nemívám problém se dorozumět. Jenže rusky ani ukrajinsky neumím. Během pomoci na Hlaváku jsem se naučila pár frází, ale ty mi často nestačily. Naši tlumočníci měli plné ruce práce a ne vždy byl někdo z nich poblíž. Ani Google překladač není všemocný – zkuste přes něj vést konverzaci v rušné nádražní hale nebo uklidňovat zmateného člověka. Právě ve chvílích, kdy jsem si palčivě přála, abych si s člověkem naproti dokázala prostě vyměnit pár informací, jsem poznávala kousíček ze života uprchlíků na vlastní kůži. Jenže mně za pár hodin končila směna a čekala mě klidná noc ve vlastní posteli.
Jan Škop, kameraman a fotograf
Nejsilnější zážitek bylo, jak moc velká vlna solidarity se ve společnosti zvedla. Pomoct uprchlíkům přišli lidé všech věkových i společenských kategorií, od teenagerů po lidi v důchodovém věku, od lidí bez domova po úspěšné podnikatele. Každý pomohl v tom, v čem mohl, někdo rozvážel autem, někdo nabídl ubytování nebo pomáhal s překladem. V nejtěžších chvílích jsme pomáhali i 6 tisícům uprchlíků za den. Přijely většinou maminky s malými dětmi s pár taškami toho nejpotřebnějšího. Lidé žili v poklidu své životy, nikomu nic nedělali a najednou do jejich země násilně vstoupili Rusové a vyhnali je ze svých domovů. Jsem rád, že jsme jim mohli podat pomocnou ruku a alespoň trochu zmírnit jejich utrpení. Když nyní po roce mluvím s Ukrajinci, tak si za to České republiky moc váží a děkují nám.
---
