Učebnik # 4: Viktor Pelevin a injekce prázdnoty

Když Francis Fukuyama v roce 1992 hlásil symbolický konec dějin, pro Rusko všechno teprve začínalo. V chaosu a troskách padlého impéria se zrodil fenomén Viktora Pelevina - nejvýraznějšího hlasu ruské literatury devadesátých a nultých let.

Pelevin se stal kultovní postavou nejen v Rusku, ale i na Západě (jeho knihy jsou přeloženy do většiny světových jazyků) a jenom výjimečně se objevuje na veřejnosti či poskytuje rozhovory. Kvůli jeho uzavřenosti a záhadnosti dokonce vznikají mýty, že žádný Pelevin neexistuje a že jedná se pouze o úspěšný projekt tajné skupiny ghostwriterů. I ti největší skeptici se potvrzení spisovatelovy existence a v nejvíc pelevinském stylu dočkali poměrně nedávno: státní web zveřejnil jeho pohledávku ve výši šedesáti tisíc korun (po přepočtu), a to z neznámých důvodů. 

Pelevinovi se podařilo zdokumentovat a zvěčnit náladu rané post-sovětské doby, vysvětlit celé epoše ji samotnou, jelikož sama pro sebe byla příliš složitá a nepochopitelná. Díky svým kultovním románům „Čapajev a Prázdnota“ (1996) nebo „Generation P“ (1999) (oba vyšly v češtině) získal status interpreta a letopisce dějin novodobého Ruska. Poslední dekádu vydává nové dílo téměř pravidelně každý rok a jeho čtenáři vždy čekají, s jakou mistrovskou interpretací aktuálního dění přijde. Pelevin to přitom dělá v nejlepší tradici pozdního popkulturního postmodernismu. Rozrušuje hranice mezi společenskou a politickou (hyper)realitou, snem, idiologickým fantasmatem a buddhistickým jinotajem. 

Pelevin je totiž známý jako praktikující buddhista a jeho tvorbu ve velkém ovlivňuje východní filozofie a náboženství. Sám údajně prokládá poustevnický život na moskevském sídlišti Čertanovo pravidelnými pobyty v tibetských klášterech a cestami Čínou či Japonskem. Směsici těchto všech vlivů jde vystopovat v každém z jeho děl.

Syrovými reáliemi ruského života od období perestrojky do současnosti se prolínají nekonečné dialogy jeho postav o iluzorní podstatě světa a lidské interpretaci reality. Přijít k jádru věci a odhalit smysl jsoucna se v Pelevinových textech snaží devadesátkoví mafiáni, hmyz, upíří i znamé historické osobnosti. Tyto kontrasty jsou místy tak absurdní, že se i u těch nejpůsobivějších mouder východní filozofie čtenář nikdy nedovolí zplna uvolnit a nechat se ponořit do krásy tao - nad každou větou totiž tiše, ale citelně visí nekonečná ironie autora, který chápe, že jakýkoliv diskurz je pouze akrobatickými triky, kterými se snažíme zakrýt prázdnotu světa.

Prázdnota je hlavním tématem Pelevinovy tvorby. Postavy ze své rané tvorby zastihne v situaci, kdy se celý starý svět zbořil, a ten nový ještě nevznikl. Je to prázdnota ideologická, v níž zatím existuje jen divoký kapitalismus a boj mafiánských skupin o moc. Začínající markeťák Vavilen Tatarskij, hlavní hrdina románu Generation P, dostane důležité zadání - vymyslet národní ideu, ideálně ve formě chytlavého reklamního sloganu. Toto traumatické ideologické vakuum, na jehož ztlumení se zaměřily všechny diskurzivní praxe epochy konce dějin, připomíná Lacanovské Reálno -  „díry“ v předivu reality; nebytí, které se brání symbolizaci. 

K překonání tohoto traumatu nám Pelevin nabízí dvě řešení. Prvním je vysvětlování absurdity ještě větší absurditou, návrat k neodkouzlenému světu, injekci archaické kauzality, tak nezbytné pro plynulé fungování lidského vědomí. Tento obranný mechanismus je od pradávna integrální částí ruské mentality. Není proto divu, že i ti zkušenější čtenáři a kritici ho vnímají jako podstatu Pelevinovy tvorby. Jak lépe by si člověk mohl vysvětlit politickou krizi Jelcinovy doby než tak, že se jedná o počítačové 3D modely politických lídrů, které ve skutečnosti hrají herci na zeleném pozadí a scénář se píše na poslední chvíli v závislosti na aktuálním stavu konfliktů oligarchů? Jak lépe se vypořádat se šokem z nově nastoupivší neoliberální skutečnosti než uvědoměním si, že se ve skutečnosti jedná pouze o tajnou válkou starých klanu upírů a vlkodavů o zdroj posvátné vesmírné energie - tzv. bablos (*rusk. arg. peníze, love), zatímco lidstvo je v této válce pouhým komparzem? 

Pelevinovy postavy se nakonec většinou dozvědí, jak zvládnout životní úskalí pod vlivem psychedelik. V tomto stavu se jim nejčastěji zjeví některá z archaických bohyní dávno zapomenutých civilizací a poradí jim, jak se neztratit v základní kulturní dichotomii diskurzu a glamouru. Přitom jim mimoděk prozradí, že kdesi v sibiřském sněhu spí pohanské božstvo - pes Pizdec (*rusk. vulg. totální fuckup) s pěti tlapkami, jakýsi lokální symbol apokalypsy, po jehož probuzení život v Rusku už nebude ani vratce snesitelný.

Druhou lekci o prázdnotě, kterou nám nabízí Pelevin, je jednoduché nechat nepovšimnutou. Tím se taky možná vysvětluje postoj kritiků, kteří Pelevina v posledních románech obviňují z opakování. Tvrdí, že stačí jednou dekonstruovat jeho metodu psaní, a pak vás už žádné jeho další dílo neohromí. 

Jenže Pelevinovy texty jsou tak sugestivní, čtenáře obklopující a šťavnaté, že mnohem víc než o jednotlivých knihách je lepší mluvit o jakémsi univerzu Pelevinovy tvorby. Ať už se jedná o trefné historické aluze (rád používá postup s dvěma paralelním časovými trajektoriemi), geniální jazykové hříčky (pár jeho parodií na marketingové slogany se následně použilo ve skutečných reklamách) nebo ponoření do hloubky buddhistického myšlení, tím vším se Pelevin-šprýmař stává součástí vesmírné hry s významy. Pelevin žongluje se simulakry ve vzdušných zámcích textů, které ale přece stojí na té stejné půdě - prázdnotě. 

Právě tam se dost možná skrývá na první pohled neviditelný Pelevinův hlavní projekt: přechod (a provedení čtenáře tímto přechodem) od prázdnoty západního myšlení, traumatizující a děsivé, té, kterou je třeba přebít hlukem smyslů a označování, k prázdnotě východního myšlení, zenové a osvobozující. V ní už jsou všechny smysly pouze kruhy na vodě, do které ale nikdy nic nespadlo.

Bez ohledu na kontroverzní reakce kritiků na jeho pozdní tvorbu nebo občasnou zoufalost čtenáře najít alespoň něco, co spisovatel myslí vážně, dnes Pelevina potřebujeme více, než kdykoli jindy. Poslední roky čím dál častěji narážím na hlášku „Rusko napsal Pelevin“ nebo tituly článků typu „Spisovatel, v jehož dílech žijeme“. 

Dnešní Rusko je země, v níž pohádková absurdita a neodkouzlená dekadence tvoří základ každodenního života. Ve „skutečném“ světě se Šaman z Jakutska již potřetí vydává na pěší cestu přes celé Rusko, aby došel do Kremlu a vyhnal z Putina ďábla, přitom policie ho pokaždé chytá a zatýká tak pilně, jako by skutečně bylo co vyhánět. Desetiletý chlapec, kterého na přechodu přejede auto manželky vysoce postaveného úředníka, je obviněn z procházení se v podnapilém stavu. Miliony jsou investovány do stavby „Chramu Války“, který vypadá jako obří pravoslavný kostel, který je natřený do zelené military barvy a je ozdobený válečnými zbraněmi, mozaikami s portrétem Putina a slavnostně schovanou hitlerovou brigadýrkou, o jejíž pravosti se nesmí pochybovat. A nakonec je hlavní opozičník země zatčen za to, že si dovolil přežít po tom, co byl otráven státní tajnou službou.

Pelevin není politický myslitel ani spirituální vůdce a s našimi problémy nám bezprostředně nepomůže. Stvořil však beze sporu brilantní pojmový aparát a šikovný symbolický rámec, díky němuž můžeme okolní realitu sledovat, aniž bychom riskovali šílenství. Pelevin nás učí se nad skutečnost intelektuálně povznést a koukat se na zlý chaos a marnost společenského dění jako na hru, která se dá chytře a s chutí hrát. A co je to nejdůležitější, v potřebný okamžik z této hry úplně vystoupit jako z naprosto zbytečné a neoriginální. 

 
Liza Nagibina je studentka sémiotiky a vizuální umělkyně.
 

Líbilo se vám? Sdílejte