Rekomando Jakuba Vaňka
Skryté leporelo
Když opakovaně listuji sbírkou Vasiliose Chaleplise, vždycky si všimnu citrusů. Spojují řecké reálie s těmi ostravskými. Svou barvou a sférickým tvarem evokují oběh vesmírných těles. A jejich slupka má mnohá využití – mimo jiné dala název básnické sbírce a dvěma ze tří jejích oddílů.
Flavedo označuje vnější vrstvu slupek citrusů. Nese jejich výrazné zbarvení a také plod chrání. Často ovšem nese také stopy zvrácených operací pozdního kapitalismu: globální pohyb, chemické postřiky a další. A „kůru nevyhazuj ta je nejcennější / jako paměť“, nabádá mě hlas v úvodní básni. Připomíná mi některého z prarodičů s jejich dobromyslnou káravostí a radami prodchnutými poetikou nonsensu – jak může být něco „nej“ a zároveň „jako“? Odkud se berou tyto rady? A odkud tahle důvěrnost?
Napříč sbírkou zní různé hlasy. Mísí se v nich dětské vzpomínky či sklon k dobrodružnosti, analogické myšlení, smysl pro tajemství nebo estetické vidění skutečnosti. Například v cyklu „moravskoskleslý kraj“ (cituji celou čtvrtou část, dále jde pak vždy o fragmenty jednotlivých básní):
„v hlíně u večerky
zapouštějí kořeny víčka od piv
pihy rozeseté po sídlištní rusovlásce
se kterou si neoholení muži vyříkávají život
zatímco chčijou zlatý déšť“.
Nebo ještě výrazněji – přemýšlím, je to příspěvek k diskusi o vztahu estetiky a politiky? – v básni „beitzah“ odkazující k židovskému písemnictví:
„spor o univerzálie skončil rozkolem generací
paravan a padawan
přitom si jen moc přála abychom se na té fotce všichni
usmívali“.
Tři části sbírky – flavedo, pšík, albedo (tj. zjednodušeně řečeno vnitřní strana slupky, ale souvisí také s atmosférickým obalem planet) – si představuji jako variantu přechodového rituálu. V první části se soustředí texty tematizující dětství a dospívání, práci s pamětí a zapomínáním. Jestliže se s kůrou citrusů zachází jako s pamětí, zde by mohlo probíhat sušení, její příprava k dalšímu využití. Pšík – v liminální fázi přechodového rituálu dochází ke zbavení člověka sociálních rolí a potlačení individuality – je nejkratší, středová část: prostupuje ji dech. V její závěrečné básni pak nastává obrat:
„bůh je největší developer
a ty konečně slyšíš
sebe jako modlitbu
portálem okna k tobě připutuje svět tak malý
že si jeho atomy podáváme jako brko“.
Albedo otevírá prostor. Rozvíjí vesmírné analogie mísící se s představami z videoher a post-mytických (jestli něco takového existuje) světů pokémonů nebo hvězdné brány. V této třetí části má klíčovou roli světlo. Jde o zvláštní dynamiku vnitřku a vnějšku. Vnějšek, odkud přichází světlo, se stává vnitřkem, v němž světlo působí, a naopak – a jde také o zvláštní napětí světla, tmy a stínu, potažmo tepla a chladu:
„máme teď doma oranžový svět
studený jako kámen
v noci se mi zdá že se na něm ve stínu hvězdy tau ceti
život krčí
před možným objevením“.
Číst sbírku jako rituál přechodu – ale kam? z dětství do širého světa? z uzavřeného do otevřeného? – představuje jednu z možných cest, jimiž se jí lze vydat, jeden z možných pohledů na její kompozici, jedno z možných uchopení jejích důležitých obrazů. Takových cest může být vícero.
Oloupaná kůra na obálce sbírky mně zpočátku vedla k úvahám o möbiho pásce, spojení vnitřku a vnějšku; cesta po möbiho pásce by byla závratná, ale vlastně bludná. Nakonec myslím, že výstižnější bude obraz leporela – iluzivního povrchu, který v nás pocit vnitřku skrytě utváří:
„v žaluziích skryté leporelo světla
ráno které se vzdaluje
barvou trhaného masa“.
Listování jako loupání, básně jako střed a plod – někdy výživný, jindy nečekaný.
Vasilios Chaleplis
Flavedo
Bílý vigvam, 2023
