Průvodce blízkovýchodními motivy filmové Duny

Sufian Massalema
15. 5. 2024

Na sklonku letošního února mělo v kinech premiéru pokračování snímku Duna od režiséra Denise Villeneuvea. Napříč oběma díly ságy lze nalézt celou řadu odkazů k arabské a islámské kultuře. Které to jsou a jak je interpretovat v kontextu současnosti i samotných filmů?

Filmová zpracování Duny staví na stejnojmenných knihách amerického autora Franka Herberta, přičemž první díl knižní série vyšel už v roce 1965. Sám autor započal se svými rešeršemi k budoucímu textu na sklonku 50. let, která byla poznamenaná budoucí závislostí světového trhu na těžbě ropy, ale i posilujícím významem Egypta či Sýrie jakožto čerstvě nezávislých států na mezinárodním poli. Ostatně nově nabyté bohatství z ropných koncesí v arabských společnostech vedlo k významným emancipačním, sociálním i revolučním změnám napříč celým blízkovýchodním regionem.

Po druhé světové válce, díky postupující globalizaci, dochází k prvním masivnějším přesunům studenstva i pracovní síly z jihozápadní Asie či severní Afriky směrem do Evropy a Spojených států, a tak se nejen arabská kultura, ale i islámský myšlenkový svět více propisuje do „západního“ povědomí, včetně filmografie. Projevuje se to například ve snímcích Lawrence z Arábie (Velká Británie, 1962) nebo Strach jíst duše (Západní Německo, 1974). Ovšem toto znázorňování, zejména ve srovnání s celou tradicí zobrazování arabské civilizace a kultury v evropském umění, působí ambivalentně. 

V druhé polovině dvacátého století získává totiž arabská kultura v západním vyobrazování generalizovanou podobu, která je naneštěstí často plná zjednodušení a zavádějících představ o základních principech arabských společností. Dominantní tropy, využívané filmovými i knižními tvůrci, jsou zejména exotičnost, erotičnost, zaostalost a tajemnost blízkovýchodního imaginativního prostoru. Arabská, ale i turecká či perská identita se omezuje na postavy obchodníků, břišních tanečnic, surových válečníků nebo vychytralých vládců. Charaktery jsou zpravidla bezejmenné a nezasahují aktivně do děje, čili ona barvitost a cizokrajnost nemá šanci získat komplexnější vyobrazení. (Pro pobavení lze srovnat tyto charakteristiky s několika českými pohádkami, kde se takové výjevy objevují, jako například Tři veteráni, Lotrando a Zubejda či Princezna ze mlejna 2.) 

K podobným zjednodušením pak dochází i v zobrazování islámského myšlenkového diskurzu, který pro Západ představuje „nebezpečí“, „ohrožení“, ať už hodnot, nebo přímo života. O hloubce či zajímavosti duchovních tradic islámu tak nemůže být řeč, poněvadž jsou prezentovány pouze jako extremistické nástroje moci. 
 

Je Duna výjimečná? 

Domnívám se, že Frank Herbert přistupuje k nastolené problematice odlišně. Klíčovou dějinnou událostí celého univerza Duny je totiž „Služebnický džihád“ (The Butlerian Jihad), tedy válečný konflikt mezi lidstvem a stroji schopnými samostatného myšlení. Přestože Herbert slovo džihád používá jako synonymum války, neomezuje se na džihád jako na fenomén inherentně vlastní pouze muslimům, ale člověku a lidství jako takovému. Tím překračuje pomyslnou hranici mezi námi a jinými a zároveň ji smazává. V autorově pojetí je džihád prostředkem možné liberalizace a osvobození, stejně tak ale představuje závazek a symbol, se kterým není radno zacházet lehkomyslně. 

Herbert vykresluje vzdálenou budoucnost lidského druhu jako epochu neustálých metamorfóz a přeměn. Nenápadně odstraňuje bariéry zdánlivě nesourodých kultur a nechává je na sebe volně působit, přitom se ale nepouští do klišoidních a unáhlených řešení. Krásným příkladem ze světa Duny jsou takzvaní zensunni, zenshia a zensufi, věřící budoucnosti, spojující v sobě prvky buddhizmu s islámem. Ostatně v knižní Duně lze napočítat nižší stovky slov, která mají své kořeny v arabštině nebo perštině. Mám za to, že to může být i z toho důvodu, že arabština je liturgický jazyk koránu a každý z dvou miliard současných muslimů je s ní byť jen elementárně seznámen, a tak díky množství mluvčích tento jazyk „přežil“ až do desítky tisíc let vzdálené budoucnosti. 

Abychom ale nemluvili jen o lexikálních výpůjčkách, příběhem o obrovitých vesmírných červech prosvítají i záblesky skutečných historických událostí. Carl W. Ernst, emeritní profesor islámských studií na Univerzitě v Severní Karolíně, dochází k závěru, že Frank Herbert vystavěl základy Duny na okolnostech spojených se vznikem Fátimovského ší'itského chálífátu v 10. století našeho letopočtu, státního útvaru rozkládajícího se na území od dnešního Alžírska po Egypt. Mimoto lze najít i střípky referencí na alžírskou válku za nezávislost nebo na čečenský odboj proti nadvládě imperiálního carského Ruska, jak v některých rozhovorech zmínil samotný Herbert.  

Dunu lze ostatně číst i jako alegorii. Její nadčasovost spočívá v možnosti vztáhnout motivy těžby vzácné suroviny technokraticky šlechtickými rody na vzdálené pouštní planetě na arabské povstání proti Osmanské říši za 1. světové války nebo na reflexi postkoloniálního odkazu. 

Duna bývá někdy kritizována jako prototyp tzv. white saviour příběhu, tedy narativu, kdy hrdina bílé barvy pleti, přicházející z vnějšku, dopomůže lidem nebílé barvy pleti k dosažení jejich cílů nebo přímo k jejich záchraně. Přestože Herbertova Duna naplňuje řadu bodů kategorizující ji jako white saviour příběh, mám za to, že autor naopak svou knižní sérií kritizuje roli samozvaných proroků, jak dokazuje vývoj postavy Paula Atreidese. Ten se z priviligovaného aristokrata stává ústředním hlasatelem vyfabrikovaného proroctví, v jehož čele vede milionové armády pod vlajkou džihádu napříč galaxií, aby se ke konci svého života, po vnitřní konfrontaci se svými činy, všeho vzdal a odešel zemřít do pouště. Paul tedy sice může na první pohled sloužit jako white saviour, jeho role ve vyprávění ale není objektivně pozitivní.

Film o Arabech bez Arabů

Obě filmové Duny vcelku obstojně uspěly v přenesení původního knižního materiálu na plátna kinosálů, a to včetně adaptace oblečení, architektury a kultury Fremenů, obyvatel planety Arrakis, jejichž kořeny sahají k arabským kmenům delty Nilu. Pokud ale jde o jazyk filmových Fremenů, došlo k zásadním změnám. Pro potřeby snímků byla Davidem J. Petersonem, autorem dothračtiny ze seriálové Hry o trůny, vytvořena zcela nová řeč. Argumentem pro tento krok byla tisíce let dlouhá izolace protagonistů od původních rodilých mluvčích arabštiny. Toto rozhodnutí zároveň dearabizovalo atmosféru původní Duny a připravilo ji o dojem návaznosti na skutečný svět. Přesto může divák během sledování narazit na určitá slova, etymologicky vycházející z arabštiny a perštiny, která při bližším zkoumání dávají ději nový rozměr:

Padišháh - z perského Pádišháh (پادشاه) vládce vládců 
– titul císaře z dynastie Corrino 

Rabban - z arabského rabb (رب) vládce nebo pán, v islámské teologii jedno z přízvisek Boha 
– jméno Rabbana Harkonnena

Gom jabbar - z arabského qawm džabbár (قوم جبّار), pojem pocházející z Koránu, znamenající mocný nebo namyšlený lid
– jehla, kterou představená řádu Bene Gesserit přiložila Paulovi ke krku

naíb - z arabského náib (نائب), znamenající představený, zástupce
– titul fremenského představitele

Arrakis - z arabského ar-ráqis (الراقص), tanečník, také označení hvězdné soustavy Mu Draconis
– název planety Arrakis 

shai hulud - z arabského šaj chulúd (شيء خلود), nesmrtelná nebo věčná věc 
– označení červů z planety Arrakis

muad'dib - z arabského mu´addib (مؤدب), učitel, ten kdo poučuje o mravech a zvyklostech
– jeden z Paulových titulů, jméno pouštího zvířete z planety Arrakis

Lisan al-Gaib - z arabského lisán al-ghajb (لسان الغيب), volně přeloženo hlas neviditelného nebo hlas z hlubin
– jeden z Paulových titulů 

fedajkin - z arabského fidá´íjún (فدائيون), vojenské uskupení nebo komando
– označení fremenských válečníků

Některá spojení byla ve filmech naopak zcela přeměněna nebo úplně vypuštěna. Když Paul ke konci druhé Duny zvolává „Ať žijí bojovníci!” (v anglické verzi „Long live the fighters!”), promlouvá jazykem vytvořeným Patersonem, který je pro arabského rodilého mluvčího nesrozumitelný. V knižní verzi naopak Paul říká „Ya hya chouhada!”, heslo těsně spjaté s alžírskou válkou o nezávislost znamenající „Ať žijí mučedníci!”.

Duna je lehce neotřelým mainstreamovým zpracováním estetiky, která byla několik desítek let zatížena předvídatelnými tropami a jednorozměrnými postavami. Vidět v kině herce oblečené do kostýmů inspirovaných tradičním berberským a beduínským oblečením, ohánějící se proroctvími o příchodu mahdího byl zážitek. Současně ale snímky pokulhávají ve schopnosti začlenit do procesu tvorby více lidí s blízkovýchodními kořeny, a to jak do hereckého, tak do produkčního obsazení. Západní cesta k autentickému zpracování arabství a islámu bude sice ještě dlouhá, ale Duna alespoň vyšlapala nepatrnou cestičku skrze neustále se proměňující závěje písku.
 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít