Střepy z migrační pětiletky
Debata o migraci v Česku byla traumatizující a únavná. I já jsem trpěl značnými předsudky. Zatímco odpůrce migrace jsem si představoval jako řemeslníky v montérkách či umaštěné, vlasaté agrometalisty v džínskách, příznivce jsem měl zažité jako velkoměstské hipstery, kteří od šálku s lehce nahořklou arabikou vysílají morální apely na svědomí národa. Pro nás, kteří jsme prožili nějaký čas s uprchlíky, byly těžko stravitelné postoje obou těchto skupin. „Já už se dokážu bavit jen s lidma, kteří tam byli s náma,“ řekl mi jednou kamarád po návratu.
Je třetího listopadu 2015 zhruba tři hodiny ráno. Stojím na větrné hůrce kousek od uzavřeného a Bohem zapomenutého hraničního přechodu mezi Srbskem a Chorvatskem, zvaného podle nejbližších vesnic „Berkasovo – Bapska“, který se stal za poslední měsíc jedním z nejsledovanějších míst v Evropě. Jsme obklopeni posledními třemi tisíci většinou syrských uprchlíků z celkových dvou stovek tisíc, kteří přes tento přechod přešli do Evropské unie.
Srbsko v této zoufalé situaci zavedlo autobusovou dopravu, která nabírala migranty na jihu země a za pětatřicet Euro na osobu je převážela pod kopec na okraj demilitarizované zóny. Odtud k přechodu je to ještě asi dva kilometry. Zítra se přechod uzavře a nikdo další už tudy neprojde. Nově vypravené vlaky začnou vozit uprchlíky přes hranici přímo do tábora v chorvatském Slavonském Brodě.
S námi je také stovka dobrovolníků z celého světa, z nichž asi polovinu tvoří Češi a Slováci. Situaci na místě řídí srbský Komisariát pro uprchlíky spolu s městskou policií z blízkého Šidu. Přítomno je i pár novinářů. Je sychravá podzimní noc, jsme obklopeni bahnitým polem, v dálce stojí jen rozbořený dům z dob bývalé Jugoslávie, provizorně osvětlené stany, kovové zábrany poskládané tak, aby oddělovaly jednotlivé skupinky migrantů, a záchodové budky. Všem je zima, uprchlíci jsou zabalení v šedých dekách UNHCR. Všude je cítit zápach zmoklého, zatuchlého oblečení, hnijícího bahna a kouře, který se mísí s pachem nedalekých toalet. Zahřívám se tak, že přecházím z jednoho konce na druhý a ptám se nově příchozích dobrovolníků, jestli je všechno v pořádku. Pomáhá mi to neusnout při nekonečném čekání, než chorvatská pohraniční stráž pustí tyto poslední lidi na své území a odveze je do malého sběrného tábora Opatovač asi šest kilometrů odsud.
S kamarádem Richardem zapalujeme jednu cigaretu od druhé a roznášíme čaj lidem za policejní zábranou. Ti se nemůžou hnout tam ani zpět, zepředu je drží plot, zezadu tlak nervózního davu. Hrubě odháníme ty, kteří se tlačí na ostatní a mačkají lidi v předních řadách na kovové šprušle. Všichni jsou netrpěliví, mají strach, že jim něco uniká, nebo vůbec nechápou, proč zde musejí čekat. V davu se vyskytuje mnoho dětí a těhotných žen, jež touto situací nesmírně trpí. Vytahujeme však pouze ženy v osmém a devátém měsíci, případně úplné novorozence. Ostatním pomoci nemůžeme, je tu příliš mnoho lidí.
Od stanoviště autobusu se pomalu trousí další zoufalé a unavené skupinky. Když se jedné ženy zeptám, jestli jí mohu nějak pomoci, vrazí mi do ruky svou asi roční dceru. Dítě mě tahá za nos, zatímco si její matka protřepává unavené ruce. S Richardem začínáme rozvíjet teorii, proč autobusy nemůžou vozit ty lidi rovnou až nahoru na kopec, proč je, proboha, vyhazují dole, aby oni museli ještě dva kilometry šlapat se řvoucími dětmi a igelitovými taškami v rukách až sem, kde stejně budou čekat další nekonečné hodiny. „Bylo by nejlepší, kdyby je vozili přímo do toho tábora v Opatovači, co tomu brání?“ ptá se Richard, pro kterého má heslo „No Borders“ skutečně lidský rozměr. „Úplně nejlepší by bylo, kdyby je nakládali do letadel v Řecku a vozili je přímo do Německa, to bychom si všichni ušetřili tohle trápení, i prachy by se tím ušetřily,“ snažím se kontrovat.
Úplně nejjednodušší by samozřejmě bylo ukončit válku v Sýrii pomocí zásahu velmocí. V duchu pohybujeme imaginárními armádami po mapě světa, a přitom nepřestáváme rozdávat hladovým, promrzlým, ale velmi vděčným Syřanům, kteří se mačkají za kovovou zábranou, šálky přeslazeného čaje v plastových kelímcích. Válku nezastavíme, ale tohle je to nejmenší, co můžeme dělat. V té době jsme ještě nevěděli, že tito lidé měli ve své mizérii stále trochu štěstí a cesta za lepším životem v Evropě pro ně byla ve srovnání s jejich následovníky v nadcházejících letech vlastně docela snadná.
Příběh Afghánce Hamzy
Hamzu jsem potkal v uprchlickém táboře v Srbsku v roce 2017. Byl konec března a relativně pohostinná atmosféra, která provázela každou naši podzimní návštěvu, už dávno vyprchala. Všichni jsou teď promrzlí, protože velkokapacitní stany neposkytují žádnou ochranu proti chladu. Hlavním problémem je ale ponorková nemoc. Ti lidé spolu strávili namačkáni jeden na druhého bez sebemenšího práva na soukromí několik měsíců a těšili se, až jim počasí dovolí odejít na „game“. V pojmosloví, které se v uprchlických táborech ujalo, je „game“ výraz pro nelegální překročení hranice. On totiž jiný než nelegální způsob nyní ani neexistoval. V březnu 2016 se hranice Evropské unie uzavřely a lidem, kteří zůstali v uprchlických táborech na Balkáně, nezůstala jiná možnost než zkusit své štěstí na „game“, případně začít pracovat pro mafiánské struktury. Pro mafiány znamenalo uzavření hranic nejkrásnější dárek od vlád evropských států. Finanční žně, z kterých těží dodnes.
Hamza je Afghánec, jehož otec byl komunistický funkcionář zavražděný Talibanem, a celá jeho rodina tak byla neustále ve smrtelném nebezpečí. Hamza musel uprchnout před pomstou islamistů do sousedního Pákistánu, kde žil jako člověk druhé kategorie. Několikrát zkoušel žádat o víza do Austrálie a do USA. Bez úspěchu. Po čase se rozhodl pro cestu do Evropy. Poplatek pašerákům – sedm tisíc Euro – zaplatil jeho strýc. Hamza měl za sebou cestu na motorkách do Íránu, několik týdnů byl zavřen ve sklepě na íránsko-turecké hranici, poté se dostal autobusy do Istanbulu a přes hory do Bulharska, kde ho pašeráci bili, když kvůli únavě nechtěl pokračovat v cestě. V přeplněném táboře v Srbsku žil už několik měsíců na jedné posteli se svým nejlepším kamarádem. S inteligentním a pracovitým Hamzou jsem se rychle spřátelil, opravovali jsme spolu stoly, vyřezávali pálky na kriket nebo jsem se od něj učil pouštět draky, což je afghánský národní sport. Žádná země na světě v něm není lepší.
I na Hamzovi ale život v táboře zanechával psychické následky. Nedostatek soukromí, ponorka, omezené možnosti pohybu, monotónní dny bez představy, kdy tohle všechno skončí, vytvářejí z lidí těla bez duše, případně blázny, které rozčilují i zdánlivé maličkosti, jako když někdo dostal k obědu o pár brambor víc. V červenci Hamzovi „game“ vyšel a podařilo se mu dostat do té části Evropy, kde mu už nehrozila deportace. Hned za chorvatskou hranicí se na benzínce přivázal na poloosu kamionu páskem, který jsem mu před tím daroval. Osm hodin pak vydržel na spodku návěsu, dokud se nedostal až tam, kam potřeboval.
V Evropské unii pak Hamza získal mezinárodní ochranu, usadil se ve Francii, rychle se naučil jazyk a našel si práci jako překladatel pro policii. Začal malovat, čímž si ve svém městě získal určitou popularitu. Ve svých obrazech se vyrovnává s traumaty, která prožil. Jednou se mi svěřil, že nenávidí zelenou barvu: „Víš, když jsem se pokoušel dostat do Evropy, byl jsem neustále schovaný někde v lese. Na tohle období strašně nerad vzpomínám a zelená mi to připomíná.“ Dnes je tento praktikující muslim s komunistickou minulostí podporovatelem Marie Le Pen. Jeho touha zapadnout ho přivedla až k podpoře toho „nejvíce francouzského“, co ve své nové zemi objevil.
Překvapení v Srbsku
Debata o migraci v Česku pro mě byla traumatizující a únavná. Strach rozštěpil společnost na dva nesmiřitelné tábory. Nebylo výjimkou, že pro nás, kteří jsme prožili nějaký čas s uprchlíky, byly těžko stravitelné postoje obou těchto skupin. „Já už se dokážu bavit jen s lidma, kteří tam byli s náma,“ řekl mi jednou kamarád po návratu z místa, kde viděl tisíce zoufalých rodin s dětmi, jak se pokoušejí dosáhnout vytouženého bezpečí. I já jsem trpěl značnými předsudky. Zatímco odpůrce migrace jsem si představoval jako řemeslníky v montérkách či umaštěné, vlasaté agrometalisty v džínskách, příznivce jsem měl zažité jako velkoměstské hipstery, kteří od šálku s lehce nahořklou arabikou vysílají morální apely na svědomí národa.
Práce v Srbsku pro mě byla do jisté míry vysvobozením. Válka v bývalé Jugoslávii dala tamním lidem neopakovatelnou a těžko přenosnou zkušenost, díky které mohli vidět uprchlíky z války jinak a projektovat si do nich sami sebe. Při pohybu po srbském venkově jsem často narazil na lidi, u nichž mi instinkt napovídal, abych se s nimi do debaty o migraci nepouštěl. Zažíval jsem ale často pravý opak. Každý zde měl s migrací silnou osobní zkušenost. Jednou jsem vzal na cestě do tábora stopaře. Byl to odhadem padesátník, voják, mužný testosteronový typ.
„Odkud jsi, co tady děláš?“ ptá se voják.
„Z Česka, děláme v táborech s migranty,“ odpovídám.
„Kolik jich tam je?“
„Dva tisíce? Možná tři, nikdo přesně neví.“
„Ono je to tady těžké, zvlášť když jsou tam i ti, co chodí dělat bordel do města. Ale já to znám, jsem taky uprchlík."
„Co prosím?“
„Ano, z Chorvatska. V devadesátých letech tady byla válka. A když je válka, tak je to všechno na ‚pičku materinu‘, nikdo nevyhraje, všichni jen počítají mrtvé, obě strany. Děcka tu spala na zemi v tělocvičně. My jsme byli vojáci, museli jsme něco vydržet, ale tohle byly malé děti, co ani chodit nemohly, to nebylo lidské, to bylo zvěrstvo. A když pak zabijí tvoje rodiče nebo kamarády, když pohřbíš svoje děti, co ti dá země? K čemu je ti vlast?“
Rozloučím se s chlapíkem před jeho domem a odjíždím do uprchlického tábora mezi Kurdy, Syřany a Afghánce. Po cestě mi na Facebooku v diskusi vyskakuje asi po miliónté dotaz od někoho z Česka: „Proč nejdou ti lidé bránit svoji zem?“
___
Milan Votypka (* 1978) vystudoval sociální antropologii na Univerzitě Pardubice, pracoval jako učitel v Africe, pomáhal ve vyloučených lokalitách na východním Slovensku. V roce 2015 se přidal k českému dobrovolnickému hnutí a několik let vedl práci humanitární organizace Pomáháme lidem na útěku v Srbsku a v Bosně. V současnosti pracuje pro organizaci Člověk v tísni.
