Zvířata jako architekti a spolubydlící: mýtus či realita?
Zvířecí architektura je nesmírně zajímavá oblast, která nejednou inspirovala i lidská obydlí: od ptačích hnízd přes bobří hráze až po sofistikovaná mravenčí termitiště. Spolubydlení spojuje i takové druhy, které by se jinak ve volné přírodě hubily. Dokonce i naši předkové mívali až do 20. století ve zvyku žít s dobytkem pod jednou střechou. Divočejší zvířata se dnes učí přizpůsobovat tomu, jak je z jejich někdejších bydlišť vylučujeme.
V mnoha stvořitelských mýtech lidé na zem přicházejí jako bezbranné bytosti, které jsou odkázány na pomoc moudřejších tvorů na pomezí zvířat a lidí, kteří je učí zpívat i tančit, rozdělávat oheň, najít potravu, dávat si na sebe peří či srst a vytvářet si oděv, vařit, dělat nástroje, nebo si dokonce stavět obydlí. Například domy postavené z hlíny a slámy mohly být inspirovány třeba ptačími hnízdy vybudovanými z bláta, slin a stébel trávy.
Někteří odborníci jako Petr Pokorný takovou možnost připouštějí: „Klidně tomu tak mohlo být. Rozmanitost lidských obydlí je obrovská.“ A ovšem také těch zvířecích, dodejme.
Zvířecí vzduchotechnika a podzemní stáje
V češtině o nich zatím obsáhleji pojednávají hlavně publikace pro děti, jako jsou Stavitelé z říše zvířat (Host, 2021), ale i když to tak někdy může vypadat, nejde o knihy fantastické ani pohádkové. Některé zvířecí druhy skutečně vynikají těžko uvěřitelnou technickou zručností, například bobři, kteří, když je to možné, podle zooložky Jitky Uhlíkové zapíchají větve či klády do dna toku a zatíží kameny, a na tomto základě staví svoje hráze. Nebo ptáci krejčiříci, kteří zobákem proděravějí okraje dvou listů rostoucích nedaleko od sebe, sešijí je přízí vyrobenou z rostlinných vláken či pavučin, a tak si vytváří hnízdo, jehož stěny zůstávají živé.
Inženýrská řešení některých zvířecích staveb jsou tak efektivní, že se jimi inspirují i současní lidští stavitelé. Známý a často uváděný příklad, nejen v přehledu Biometrická architektura: Stavby inspirované přírodou, je Eastgate, nákupní středisko s kancelářskými prostory v Harare v Zimbabwe. Budova nemá nainstalované žádné konvenční chladicí ani tepelné systémy, a přesto dokáže regulovat svou teplotu po celý rok. Funguje totiž jako termitiště: „Mravenci staví mraveniště, ve kterých si pěstují vlastní potravu – domácí houby. Houby ovšem pro růst potřebují specifickou teplotu. Mravenci dosahují správné teploty pomocí tisíce větracích otvorů. Průduchy neustále otevírají, zavírají a různě propojují mezi sebou. Tím je vzduch nasáván dovnitř, kde cirkuluje. Architekti v Africe využili podobného principu. Vzduch vstupuje dovnitř spodní částí budovy, kde se betonové prvky a vzduch ohřívají nebo ochlazují navzájem podle toho, který prvek je teplejší. Následně vzduch odchází ven v horní části budovy.“
I další zvířecí obydlí mohou být složitě strukturovaná: u psouna prériového žijícího v rodinných klanech v podzemních norách se prý dá rozlišit zimní komůrka, ložnice, dětský pokoj a komůrka strážní.
Jednu noru někdy využívá i více druhů; aktéry takového neobvyklého soužití může být například liška s jezevcem, nebo dokonce liška s divokým králíkem. Jak tvrdí bioložka Sophia Kimmig: „Ačkoli králíci figurují na jídelníčku lišek, ty je v norách nenapadají. Existuje mezi nimi něco jako mírová dohoda.“
Nejsofistikovanější je ale možná zmíněný systém termitišť a mravenišť. Mravenci v nich pěstují nejen ony houby, ale dokonce v nich někdy chovají v jakýchsi „podzemních stájích“ i jiné živočichy, hlavně mšice. Jak napsala Jana Bucharová: „Mravenci se o mšice pečlivě starají, dojí medovici, ale v létě, kdy kvůli rozmnožování potřebují zvýšený přísun bílkovin, jdou některé mšice na porážku.“
Raději s kravami
Příklad s mravenci ovšem připomíná chování lidí, kteří také po staletí bydleli s mnoha ochočenými zvířaty pod jednou střechou. Především s kravami. Jak vysvětluje historička Milena Lenderová, roli hrály důvody prostorové i snaha využít živočišné teplo. A poněkud drsně, ale zcela realisticky dodává: „Kráva byla přece jen drahá, zatímco k hejnu dětí přišel člověk lehce.“ (To, jak byl tento dobytek pro naše předky důležitý a co vše kvůli němu byli schopni obětovat, naznačuje povídka Pro kravičku od Jindřicha Šimona Baara.)
Lidé měli dobytek přes chodbu a žili s ním pod jednou střechou. Bylo to opatření pro případ, kdy napadlo hodně sněhu a nedalo se vylézt z chalupy. Roubená část stavení byla obytná, kamenná sloužila jako chlév. Biolog Jaroslav Petr vzpomíná, že taková stavení vídal v provozu ještě v 70. letech 20. století v Krkonoších.
Etnografka a historička Lydia Petráňová potvrzuje, že zvláště v regionech s dlouhotrvající zimou a sněhovou pokrývkou se do chléva vstupovalo přímo ze síně. V samotné (lidmi obývané) světnici dobytek nebyl, ale „zjara tu u kamen nebo pod lavicí hospodyně dočasně přechovávaly mláďata (housata, kuřata i kůzlata), a to ještě ve 20. století“.
Podle historika Martina Nodla čeledíni a děvečky na statku spávali přímo ve stáji u krav a koní. Dokonce se u něj v rodině vypráví o jedné děvečce, která v prvorepublikovém období na jejich statku sice měla svoji soukromou komůrku, ale i přesto preferovala spát s kravami.
Zvíře v současném městě
Rovněž divoká zvířata se stále více přizpůsobují životu v městské krajině, kterou si ovšem, třeba podle knihy Planeta Praha: Průvodce nečekaně pestrou přírodou města, „interpretují“ po svém: okraje silnic – přes zimu zásobované solí – jsou pro ně slanisky, prostory mezi supermarkety stepí či lesostepí, výškové budovy skalami, do kterých jsou ptáci schopni si vyklovat „polystyrenové doupě“.
A také si kreativně přizpůsobují naše civilizační artefakty. Jak uvádí Jaroslav Petr: „Například vrány černé a straky obecné si postavily základ pro hnízdo z drátěných špic, které se dávají na budovy, aby si tam ptáci nestavěli hnízda. Vrány a straky ty dráty utrhaly a nanosily si je na stromy. Včely čalounice si postavily kompletně hnízdo z plastů. Syslové už přišli na to, že když si vyhloubí noru pod vybetonovaným pozemkem, žijí si jako v bunkru – nikdo se k nim totiž shora neprohrabe.“
Ano, lidé přebírají jejich přírodní stanoviště pro zemědělství a ničí stále více původních zvířecích obydlí, takže divoká zvířata se na oplátku snaží stěhovat k nám domů. Nebo do jiných budov: ostatně učí se to už dlouho. Paleontolog a geolog Radek Mikuláš dokládá, že minimálně už v ptolemaiovské éře (323 př. n. l. – 30 př. n. l.) byly staroegyptské pyramidy osidlovány včelami, ale také jinými druhy hmyzu, hlavně brouky.
Někteří autoři v tomto smyslu mluví o tom, že i divoká zvěř trpí „bytovou krizí“. Michelle Reynolds, specialistka na výzkum divoké zvěře v PETA Foundation (People for the Ethical Treatment of Animals), neziskové organizaci bojující za práva zvířat, v článku Wildlife has housing crisis and needs help, vyzývala: „Životně důležitá věc, kterou může každý z nás udělat pro divokou přírodu, pramení z lekce, kterou jsme se naučili jako malé děti: Sdílejte.“
Přímo z našich obydlí ovšem zvěř zpravidla vyháníme, pokud se nejedná o domácí mazlíčky, na které vedle psů a koček někteří spoluobčané povýšili třeba i domácí prase. Jen málokteří lidé jsou tak otevření divokým tvorům jako zoolog a cestovatel Miloslav Nevrlý (1933). Ten o bytě, kde žil se svojí rodinou, v rozhovorové knize Náčelník říká, že přes zimu tam s nimi občas žijí i krásné žlutohrdlé lesní myšice. Přidává zdůvodnění: „Mají na to právo, vždyť náš starý dům stojí tam, kde kdysi býval jejich les.“ A v divočině rád přespává tam, kam se uchylují i ostatní živočichové, takže tam pravidelně prožívá takováto setkání: „Březnové ráno pod skalním převisem – studené boty, vlasy a vousy vonící březovým dýmem, touha zůstat co nejdéle ve vyhřátém spacím pytli. Mezi zuby skřípá písek v ovesných vločkách. Za zády se ti ozve zvuk. Pět metrů od vychládajícího ohniště přechází v novém sněhu beze spěchu, ale s ostražitým funěním obrovský kňour. Vidíš, jak tě pozoruje, ale nenechá se rušit, stoupá mezi stromy svou stezkou k hřebeni“. Nevrlý je ovšem velmi nekonvenční člověk, možná i mystik skrytý v těle městského muzejníka, který o místech, jimiž prochází, a to, co na nich prožívá, dokáže popsat v pojmech čehosi myticky prazákladního. Nebo pro někoho snad až zázračně pohádkového a neskutečného.
Ovšem jeho postřeh, že naše příbytky stojí tam, kde kdysi žili a bydleli zcela jiní živočichové, je zcela reálný a mohl by jednou mít i konkrétní důsledky v tom, jak stavět domy tak, aby je s námi mohli sdílet i další tvorové...
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
