Zpověď elity národa
Gymnázia jsou považována za ty nejprestižnější obory, které mezi českými středními školami najdeme. Jak vám ovšem potvrdí nejeden přehlcený gymnazista, mají i své stinné stránky, o kterých se tolik nemluví. Jaké jsou? A jak by je měnili samotní studující?
Frustrace. Nenaplněná očekávání. Únava. Biflování. Kvanta informací bez kontextu. Stres ze známkování. To jsou první asociace, které se mi vybaví při vyslovení slovního spojení studium na gymnáziu. Odešla jsem na něj ze sedmé třídy jakožto „studijní typ“, který byl na základní škole šikanován a měl „na víc“. Očekávala jsem, že přijdu do inspirativního prostředí, jež mi umožní se rozvíjet více než základka. Deziluzi mi způsobilo vzdělání, které z naprosté většiny probíhá stylem „naučím se na test a vyplivnu to na papír“ ve třídě dalších třiceti lidí. Těm jejich vyučující nikdy nebudou moci věnovat pozornost, jakou by si zasloužili. Systém, který v 16. století vytvořily církevní řády pro výuku latiny a řečtiny a který umožňoval žákům jít na univerzitu, je dodnes takový časem netknutý svět sám pro sebe.
Přesto se nedá popřít, že o všeobecné vzdělání stojí daleko více dětí, než kolik se k němu reálně má šanci dostat. Umožňuje totiž žákyním a žákům zadarmo prozkoumat různé obory, aby mohli odložit výběr zaměstnání a plně se rozhodnout až v osmnácti letech. Ale přístup k těmto vysoce žádaným školám je mnohdy, hlavně ve větších městech, zapečetěn sociálním statusem jejich rodin. Rodiče zájemců*kyň o vzdělání na gymnáziích mají zpravidla vyšší vzdělání a často i vyšší příjmy. Ty jim umožňují utrácet spoustu peněz za přípravné kurzy, bez kterých je zpravidla mnohonásobně těžší dostat se na vysokou školu. Z přijímaček se tak stal byznys, na kterém ve velkém vydělávají soukromé firmy.
Tento problém se ještě více znásobuje u víceletých gymnáziích, které existují jen kvůli nevyhovující úrovni základních škol. Otázka, zda zvyšují vzdělanostní (a tudíž sociální) nerovnosti, nebo pomáhají nadané mládeži posouvat se po cestě kupředu, nemá jednoznačnou odpověď. Stejně diskutabilní je i potřeba všeobecných gymnázií jako takových. V dnešní době máme k dispozici takřka veškeré informace z rámcových vzdělávacích problémů během chvilky na internetu. Možná by tak bylo třeba přehodnotit relevanci testů, které tvoří gro vzdělávání na těchto středních školách. Což se ale v důsledku plných tříd kvůli nedostatku gymnázií a lyceí dělá zhurta.
Podobu „nejlepšího“ školství v Česku utvářejí odborníci*e a politici*čky vyššího a středního věku, kteří už mají střední dávno za sebou. Skrze tuto reportáž bych chtěla na konci školního roku 2024/25 nabídnout hlas svým vrstevníkům a vrstevnicím z gymnázií napříč republikou. Pokud je totiž jedna věc, kterou tyto instituce zoufale potřebují, tak je to demokracie zdola a větší autonomie studujících.
Žáci vs. kraj
„Moje mamka chtěla, abych šla na zdravotní sestru, a mně se ten nápad vůbec nelíbil. Měla jsem vždy dobré známky, věřila jsem si a podala přihlášku na gymnázium. Musela jsem rodiče hodně přemlouvat, na rozdíl od spolužáků, kteří mají vzdělanější rodiče a byli na gympl v podstatě dotlačeni. Se spoustou z nich si nemám co říct,“ vypráví mi Valerie, gymnazistka z většího města v Moravskoslezském kraji. Jako jediná ze třídy nemá vysokoškolsky vzdělané rodiče, přesto má výborný prospěch. „Pro rodiče bylo to, že jsem se dostala na gympl, něco neskutečného. Říkali mi, že pochopí, když budu mít čtyřku, protože je to gympl. Když ale zjistili, že nosím celkem dobré známky, tak už ty špatné nepřicházejí v úvahu. Cítím tlak – když dostanu horší známku, cítím se psychicky hůř a hned přemýšlím, jak si ji opravím. Zároveň pro mě známky nejsou zase tak důležité. Neustále ve mně probíhá boj kvůli tomu, že cítím nutkání učit se hrozně moc na předměty, které ve finále vůbec nechci studovat. Jsem na to zvyklá už od základky,“ podotýká premiantka třídy.
Jan studující ve stejném kraji, ale v menším městě, vnímá situaci na své střední odlišně. „Ve třídě máme docela dost lidí, co jsou na tom podobně jako já a nemají rodiče s vyšším vzděláním. Několik dětí má rodiče s vysokou, ale člověk by to na nich nepoznal.“ Zkusit přijímačky na osmileté gymnázium ho namotivoval „člen rodiny, který má vysokoškolské vzdělání. Viděl jsem, že je inteligentní a že má dobrou práci, a tak mi přišlo, že vysoká škola bude asi dobrý krok.“
Jan vyzdvihuje důležitost ponechání gymnázia v jeho lokalitě, kde funguje jako „spádová střední škola“. Tím oponuje svému vlastnímu kraji, který odmítá navýšit kapacity nebo otevírat nová gymnázia a lycea kvůli lobbingu lokálního průmyslu. Přitom Moravskoslezský kraj čelí devítiprocentní nezaměstnanosti absolventů*ek nematuritních oborů, druhé největší v republice po Ústeckém kraji. „Gymply mají svůj význam především v menších městech, protože kdyby se náš gympl změnil na učňák nebo na odbornou střední, tak kde by na to řemeslo brali lidi z těch vesnic? Máme na škole tři sta padesát studentů a každého baví něco jiného. V tom je kouzlo gymplu – posbírá děti z okolí a široce je vzdělává, takže se potom mohou lépe uplatnit. Nedokážu si ale představit, že by to stejné množství lidí chtělo studovat řemeslo,“ komentuje loterii českého školství maturant.
Za další problém považují studentka a student vzdálenost svých krajů od příležitostí neformálního vzdělávání ve velkých městech. „Dlouho se už plánuju odstěhovat, protože často vidím na internetu něco o nějaké skvělé aktivitě a vždycky se koná v Praze. V kraji nic pořádně není. Kvůli mnoha příležitostem musím jezdit daleko nebo je dělat online,“ zmiňuje Valerie. „Zúčastnil jsem se jednoho vzdělávacího programu nebo i soutěže Středoškolák roku. Obě akce se pořádaly v Praze. Musel jsem jet ze svojí vesnice do většího města, potom z města do Ostravy, z ní tři hodiny do Prahy a pak zase zpátky. Je pro mě tedy složitější dělat aktivity, které bych chtěl, nebo se angažovat ve vzdělávací politice. Jako řešení mě napadá decentralizace těchto aktivit, protože ač je Moravskoslezský kraj čtvrtý nejlidnatější po Praze, Středočeském a Jihomoravském kraji, nemáme tu odpovídající příležitosti,“ doplňuje dívku Jan.
Letos jen jedno duševní zhroucení
Hlavní město může tedy pro mnohé působit jako mekka kvalitního vzdělávání, včetně toho gymnaziálního. Hlavně o víceleté obory je v Praze ohromný zájem, kapacity všeobecných gymnázií tomu ale vůbec neodpovídají. Velkému přetlaku zde nahrává do karet také fakt, že třetina zájemců*kyň o pražské střední školy dojíždí ze Středočeského kraje. K úspěšnému přijetí zde bylo potřeba získat mnohonásobně více bodů než v jiných krajích. Mezi nejžádanějším pražským gymnáziem a nejméně žádaným gymnáziem v Ústeckém kraji byl rozdíl v průměru až čtyřicet bodů.
Poskytují ale „elitní“ velkoměstská gymnázia přívětivé, podporující prostředí? Ne nutně, jak dokazují vyprávění dvou maturantek ze dvou různých škol, Elišky a Magdaleny.
Eliška, žákyně osmiletého veřejného gymnázia, pokračovala v páté třídě ve stopách svojí sestry. Ta si vybrala „vyhlášenou“ školu kvůli její tehdejší dobré pověsti. Obě sestry ale při studiu narazily na vedení, které se od dob komunizmu takřka nevyměnilo. „Pociťuju velký tlak na výkon a známky. Pořád porovnávají v tabulkách, která třída je chytřejší než jiná. V prostředí školy se člověk necítí bezpečně. Žák je na posledním místě a jestli je někdo po něm, tak je to vyučující,“ poukazuje mladá žena na šikanu oblíbených učitelů*ek ze strany ředitele. „Ředitel se drží ve své funkci, protože má kamarády na vyšších pozicích. Pro děti i pro rodiče je takřka nemožné situaci řešit, protože na schůzkách s vedením zpravidla sedí spousta učitelů a učitelek a oni s nimi nechtějí jít do konfliktu.“
Za jediné velké pozitivum svojí školy (kromě několika dobrých učitelů*ek) považuje Eliška to, že ji náročnost výuky a množství stresu připraví na vysokou školu. „Lidé, kteří náš gympl zvládnou, jsou v životě neuvěřitelně odolní. Učitelé proti nám používají argument, že se s podobnými lidmi budeme setkávat i dále, a bohužel je to pravda. My si všechny klacky, které nám házejí pod nohy, vyzkoušíme teď a pak nás podobné situace v dospělém životě nerozhodí,“ podotýká budoucí vysokoškolačka.
Zcela protikladnou zkušenost dívka nabyla na svém ročním pobytu v Nizozemí. „Věděla jsem, že ať vyjedu kamkoliv, dá mi rok v zahraničí mnohem víc než rok v Česku. Nejvíc mě pozitivně šokovalo to, že se o mě v Nizozemí zajímali jako o člověka. Když jsem školu nedávala, tak se mě učitelé ptali, s čím mi mohou pomoci, na rozdíl od očekávaného ponižování. Testy byly založeny na pochopení, ne na pouhém memorování,“ cení Eliška.
Magdalena je momentálně také v osmém ročníku, ale na jednom z „nejprestižnějších“ soukromých gymnázií v Česku. Časté zastoupení dětí z bohatých rodin v malých třídních kolektivech podle ní vytváří lehce elitářské prostředí. „Chtěli bychom jet po maturitě na třídní výlet. Pár lidí ze třídy si usmyslelo, že buďto pojedeme do Chorvatska k moři, nebo vůbec. To vychází zhruba na 20 000 korun za týdenní pobyt. Zdaleka ne každý si něco takového může dovolit. Když ale na výlet nepojede, částečně ho to vyřadí z kolektivu,“ všímá si. Gymnázium ale nabízí i částečná či úplná sociální stipendia.
Pro studentku jsou příjemné hlavně menší třídy a modernější styl výuky než na státních gymnáziích. Na rozdíl od Elišky, která musela po návratu plnit těžké postupové zkoušky, škola nabízí možnost výjezdů do zahraničí v jednom ročníku, který je jim speciálně přizpůsoben. Když se jí ovšem zeptám na psychickou náročnost studia, Magdalena přitakává vrstevnici. „Čeština je extrémně těžká. Hrozně nás v hodinách buzerují, a přitom většině z nás bude velká část učiva k ničemu. Matematika je taky hodně náročná, protože máme povinné věci, které se na jiných školách vyžadují jen v seminářích… Letos jsem se kvůli škole mentálně zhroutila jen jednou, což je pokrok,“ přiznává gymnazistka.
Magdalena začala pociťovat špatné pocity kvůli studiu už na nižším gymnáziu, kde si „vypěstovala návyk, že neumím nikdy odpočívat. Je na nás vyvíjen zbytečně velký tlak, a to hlavně v méně důležitých předmětech typu čeština. Loni jsem dostala dvojku z matematiky a úplně se kvůli ní hroutila, chodila jsem dvakrát týdně na doučování. Píšeme taky připouštěcí testy k maturitě, ty jsou všeobecně nenáviděné. Já vím, že kvůli tomuhle pak asi zvládnu vysokou školu, ale teď to nedokážu posoudit,“ smutně konstatuje.
Čas na změnu
Kromě Valerie, Jana, Elišky a Magdaleny jsem vyzpovídala dalších deset studujících na gymnáziích nebo čerstvě na vysokých školách. Mnozí sdíleli smíšené či vysloveně negativní pocity ze studia, ale i příklady dobré praxe a vize změny, kterou by si přáli na gymnáziích vidět.
Opakovaně jsem slyšela, že pro středoškoláky*čky je důležité zvýšení prestiže učitelského povolání a jemu odpovídající finanční ohodnocení. „Musí učit lidé, kteří opravdu chtějí učit. Učitelé by měli být lépe ohodnoceni, aby ti skutečně kvalitní neměli větší motivaci jít například na práva jen kvůli tomu, že si na nich vydělají větší peníze. Je důležité udělat učitelství atraktivním, aby se mu lidé chtěli věnovat a nebyla to práce spojovaná s vyhořením a konflikty s dětmi,“ říká studentka prvního ročníku vysoké školy Laura.
Často se zmiňuje i nutnost revize učebních plánů a náplně jednotlivých předmětů, což vypovídá o tom, že současná generace nechce zůstat konformní a učit se mnoho nadbytečných informací jen proto, že „to tak vždycky bylo“. Eliška, studentka třetího ročníku gymnázia v Brně, na otázku, co by změnila na českých gymnáziích, rázně odpovídá: „Je všechno, co je v RVP [rámcových vzdělávacích programech; pozn. ed.], opravdu nutné? Chtěla bych ubrat zbytečné detaily a naopak dát větší prostor profilaci už v nižších ročnících. Za mě by změna stavu, kdy se musíme do hloubky učit dějepis, chemii, geografii, ZSV, biologii atd., do podoby vzdělávání, kdy se každý bude moci věnovat tomu, co ho zajímá, výrazně prospěla mentálnímu zdraví studujících. Ať si starší lidé říkají kecy typu ‚vy nic nevydržíte‘. Oni se toho nemuseli učit tolik co my.“ Rovněž Magdalena si myslí, že by lidé u moci v oblasti školství měli „vzít v úvahu, že dnes si nepotřebujeme věci pamatovat, ale rozumět jim. Bohužel se ale věci, kterým bychom měli rozumět, jako jsou finance, IT, mezinárodní vztahy či politiku, musíme učit sami a tlačeny jsou do nás zbytečnosti jako hlavní města Asie, data bitev nebo díla spisovatelů.“
Větší míře specializace fandí i Jan. „Vysokoškoláků v České republice je málo, a když umožníme gymnazistům větší specializaci už ve třetím a čtvrtém ročníku a budeme je podporovat ve výběru vysoké, dospějeme k většímu počtu vysokoškoláků. Škola člověka v podstatě donutí najít si své zaměření dříve, než půjde na vysokou, a nebude tak muset dlouho tápat,“ zamýšlí se student.
Nadějné alternativy
Kromě soukromých škol existují i organizace a programy neformálního vzdělávání, které se snaží situaci na gymnáziích měnit nebo tvořit spravedlivější a modernější alternativu.
Julie, studentka gymnázia v malém městě na Vysočině, si letos prochází programem Generace Symbiocén. Ten se pokouší reagovat na krize současného světa, především té klimatické, vzděláváním o jejich kořenech a snaží se motivovat mladé lidi ke změně systému, včetně toho školského. Poznávání zde neprobíhá formou přednášek, ale skrze smysly, tělesné prožívání a interakce ve skupině. Podle Julie by se dal do širšího vzdělávacího systému (nejen) gymnázií přenést princip kolektivního učení. „Třída není jen od toho, aby poslouchala učitele. Každý by mohl v ideálním vesmíru do hodin přinášet něco svého, a nejen do sebe nechávat hustit informace,“ vysvětluje.
Adam, žák soukromého pražského gymnázia, je naopak členem spolku Česká středoškolská unie. Ten zastupuje zájmy středoškoláků*ček, snaží se měnit vzdělávací politiku a podporovat studentské samosprávy. Gymnazista se do ČSU přidal proto, že chce kvalitní vzdělání, jakého dosáhl on sám, zpřístupnit více mladým lidem. „Jde nám o to, aby se ve školách kladl důraz na klíčové kompetence, které obsahuje RVP. Chceme také zvýšit procento všeobecných středních škol, protože nevíme, co nás v budoucnosti čeká, a podle nás je dobré mít možnost naučit se víc než jeden obor,“ objasňuje Adam hlavní cíle iniciativy. Organizace propojuje školní parlamenty, dodává jim inspiraci k jejich fungování a také se schází s politiky, kteří jsou v současné době relativně otevření názorům studujících. Podle studenta to dokládá například letošní vznik nového poradního orgánu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Panel mládeže (ve kterém je ovšem zastoupeno jen zhruba dvacet mladých lidí z celé republiky).
Z rozhovorů si odnáším dojem, že školství se dá nejlépe měnit skrze sdružování, mluvení o problémech nahlas a naslouchání si. Jde o přímý protiklad k toxického individualizmu a hierarchiím, které jsou na mnoha gymnáziích bohužel stále přítomné.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
