Za hranice kateder mediálních studií: interdisciplinární teorie médií Jussiho Parikky
Jak nová média a digitální infrastruktury drancují přírodní zdroje? Stěžejní dílo finského mediálního teoretika a první česká původní monografie jsou cennými přírůstky k takzvané archeologii médií.
Dílo finského mediálního teoretika Jussiho Parikky není v českém prostředí zcela neznámé. Vůbec poprvé vyšla část knihy Geologie médií v českém překladu v knize Objekt (Kvalitář, 2015) sestavené filozofem Václavem Janoščíkem. O pět let později pak vyšla kniha kompletní v překladu Jana Petříčka (Karolinum, 2020) a s doslovem filozofky Dity Malečkové. Jako hostující profesor na pražské FAMU vedl Parikka od roku 2019 až donedávna výzkumný tým zabývající se operačními obrazy a vizuální kulturou. Stěžejní kniha Co je to archeologie médií? vyšla Parikkovi koncem loňského roku v překladu Michala Šimůnka v Nakladatelství akademie múzických umění v Praze (NAMU). Parikka v této knize představuje archeologii médií, či spíše svou vlastní specifickou verzi takzvané archeologie médií, což je disciplína, jež se věnuje zkoumání materiální podstaty našich mediálních technologií. Ke knize byl navíc vydán druhý doplňující svazek mediálního teoretika Martina Charváta Jussi Parikka: Od archeologie ke geologii médií, který v českém prostředí představuje vůbec první monografii věnovanou Parikkovi a jeho myšlení.
Archeologie médií představuje významný a mnohovrstevnatý přístup na poli současné mediální teorie. Neexistuje přitom pouze jedna archeologie médií jako nějaká metoda, kterou by jednotliví teoretikové a teoretičky přejímali a mechanicky aplikovali. A platí to i pro Parikku, jehož pojem geologie médií lze chápat právě jako spíše jistou subdisciplínu archeologie médií než zcela novým přístup. Přesto ale jde o užitečný nástroj, pomocí něhož dnes můžeme uvažovat a mluvit o mediálních technologiích, digitálních infrastrukturách a komunikačních prostředcích.
Nový archivář: (novo)mediální diskurz a materialita médií
„Ve městě byl jmenován nový archivář. Ale byl skutečně někým jmenován? Nepracuje spíš podle svých vlastních instrukcí?“ Těmito slovy uvádí francouzský filozof Gilles Deleuze knihu Foucault, věnovanou svému generačním souputníkovi, filozofovi a historikovi Michelu Foucaultovi. Ten patří k hlavním inspiračním zdrojům archeologie médií. Jussi Parikka na Foucaulta navazuje při analýzách způsobů, kterým se (novo)mediální diskurz utváří. Dle Charváta se navíc samotný pojem archivu v Parikkově užití stává uzlovým bodem, skrze nějž lze analyzovat způsob, kterým dochází ke kumulaci, distribuci a uchovávání informací. Oproti Foucaultovi však Parikka – mimo jiné společně s dalším mediálním archeologem, Wolfgangem Ernstem – klade důraz na materiální podmínky utváření archivu a materiality technologie, jež jsou předpokladem fungování konkrétních médií. Ernstův (novo)mediální archiv je pak zdrojem digitální (strojové) paměti. Ta je dle Ernsta především otázkou na algoritmické kalkulaci založené ontologii paměti.
Jak mediální archeologie, tak geologie médií, byť se věnují minulosti mediálních technologií, obrací svůj zrak k budoucnosti. Archeologie médií odkrývá systematicky přehlížené aspekty historie médií, čímž nabízí nové pohledy na mediální realitu. Geologie médií pak směřuje pozornost k materiální geologické základně digitálních infrastruktur.
Rozhodně nelze opomenout také zakladatele archeologie médií Erkkiho Huhtama. Ten se ve svých pracích věnoval archeologii interaktivity, filmového plátna nebo pohyblivých panoramat a vzájemná spolupráce silně ovlivnila Parikkovo vlastní pojetí archeologie médií. Huhtamo též čerpal řadu inspirací na poli literární vědy: od literárního teoretika Ernsta Roberta Curtiuse z jeho knihy Evropská literatura a latinský středověk přejal koncept topoi (v češtině se též užívají ekvivalenty topos či topika) a aplikoval jej na sféru mediální kultury.
Stejně tak patří mezi zdroje archeologie médií již zmiňovaný Gilles Deleuze. Jak ve své knize upozorňuje Martin Charvát, pro Parikku je příznačný „rhizomatický způsob psaní, vyznačující se modulárním spojováním kratších fragmentů do většího celku ex post“. I sám Charvát svou parikkovskou monografii uvádí, nikoliv však samoúčelně, výše citovaným výrokem Deleuze, a do jisté míry tak vytváří jakýsi metaodkaz na jeho knihu. Kromě genealogie Parikkova myšlení od archeologie médií ke geologii médií, která představuje jakousi vrcholnou formu Parikkova vlastního pojetí archeologie médií, obsahuje kniha i jeden kratší rozhovor, který Charvát s Parikkou vedl a také překlad Parikkova textu O studiu médií: za hranice mediálních studií, který zasazuje archeologii médií do kontextu současné mediální teorie.
Oproti dalším současným trendům ve studiu technologie – které řeší technologické infrastruktury (např. Keller Easterling ve své knize The Extrastatecraft), či naopak planetární perspektivu, z níž lze technologii nahlížet jako neodmyslitelnou součást nějaké větší megastruktury (Benjamin Bratton) – představuje archeologie médií historický pohled archeologů a archivářů, který se vzpírá tradičnímu pojetí dějin médií nabízenému běžnou mediální teorií. Jak tvrdí Charvát, archeologie médií „promýšlí, jak je digitální kultura tvořena záhyby času, ‚vrstvami‘, jež vytváří podloží a podmínky její diskurzivní artikulace a nediskurzivní praxe.“
Samotnou metodu archeologie médií je náročné definovat, neboť se nejedná o žádnou unifikovanou metodu. Nelze ji považovat ani za jednotnou vědní disciplínu, nýbrž odlišný soubor přístupů, lišící se napříč jednotlivými zeměmi a pracovištěmi, který však spojuje, slovy Charváta, „vědomí nemožnosti psát tradiční dějiny médií, ale zároveň nemožnosti je, v přerývané a diskontinuální formě, nepsat.“ O této různosti velmi dobře vypovídá například významná kolektivní monografie sestavená Jussim Parikkou a Erkkim Huhtamem Media Archaeology: Approaches, Applications, and Implications z roku 2011, která sdružuje řadu autorek a autorů věnujících se archeologii médií, každá a každý ve svém vlastním specifickém kontextu.
Jedním z motivů, který archeology a archeoložky médií od Friedricha Kittlera až po Parikku a autorstvo mladší generace spojuje, je důraz na druhou světovou válku jakožto klíčový bod akcelerace technologického vývoje. Jak přímo komentuje Charvát: „Parikka za moment zrodu současné digitální kultury, jež se radikálně vymyká koncepcím stálého, nepružného a homogenního systému, považuje horečnatý rozvoj technik komputace během druhé světové války.“
Archeologii médií však navzdory sdíleným tématům a pojetím dějin mediálních technologií tvoří různé přístupy a teorie. Parikka v knize Co je to archeologie médií? ukazuje jak na styčné body, tak na odlišnosti těchto různých teoretických přístupů:
některé metody a teorie totiž zaměřují pozornost na detailní porozumění technickým aspektům technologií; jiné zdůrazňují opomíjené či zapomenuté cesty, kterými se ubíraly dějiny médií; další rozvíjí teoretické úvahy o mediálnětechnologických podmínkách současné kultury. Některé jsou materiální, některé se zaměřují na imaginární technologie, jež nelze omezit jen na ta média, která skutečně existují či existovala.
Parikka však upozorňuje na zásadní rozdíl mezi historií a archeologií médií, přičemž v tomto případě přejímá rozdělení od německého filozofa, mediálního teoretika a kunsthistorika Knuta Ebelinga. Dle něj totiž historie a archeologie představují dva způsoby, jakými se lze vztahovat k času a materialitě. Zatímco historii reprezentují texty a příběhy, archeologii reprezentují hmotné pozůstatky a materiály, které tvoří „temporální vrstvy a podmínky existence věcí, které jsou předmětem bádání v humanitních vědách.“
Ptáme-li se po charakteristice archeologie médií, nabízí se odpověď, že je bytostně interdisciplinární. Jak Parikka v Co je to archeologie médií? uvádí, „… archeologie médií nebyla nikdy zakotvena jen v jedné disciplíně. Místo toho se potuluje mezi mediálními a filmovými studiemi, historií umění a konkrétní uměleckou činností, mezi historií techniky a historií vědy.“ Problém definice nějaké jasné metody, kterou by archeologie médií disponovala, tedy spočívá rovněž ve skutečnosti, že srocuje široké množství přístupů různých vědních oborů. Z hlediska této interdisciplinarity se pak jako nejvhodnější jeví Parikkou navrhovaná definice, dle které je archeologie médií „katalyzátorem a prostředkem interdisciplinárního zkoumání světů technologií, poskytuje však také alternativní metodologie studiím masových médií a komunikace.“
Obrat k materialitě: od archeologie ke geologii
Významný obrat v Parikkově archeologii médií přichází s vydáním jeho knihy Geologie médií, kde svou pozornost obrací k materiálnímu základu i mnohdy zdánlivě imateriálních technologických produktů. Teoretik Jiří Sirůček ve své knize Neklidné hranice (Display, 2022) tvrdí, že Parikka svým dílem dokládá, jak se často „i velmi banální technologie skládají z nerostů starých miliony let, jejichž skupenství předchází existenci celého lidstva. Člověk tak na svém telefonu neinteraguje každodenně pouze se svoji mediální bublinou, ale i s materiály starými miliardy let.“ Filozofka Dita Malečková zase v souvislosti s Parikkovým přístupem v Geologií médií v doslovu k českému vydání knihy hovoří o díle „psychogeofyzikální kartografie globální sítě zahrnující různé prostory a časy, různé úrovně materiality a virtuality“.
Tento Parikkův obrat k materialitě mediálních technologií v sobě nese silný ekologický rozměr. V knize se zabývá otázkami jako „rostoucí problém odpadu tvořeného vyřazenými mediálními přístroji. Další aspekt se pak týká energie a elektřiny: například cloudové služby jsou nadále do značné míry závislé na neobnovitelných zdrojích s vysokými emisemi CO2.“ Tento přístup nutně nabývá silně politického rozměru, neboť odhaluje negativní externality naší každodenní spotřeby a problematizuje způsob, jak jednorázově a nezodpovědně jako lidstvo zacházíme s neobnovitelnými zdroji. Na extrakci přírodních zdrojů je postavena celá naše současná mediální kultura, jak v návaznosti na Parikku ve své knize Vystřihni – nalep (Akropolis, 2022) dodává mediální teoretik Miloš Hroch tvrzením, že „mediální teorie částečně zapomněla na existenci Země jako základního předpokladu (a zdroje) pro média, ačkoliv bez těžby minerálů by byla naše mediální kultura nemyslitelná.“
Českému čtenářstvu se s knihou Co je to archeologie médií do rukou konečně dostává Parikkovo stěžejní metodologické dílo. Svým obsahem může podnítit i pracoviště mimo univerzitní katedry mediálních a filmových studií. Jak ostatně sám Parikka v závěru knihy tvrdí, archeologii médií „lze nalézt na různých místech, a to jak v institucích, tak mimo ně: v archivech, uměleckých ateliérech, muzejních prostorách nebo recyklačních centrech.“ Monografie Martina Charváta pak nepředstavuje o nic méně cenný příspěvek, protože Parikkovo myšlení zasazuje do širšího kontextu a představuje i ty jeho oblasti, které u nás díky absenci dalších překladů nejsou dosud tolik známy. Snad se v následujících letech dočkáme i dalších překladů, a to nejen Jussiho Parikky, ale také dalších mediálních archeologů a archeoložek. Ať rozkvétá sto květů archeologie médií, ať soupeří sto škol učení!
