Vystrojit hostinu na kostech evropské modernity

David Šír

Antropofagismus je brazilský umělecko-filosofický žánr, který o dlouhá desetiletí předešel současné ekologické a postkoloniální debaty. Bezmála před sto lety upřel pozornost ke kosmologickým praktikám domorodé Amazonie. Z tupijského kanibalského rituálu vyvodil kulturní strategii kolonizovaného, který měl čerpat sílu „pojídáním“ intelektuálního světa kolonizátora. Vydáme se tedy po stopách evropské filosofie, která v hlubinách tropického temného lesa potkala domorodé lidožrouty. Koncepty, pozřené domorodými ústy a zpracované působením trávicích šťáv, se k nám v pozměněné podobě vrátily.
 

Mentalita kolonizovaného se vyznačuje nesamostatností. Na druhém závisí jako na vzoru hodném imitace. Cítí se pozadu v čase, a pokud chce dojít uznání, musí civilizovaného „dohnat“. Ovšem horizont pravé civilizace neustále ustupuje jako přelud; jakmile se jej pokusíme dotknout, rozplyne se. Pochopení této nemožnosti plodí ressentiment, zahořklost, jejímž politickým výrazem je nacionalistické uzavírání hranic, ideologie návratu k etnickým nebo ortodoxně náboženským kořenům. Tak se na hraně západní modernity jako svět zmítáme mezi nemožnou globalitou a lokalistickým regresem. Sledujeme vzestup anti-globalistického šovinismu (s eurasijským Východem jako globálním ambasadorem), jehož pravdou je válka: pud zániku vstříc apokalypse jako obzoru finální spásy. Západ ovšem také „není, co býval“, a jisté je přinejmenším to, že pokud si má v novém světě uchovat své otevřené liberální hodnoty, nesmí se bát šoku, který bude provázet jeho hlubokou proměnu.

Ovšem podle jakého vzoru by se měl proměnit ten, kdo sám býval posledním pravzorem, který měli ostatní napodobovat? Na soumraku moderního světa je snad nejvyšší čas se poohlédnout po epistemologiích globálního Jihu, inspirovat se myšlením lidí, pro něž byla apokalypsa žitou realitou posledních několika staletí a kteří nabízejí odlišné strategie pro orientaci v kontradikcích moderní civilizace. Po vzoru domorodého antropofága – a jeho kulturních tlumočníků z řad brazilské avantgardy dvacátého století – se například můžeme rozhodnout západní modernitu sníst a strávit, raději než ji slepě následovat (nebo stejně slepě odmítat). Pozřít koncepty, estetické trendy a technické vymoženosti, brát si z modernity šťavnaté maso plné živin a nestravitelné kosti vyplivnout a zahrabat do země.

Zhltnout cizí

„Zajímá mě jen to, co není moje,“ píše básník, myslitel a kulturní agitátor Oswald de Andrade v Antropofagickém manifestu (Manifesto Antropofágo) z roku 1928. Do kulturní roviny zde přenesl symbolickou logiku lidožroutského rituálu, rozšířeného napříč předkolumbovskou domorodou Amerikou (mimo jiné mezi lidem Tupinamba). Tento obřad byl totiž vždy především symbolický: jeho cílem nebylo nějaké hrubé obžerství ani utilitární snaha o nasycení, plnil spíše metafyzickou funkci. Kromě pomsty nepříteli šlo o to inkorporovat jeho „vitální esenci“: bylo tedy na místě si dvakrát rozmyslet, koho jsme snědli, a konzumovat pokud možno jen mocné nepřátele.

Zajatce zahrnul kmen vší starostí a pozorností, dobře jej krmil, dokonce mu nabídl ženy. Když došlo k samotnému aktu oběti, zabíjející byl tím jediným, kdo se vyvaroval pojídání masa. Namísto toho se po rozbití lebky nepříteli odebral do samoty lesa, kde podstoupil metafyzickou proměnu. Během ní se musel naučit vidět sama sebe perspektivou zabitého (například pomocí rituálního zpěvu, v němž zaujímal úhel pohledu oběti a oslovoval sebe sama jako „on“). Po návratu vrah získal všemožné kosmologické a osobní atributy nepřítele, jeho písně, trofeje, rituální výsady, stejně jako nové jméno. Cílem tedy bylo se naučit myslet z druhé strany, ze strany druhého: rituál vyjadřoval logiku stávání-se a diference, stojící v příkrém protikladu vůči tradiční evropské metafyzice identického a neměnného. 

Pokud se Andrade v Manifestu poezie brazilového dřeva (Manifesto da Poesia Pau-Brasil) z roku 1924 stavěl za určitý nacionalismus – přestat slepě imitovat evropskou kulturu, vrátit se k lokálním domorodým kořenům a nalézt tak poezii pro export – v Antropofagickém manifestu se naopak ústředním tématem stalo přivlastnění cizího. Brazilskou kulturu zde ukázal jako bytostně hybridní: lokálně situovanou a osobitou, ale zároveň zbavenou jakékoli fixní esence, otevřenou globálním vlivům. Slovy manifestu „jediná antropofagie nás spojuje“. Antropofagické myšlení se tak od počátku zabydlelo v určitém paradoxu: bylo pralesní a domorodé, stejně jako futuristické a queer. Jako tupijský kanibal vždy vyhledávalo vnějšek a nová určení. Andradeho ideálem byla postava „technologizovaného barbara“ – dnes bychom mluvili o jakémsi domorodém kyborgovi.

Původ antropofagismu můžeme stopovat k Týdnu moderního umění (Semana de Arte Moderna) v São Paulu roku 1922 – sté výročí této „iniciační události“ brazilského modernismu jsme letos oslavili. Antropofagické hnutí, v jehož čele Andrade stanul, záhy pohltilo výdobytky tehdejšího evropského avantgardismu (zejména surrealismus), jež transformovalo vlivem domorodé estetiky a tropického klimatu. Mezi lety 1928 a 1929 skupina publikovala magazín Revista de Antropofagia, v němž předestřela svou vizi antropofagismu jako komplexního revolučně-estetického programu, zahrnujícího však vedle umění, literatury a mýtu také svébytnou antropologii a filosofii.

Kroužek se zanedlouho rozpadl. Jeho myšlenky ale našly úrodnou půdu v šedesátých letech napříč mladou brazilskou alternativní scénou a popkulturou. Nejslavnější přímou reinkarnací původního modernistického impulzu byl tropikalismus, hnutí známé především svým hudebním projevem, ale zahrnující také film, divadlo nebo literaturu. Hudebníci jako Gilberto Gil, Gal Costa, Tom Zé nebo skupina Os Mutantes si přivlastnili severoamerický psychedelický rock, aby jej proměnili působením afro-brazilské rytmické senzibility, brazilské populární hudby nebo bossa novy. 

Antropofagismus pak byl po dlouhá desetiletí chápaný jako primárně estetický žánr, svého času hrozící vyprázdněním a redukcí v pouhou komoditu. Jak ovšem upozorňuje Pedro Neves Marques ve sborníku anglicky přeložených textů hnutí The Forest and the School (2014), současná ekologická a civilizační krize dovedla novou generaci jihoamerických filosofů k tomu, aby se na lidožroutství začala znovu dívat jako na v pravém slova smyslu filosofický – a v důsledcích pak politický – projekt. 

Mesiášství a nihilismus

Myšlenkově a teoreticky antropofagismus jistě předešel dobu: nehledě na jistou hrubost antropologických tezí, z nichž čerpal povědomí o „primitivní“ Amazonii, byl dost možná první vážně míněnou moderní snahou o překlad domorodé metafyziky do konceptuálního aparátu okcidentální filosofie (tvrdí tak alespoň populární brazilský antropolog Eduardo Viveiros de Castro, jehož teorie domorodého perspektivismu není podle jeho vlastních slov ničím jiným než antropofagismem v novém hávu). 

Devorace znamená mezikulturní překlad: konzumovat evropský logos, dekonstruovat konceptuální abstrakci trávicími šťávami „jiného“ myšlení. Dekolonizovat střeva od diktátu hlavy. Učinit myšlení tělesným: snést abstrakci zpátky na zem, znovu ji spojit s poezií, obrazem a rytmem, s procesy života, procesy požírání.

V textu své filosofické disertační práce Krize mesiášské filosofie z roku 1950 popisuje Andrade tradiční západní metafyziku jako mesiášskou: je živená touhou utéci všepřítomnému požírání, kdy v přírodě jedno zvíře konzumuje jiné, a to sice tím, že se vzneseme do transcendentní pozice, která je vnější vůči životu. Nietzsche a Heidegger mluvili o nihilismu, s jehož přízrakem v zádech touží moderní evropský člověk uniknout nebezpečné nepředvídatelnosti života do všemožných „zásvětí“ (ideální věčnost, čistota ideje, posmrtný život). Pokud je otcem mesiášské filosofie Platón, křesťanství jeho doktríny přebralo a popularizovalo. K dokonalosti je pak dovedl moderní kapitalismus, který mesiášství sekularizoval a který slíbil „věčný život“ mimo turbulence a nahodilosti přírody skrze tvrdou práci a hromadění majetku. 

rotože se mesiášství vyhýbá smrti, činí život bezkrevným. Antropofagická vize kosmu je naopak šťavnatá, plná barev a života, ovšem také za určitou cenu: jednou se jistě také já sám stanu pokrmem druhého.

Jak říká o kanibalské metafyzice Viveiros de Castro, kanibalismus hraje v Amazonii stejnou existenciálně určující roli jako solipsismus v evropské filosofii. Typicky evropský myslitel jako například Descartes se bojí, že v celém kosmu má duši pouze on sám (a může si být jistý vůbec tím?). Kosmická melancholie. Kanibalský rituál náleží k animistické kosmologii, která naopak přiznává duši extrémně širokému spektru bytostí – samozřejmě zvířatům, ale také rostlinám, duchům a dalším nadpřirozeným mimolidským entitám. Abychom žili, musíme jíst, to však znamená jíst duše. Zvířata jsou v poslední instanci lidé stejně jako my, i když je za normálních okolností jako lidi nevnímáme. Aby to tak zůstalo, je při pohledu na pokrm potřeba rituální obezřetnost. Metafyzický strach Amazoňana se naplňuje v moment, kdy se pojídané zvíře na talíři náhle promění v člověka. 

A třeba na nás potom sešle kletbu. Pokud je v animistickém temném lese všechno lidské a pestře oživlé, rozhodně to není důvod k útěše. Tam, kde jsou věci příliš živé, číhá smrt všude.

I would prefer not to

Jak již bylo zmíněno, Andrade, podobně jako Max Weber nebo Georges Bataille, přisuzoval podíl na vzestupu moderního kapitalismu protestantské pracovní morálce. V Krizi mesiášské filosofie využívá portugalskou slovní hříčku: základ slova ócio (volný čas) je obsažený ve slově sacerdócio (kněžství) a také negócio (byznys). Kněžství plní ve středověku funkci posvátné zahálky zasvěcené Bohu. Reformace nahrazuje posvátnou zahálku posvátným byznysem, který je doslova negací zahálky. Nepřítelem nového puritánství je všechen „bezúčelný“ karnevalový exces, ovšem jak Andrade naznačuje, také samotná filosofie a poznání. Zahálku bychom totiž neměli chápat v čistě negativním (pasivním) smyslu: v řečtině pro ni existuje výraz scholé, který je také základem slova škola.

Současný brazilský filosof Carlos Coelho se v otázce politických důsledků antropofagismu odvolává na slavné „I would prefer not to“ z Melvillova Písaře Bartlebyho, což je fráze, jíž obyčejný úředník smete každou žádost o vykonání úkolu. V existenciálním gestu zastavuje každodenní automatismus světa práce. Raději bych se nezúčastnil: radši než nechat moderní technický svět nás pozřít a vyčerpat požadavkem neustálého výkonu (a kdo by snad přežil, toho posolíme prachem atomové apokalypsy), ať jsme to raději my, kdo pozře moderní technickou civilizaci. Abychom tak třeba ještě prokázali spravedlnost duchům tupijských kanibalů, stejně jako všech dalších eliminovaných ve jménu „civilizace“ (jejíž budoucí osud je dnes, eufemisticky řečeno, nahnutý).

Zkonzumovat svět z místa jemu vnějšího, podřízeného principu ócio spíše než negócio: kde postoj „I would prefer not to“ vždy již otevřel prostory nepředvídatelným setkáním – a tedy magii. Proměnit z těchto prostorů konec světa ve velkou hostinu, provázenou tancem a znovuobjevenými rituály. Pozřít a transformovat technologické a intelektuální dědictví západní modernity ve shodě s požadavky imaginace, poznání a hry. Večer se pak uložit ke spánku v hamakách a za snění se ještě olizovat, aby nás možná ráno probudilo nové slunce. Nebo nás slunce překvapí už o půlnoci: pokud se ještě před tím dobře najíme, uděláme tím pro sebe to nejmenší.
---
David Šír (* 1993) vystudoval elektronickou kulturu a sémiotiku na Fakultě humanistických studií Univerzity Karlovy. Věnuje se zkoumání na poli současné kulturní teorie, příležitostně publicistice, překladům nebo i kurátorství pro básnickou platformu Psí víno. V centru jeho zájmu je moment setkání moderního s ne-moderním: setkání evropské filosofie (Gilles Deleuze, Francois Laruelle) s domorodým myšlením (zejména z Amazonie) a digitální kultury s radikální ekologií.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít