Varovná sebevražda kompostujícího právníka
Protestní sebeupálení amerického právníka Davida Buckela prošlo v médiích, zejména českých, téměř bez povšimnutí. Je na místě paralela s činem Jana Palacha?
Newyorský Prospect Park se v noci vyprázdní, nad ránem ho oživí první běžci. Loni 14. dubna za rozbřesku se v parku objevil obraz ještě bizarnější: seriózně vyhlížející, elegantně oděný vysoký muž tlačí před sebou nákupní vozík a v něm velký igelitový sáček.
V 6:08 přijal operátor newyorské pohotovostní linky 911 zprávu, že v parku hoří člověk. Přivolaní policisté měli snadnou práci: kromě triviálního nálezu nože, klíčů a telefonní karty objevili v nákupním košíku pečlivě zabalené úřední doklady potvrzující identifikaci, prohlášení a ručně psaný vzkaz, na němž stálo: „Jmenuji se David Buckel a právě jsem se upálil v protestní sebevraždě.“ Připojena byla douška: „Omlouvám se za ten nepořádek.“ V e-mailu, který David Buckel odeslal za svítání redakcím The New York Times, The New Yorker a jiných významných deníků, vysvětloval důvod svého činu: „Umírám předčasně a zabíjejí mě fosilní paliva: má smrt je odrazem toho, co si sami způsobujeme.“ Policie nepochybovala: spálené tělo patřilo známému právníkovi, který donedávna pracoval pro organizaci Lambda Legal, obhajující práva LGBT – leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů. Veřejnost znala Buckela jako hlavního advokáta v kauze mladého transsexuála zavražděného v Nebrasce, která inspirovala oscarový film Kluci nepláčou. Vědělo se, že Buckel žije poblíž parku v malém cihlovém domku se svým partnerem Terrym Kaelberem, dvěma lesbickými ženami a dospívající dcerou.
Puntičkář milující kompost
Potíž byla s prázdnou černou igelitkou v nákupním vozíku. Policii, která si Buckela spojovala se světem práva a zákonů, nenapadlo, že by vysvětlení pro podivné chování měla hledat jinde. Když v roce 2008 končil David Buckel s právnickou praxí, začal se intenzivně zajímat o environmentální otázky. Zaujalo ho kompostování, zázračná přeměna odpadů velkoměsta, slupek zeleniny, pomerančové kůry, kávového lógru a zbytků po grilování, na voňavý, živinami bohatý substrát, plný pozorovatelného i neviditelného života. Povzbuzen výzvou Baracka Obamy k dobrovolnictví vybudoval v Brooklynské botanické zahradě komunitní kompostovací středisko, největší ve Spojených státech, které ročně zpracovalo 225 tun organického odpadu. Středisko, ležící v sousedství Prospect Parku, bylo postaveno na práci dobrovolníků, používalo solární a větrnou energii. „David věřil, že když se lidé zapojí do smysluplné fyzické a sociální práce, když se kolektivně budou starat o kompostování, radikálně to prohloubí jejich pochopení potravního řetězce i klimatických změn a posílí jejich angažovanost,“ říká Nancy Romerová, zakladatelka organizace Brooklyn Food Coalition.
David vše do detailu promyslel a funkčně zorganizoval. Na fotografiích a videosnímcích vidíme specifickou estetiku, pravidelné řady hromad kompostu, mezi nimi dokonale umetené chodníčky, podle velikosti seřazené pracovní nástroje, vidle, lopaty a kolečka, kontejnery se zralým substrátem tříděné podle velikosti a barvy. Buckelovo spořádané kompostování se liší od zahrádkářské improvizace, která spoléhá na to, že ležérní přístup vykompenzují přírodní procesy, že řád dodají odpadovému neladu procesy tlení.
To základní však měl David se soukmenovci, kompostujícími kdekoliv na Zemi, společné: měl ke kompostu citový vztah. Je radost podstrčit životodárný substrát rostlině, podpořit vegetativní růst. Brooklynská kompostárna svůj produkt organizovaně transportovala na komunitní zelinářské záhony rajčat, salátu a mangoldu, ale David Buckel a jeho nejbližší spolupracovník Domingo Morales kompost roznášeli, kam se hnuli. Nosit v igelitce kompost do veřejného parku je jistě činnost pošetilá. Ale David zřejmě přilepšoval rostlinám i ve chvílích, kdy se hotovil k sebevraždě. Jiná interpretace vyprázdněného pytlíku má za to, že v kruhu rozprostřenou kompostní zeminu sebevrah použil jako zábranu šíření ohně.
Kdo znal Davida Buckela blíž, hovoří o jeho charakteristickém zjevu a o paradoxních rysech jeho povahy. K soudu se vždy dostavil v bezvadném, barevně vyladěném oděvu, jeho pracovna byla uklizená, až sterilní. Sám říkal: „Kdybych nebyl právník, asi bych byl inženýr.“ Cokoliv dělal, bylo prý detailně racionálně promyšleno až na hranici obsese. David postupoval systematicky i při myšlence na sebevraždu. S předstihem si vyhlédl pokračovatele, zasvěcoval ho do provozu, řízení a administrativy kompostování, kompletoval adresář. Pro Davidovo puntičkářství bylo příznačné, že osudného rána 14. dubna poslal svému nástupci omluvu, že ten den nepřijde do práce.
Přesnost a akurátnost David Buckel spojoval s odvážným idealismem a se smyslem pro humor. „Byl vášnivý a velice idealistický,“ říká Evan Wolfson, který s Buckelem pracoval v Lambdě Legal. Kolegové právníci i někteří ekologičtí aktivisté mu měli za zlé, že nedokázal hledat kompromisy a taktizovat. Běžná pragmatická praxe advokátů, hledající mezery v zákonech, mu byla cizí. Jeho úspěchy spočívaly na schopnosti pozorně naslouchat; jeho silnou stránkou, posílenou praxí advokáta, byla empatie.
S environmentálním hnutím sympatizoval Buckel jako právník i jako soukromá osoba; znepokojovaly ho změny v ochraně přírody po nástupu prezidenta Trumpa. Měl odpor k plýtvavému americkému blahobytu, lunch si nosil modrém plastovém sáčku, ve kterém dostal ráno noviny, do práce chodil pěšky. S rostoucím znepokojením sledoval změny klimatu, s trpkostí si kladl si otázku, jak je možné, že nikoho nezajímají.
Nový Palach?
Český environmentalistický publicista Lukáš Senft ve své facebookové vzpomínce rok po právníkově smrti konstatuje, že pro Buckelův sebevražedný čin nám chybí „správná slova“, která by jej dokázala dostatečně vystihnout. Pochopitelně: psychologie a sociologie rozpracovaly téma sebevraždy, altruismem se zabývá filosofická etika, ale sebevražda motivovaná environmentálním altruismem, to tu ještě nebylo. Pomohou nám k utvoření názoru analogie?
Dost kulhají, bývají mimoevropského původu a my na ně hledíme s nechápajícím respektem. Environmentální původ mají sebevraždy tisíců australských a indických farmářů; jsou projevem zoufalství ze sucha a neúrody, avšak altruismem určitě nejsou. Protestní politická sebeupálení tibetských mnichů altruistickou povahu mají, ale environmentální motivaci nikoliv.
Selžou-li analogie, v pokusu pochopit Buckelovo jednání se obracíme k historii. Znovu se ukazuje, že náš pohled na život je ovlivněn křesťanstvím víc než tradicí antickou. Buckel chápal sebevraždu v duchu filosofie pozdního Říma jako úctyhodný čin („honorable act“). Byl mu blízký postoj stoicismu, podle něhož má jedinec bezvýhradné právo svobodně rozhodovat o způsobu svého života i o tom, kdy a jak ho ukončit. Ve svém prohlášení napsal: „Doufám, že je to úctyhodná smrt, která může posloužit ostatním.“ Křesťanství antický pohled odmítlo, pod jeho vlivem dodnes pohlížíme na sebevraždy s odsudkem a na sebevrahy skoro s jakousi štítivostí. Maryčka Magdonova patří za hřbitovní zeď. Zdá se, že podle většinového názoru tam patří i David Buckel. V diskusi na sociálních sítích čteme věty jako: „Klimatický šílenec se upálil…“
U nás se novináři dotkli dramatické události v Prospect Parku jenom zběžně, na úrovni senzačního zpravodajského sdělení. Komentář byl publikován z pera Zuzany Vlasaté v Deníku Referendum a Martina Uhlíře v Respektu. Je pro nás zajímavé, jak se po roce, v dubnu 2019, k tématu vrátil The Guardian obsáhlým esejem Olivera Conroye: čin Davida Buckela uvedl do souvislosti se sebeupálením Jana Palacha.
Ano, máme Palachovo náměstí, Palachovy ulice, Palachovu posmrtnou masku, Palachův hrob, Palachovy koleje. Když Jan Palach splnil roli symbolu, dalších „pochodní“, Jana Zajíce a Evžena Plocka, nebylo třeba, upadly v zapomnění. Psychiatrickou interpretaci, která by zpochybnila Palachův politický význam, jsme nepřipustili. „Nejsem sebevrah!“ opakoval Jan naléhavě v popáleninovém centru. Frustrace národa a potřeba sebepotvrzení přemohla hlubinnou nevoli, kterou Evropané k sebevraždě chovají; církevní představitelé přehlédli nekřesťanskou povahu Palachovy sebevraždy, kardinál František Tomášek doprovodil Janovu rakev za zvuků pražských zvonů. Evangelický teolog Jakub Trojan, který Palacha pohřbíval, neviděl v Palachově činu „sebevraždu ze zoufalství, ale sebeoběť, která má úžasnou hodnotu“. Obecný význam Palachova činu vyzdvihl v neděli 26. ledna 1969 papež Pavel VI. Etická teologie oživila téma táhnoucí se od dob patristiky, které rozlišuje „sebevraždu“, „sebeoběť“ a „mučednictví“. Do debaty se připojili například teologové Josef Zvěřina, kardinál Josef Beran, biskup Štěpán Trochta i evangeličtí filosofové Ladislav Hejdánek a Erazim Kohák.
Pro politicky motivovanou protestní sebevraždu, jejímž záměrem je oslovit co největší počet lidí, je důležitý způsob a místo provedení. Sebeupálení na frekventovaném místě je tradicí ověřený efektivní způsob, jak upoutat pozornost. Dramatická fotografie mnicha Thich Quang Duca, protestujícího proti perzekuci buddhistů v jižním Vietnamu, se stala inspirací pro sebevrahy všude na světě. Jan Palach se rozhodl pro Václavské náměstí u rampy Národního muzea ve 14:30, v době největšího ruchu, kvaker Norman Morrison spáchal sebevraždu na protest proti válce ve Vietnamu naproti Pentagonu. Na podzim 1968 se Ryszard Siwiec upálil na protest proti invazi sovětských vojsk do Československa na varšavském stadionu. David Buckel se upálil před úsvitem v ústraní vylidněného parku a spolehl na šíření svého sdělení prostřednictvím elektronické pošty a medií. Nešlo mu o pozornost přihlížejících, kolemjdoucích se stranil. Zapálil na svém těle benzin, aby obrátil pozornost k používání fosilních paliv.
Jan Palach adresoval konkrétní požadavky politikům („okamžité zrušení cenzury, zákaz rozšiřování ZPRÁV“) a stanovil termín pro jejich realizaci. Od „lidu“ očekával, že se probudí z letargie a politiky podpoří generální stávkou („jinak vzplanou další pochodně“). Buckel neformuluje konkrétní požadavky; o environmentálních problémech hovoří prostřednictvím změn klimatu a používání fosilních paliv. Několikastránkové prohlášení jindy tak exaktního právníka se kupodivu neodvolává na čísla, na statistiky o globálním oteplování, ale neobsahuje ani vykřičníky. Podle Olivera Conroye prozrazuje frustraci z lidské povahy a hořkou rezignaci.
Přijmout odkaz Jana Palacha se nám nezdálo těžké – lid byl ochoten v den pohřbu znovu vyjít na náměstí. David Buckel lid zaskočil. Jeho sebevraždu vytěsňujeme a schováváme se přitom za křesťanské hodnoty. Buckelovo protestní sebeupálení cítíme jako nepříjemný osten, jako výčitku vůči způsobu, jímž každodenně žijeme.
Věnováno památce Kristiny Klosové
_______________________________________________________________________
Hana Librová (*1943) je vzděláním bioložka a socioložka. Po absolutoriu oboru fyziologie rostlin pracovala krátce v Hydrobiologickém ústavu ČSAV v Třeboni. Dlouhodobě se na Masarykově univerzitě věnuje sociologickým aspektům environmentálních problémů. Tématem vztahu lidí ke krajině se zabývá v knihách Sociální potřeba a hodnota krajiny (1987) a Láska ke krajině? (1988). Především se však badatelsky i pedagogicky orientuje na environmentální souvislosti způsobu života. Výsledky dlouhodobého terénního výzkumu ekologicky příznivých forem života jsou shrnuty v trilogii Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994), Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003) a Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti (2016). Poslednímu zmiňovanému titulu udělila Česká sociologická společnost Cenu za vynikající knižní publikaci.
