Rekomando Václava Křenka
Jak do počtu básní, tak i do počtu slov velice skromný a úsporný básnický debut Anny Gažiové – Jak vrabec na šlahounu svlačce – nabízí pestrou paletu interpretačních hloubek k objevování. Jednu z hlavních rolí v této knize hraje bezesporu vztah potenciálního prostoru a duchovního pohybu nebo snad i reverzně vztah duchovního prostoru a potenciálního pohybu.
Přestože se na první čtení celá sbírka může jevit poněkud staticky, opak je pravdou. Jednotlivé texty sice strukturují často vycizelované obrazy míst, tím však zároveň čtenáře ponoukají k jakési podvědomé transkripci zakódovaných mytologií popisovaných toposů. Číst tuto sbírku znamená vydat se společně s Annou na pouť. Na cestu po fragmentech mytologických prostorů a být tak s každým slovem neustále v pohybu. Když se na jedné z prvních stran čtenář ocitne na Jihu, jak se také nazývá první ze tří částí, do nichž je sbírka rozčleněna. Vystoupá textem na „Mařský vrch“, kde se kolem mihne „svatá Máří“, aby vzápětí o pár stránek dál v druhé části, v Glasgow, na plážích „sbíral kůstky a drahokamy z lahví“, a jasně tak vystupuje na povrch, že se nejedná jen o cestu topografickou, nýbrž také duchovní objevování jak křesťanských, tak i pohanských principů.
Ono zmiňované budování transcendentních prostor je docíleno hlavně díky nakládání s přírodními motivy, podobně jako se tomu děje například v Jeřábech Jana Zahradníčka. Paralel těchto dvou sbírek lze nalézt hned několik. Vedle malicherné spojitosti v názvu, kdy jména obou knih obsahují zástupce ptačí říše či jemné katolické tóny, které poezii mladé básnířky nelze upřít, je tím hlavním spojníkem bezpochyby nakládání s popisy vnějšího světa. V Jeřábech básník konstruuje přírodní obrazy tak, aby vyvolávaly dojmy sakrálních staveb. Příroda a duchovno se propojují, les například vytváří baziliku. A právě na velice obdobném principu funguje i poetika Anny Gažiové, která z její nenápadné knížky činí snad až spirituální zážitek.
Anna Gažiová, Jak vrabec na šlahounu svlačce, Dobrý důvod, 2022.
