Ukrajinští penzisté a penzistky v Česku čelí obtížnému stáří. Odsoudil je k němu lhostejný systém
Stavějí domy, udržují v nich pořádek, pečují o nemocné a drží český průmysl v chodu. Ukrajinští obyvatelé a obyvatelky jsou pro českou společnost nepostradatelní – ovšem jen do chvíle, než zestárnou. Namísto odpočinku pak senioři a seniorky čelí lhostejnému systému, v němž chybí důraz na důstojnost. Příklady z Finska či Polska přitom dokazují, že celoživotní práci lze ocenit spravedlivěji.
Cestu k důstojnému stáří lidem, kteří pracovali ve více zemích, komplikuje nejen jejich atomizovaná profesní dráha, ale také neprostupné mezinárodní smlouvy, o jejichž obsahu navíc chybí mezi pracujícími širší povědomí. Jednou z nich je i Mezinárodní smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená s Ukrajinou na počátku milénia.
Bilaterální dohoda mezi Ukrajinou a Českou republikou, týkající se mimo jiné starobních důchodů, se na první pohled zdá férová. Princip fungování smlouvy spočívá v rozdělení zodpovědnosti. Každý stát se postará o to, aby jeho penzisté a penzistky dostávali důchod podle v něm odpracovaných let – česká strana vyplatí část za práci v Česku, ukrajinská za práci na Ukrajině. V době dosažení důchodového věku se penzista či penzistka rozhodne, kde o zaslouženou peněžní pomoc ve stáří požádá. Pravidla ustrnulá v minulosti a nedbající na žitou realitu však lidem s kariérou překračující hranice přisuzují spíše almužnu než penzi.
Pohnutý život Mariji a Ukrajina v devadesátých letech
Jednou ze seniorek, jež dostávají takzvaný český dílčí důchod, je i čtyřiasedmdesátiletá Marija, kterou stejně jako řadu dalších ukrajinských sezonních pracovnic v devadesátých a nultých letech do Česka přivedla strukturální změna ukrajinské ekonomiky – přechod z plánovaného na tržní hospodářství. „Odjela jsem, protože továrna na výrobu kondenzátorů, kde jsem pracovala, ukončila výrobu. Spousta pracovních pozic tehdy zanikla,“ vzpomíná Marija na ekonomickou transformaci.
Osamostatněná Ukrajina v devadesátých letech podle Světové banky prošla jednou z nejhorších ekonomických depresí na světě. V letech 1991 až 1999, tedy v období, kdy Marija odjela do Česka, klesl hrubý domácí produkt Ukrajiny o 60 procent. „Dopad poklesu HDP na obyvatele Ukrajiny byl drtivý. Míra chudoby se zvýšila a v roce 1999 postihla už 27 procent populace,“ stojí ve zprávě Světové banky z roku 2006.
Mezi všemi transformujícími se zeměmi, a dokonce i mezi zeměmi bývalého Sovětského svazu, byl ekonomický propad Ukrajiny jedním z nejhlubších a nejdelších. „Relativně úspěšně se transformující země – jako Česká republika, Estonsko, Maďarsko či Polsko – rychle zavedly přísná rozpočtová omezení na velké veřejné podniky a privatizovaly je. Ukrajina naopak tyto podniky podporovala přímými dotacemi, úvěry a daňovými úlevami,“ pokračuje hodnocení Světové banky. I proto se migrační toky upnuly mimo jiné na Česko, které transformaci zvládlo poměrně dobře.
Do tuzemska se Marija jako kvalifikovaná dělnice přestěhovala na konci minulého století a ve své pracovní dráze pokračovala jako zahradnice ve firmě, která pěstovala sazenice stromů. Firma však časem ukončila činnost a asi pětapadesátiletá žena si musela hledat jinou práci. Našla ji ve vepříně, kde musela v náročných podmínkách pracovat v noci.
Dnes má čtyřiasedmdesátiletá penzistka za sebou dlouhé roky pracovního života v Česku, a před patnácti lety si zde proto požádala o důchod. „Na začátku jsem dostávala necelou tisícovku českých korun, postupně mi ale důchod rostl o padesát nebo sto korun,“ vypočítává. Teď dostává penzi ve výši asi dvou tisíc korun. Sumu, již dostává od českého státu za práci v tuzemsku, nazývá mezinárodní smlouva dílčím důchodem. Právě ten dostává Marija. Druhou část, taktéž dílčí důchod, dostává z Ukrajiny.
Kdyby pracovala v Česku po celou dobu své pracovní dráhy, dostávala by takzvanou plnou penzi. Tu tvoří dvě části – podmíněná a nepodmíněná část. Jenže u lidí s dílčím důchodem krátí český sociální systém také nepodmíněnou část, který penzista či penzistka s plným důchodem dostává nezávisle na odpracovaných letech práce.
„Na systém se nezlobím, dostávám podle toho, kolik jsem odvedla,“ říká Marija s pokorou. I vzhledem k výše uvedenému však faktem zůstává, že seniorka či senior s plným důchodem by o část nepodmíněného dílu penze „ochuzen“ nebyl. I to je důvod, proč bývá dílčí důchod tak malý.
Socioložka Adéla Chvílová Kolářová z Masarykovy univerzity v Brně proto doporučuje vážit, jakou strategii zvolit při žádosti o český důchod v případě, že člověk má pracovní zkušenosti v zahraničí. Cesty jsou totiž dvě. Někdy se vyplatí počkat si na český plný důchod a požádat mezitím o ten ukrajinský. To znamená nepožádat o český dílčí důchod, ale pracovat ještě pět let i po dosažení důchodového věku a požádat až o plný důchod, aby nebyla krácena ona nepodmíněná část. V takovém případě seniorovi či seniorce bude stačit dvacet odpracovaných let místo pětatřiceti.
„Takzvaný vyčekaný důchod bývá nižší, ale je to cesta, jak získat důchod dříve než za pětatřicet let. Navíc se jedná o důchod vypočítaný jen z výdělků v Česku; pro mnoho lidí to ve výsledku může být výhodnější než dílčí důchod,“ upozorňuje Chvílová Kolářová s tím, že je proto dobré obrátit se na poradnu pro přistěhovalce, kde budoucímu penzistovi či penzistce poradí a spočítají obě varianty. Poradny pro cizince a cizinky jsou v každém krajském městě, ale také v menších městech. (Přehledný seznam je k nalezení například na stránkách Národního pedagogického institutu.)
Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), jež má na starosti také vyřizování „mezinárodních důchodů“ eviduje celkem 6 639 lidí, kteří dostávají důchod na základě výše zmíněné mezinárodní smlouvy. Uvedené číslo však zahrnuje také Čechy s důchodem vypláceným z Ukrajiny. Lze se však domnívat, že tvoří menšinu v rámci skupiny.
Redakce Revue Prostor se ČSSZ ptala také na to, jak vysoké jsou důchody, které vyplácí česká strana. V průměru český dílčí důchod činí 8 197 Kč. Polovina lidí v této skupině (medián) však pobírá starobní důchod menší než 5 553 Kč.
Poměrně velké změny se dočkali všichni penzisté a penzistky v loňském roce, kdy zákonodárci navázali základní část důchodu na průměrnou mzdu. Ta nyní představuje desetinu průměrné mzdy – v roce 2026 je to 4 900 Kč. „Minimální měsíční výše [plného – pozn. red.] důchodu přiznaného v roce 2026 tedy činí celkem 9 800 Kč,“ stojí na webu ČSSZ.
Matematicky spravedlivé, sociálně nikoliv
Realita penzistek a penzistů s mezinárodním důchodem je však odlišná. U těchto lidí, zejména těch, kteří pracovali jako OSVČ, ani souhrnný důchod z obou zemí často nestačí k tomu, aby pokryl „výživu a ostatní základní osobní potřeby,“ jak to popisuje zákon o životním minimu. Pro nízkopříjmové důchodce jsou samozřejmě k dispozici další nástroje sociálního systému. Nicméně ani jeden z oslovených penzistů je nevyužívá a místo toho pracuje nebo spoléhá na pomoc rodiny.
Využívání ostatních nástroj navíc komplikuje jiný zákon – zákon o pobytu cizinců, který mj. upravuje podmínky udělení trvalého a jiných typů pobytů. „Čerpání sociálních dávek by mohlo vést ke zrušení povolení k pobytu přistěhovalcům, kteří nemají české občanství. Mnoho lidí o možnosti požádat o sociální dávky ani neví, nebo ji nechce využívat,“ varuje na úskalí systému Chvílová Kolářová.
Kvůli velmi nízkému důchodu proto penzisté a penzistky volí různé strategie, jak přežívat. Část z nich se například vrátí na Ukrajinu, kde je nižší cenová hladina. Nicméně některé výrobky a zejména léky jsou ve válkou sužované zemi mnohdy dražší nebo podobně drahé jako v Česku.
„Penzisté volí návrat do země původu, kde jsou ale často osamělí, nebo je podporuje rodina zde v Česku; někdy také pracují až do vysokého věku. Někteří starší lidé přejíždí mezi dvěma státy, čímž reagují na životní náklady, vnímanou kvalitu různých služeb (typicky zdravotnictví), povinnost pečovat o vlastní rodiče a také na stesk po životě v zemi, kterou mají rádi, ale kde nejsou úplně doma,“ popisuje socioložka.
Návrat na Ukrajinu jako strategie
Fakt, že ukrajinští penzisté a penzistky volí návrat do země původu, potvrzují také statistiky Českého statistického úřadu (ČSÚ). Podle něj se počty cizinců od věku pětapadesát let snižují, a to zásadně. Část z těchto lidí pravděpodobně získá české občanství, část zemře a část se trvale odstěhuje z Česka, a zanikne jim tak povolení k pobytu.
Cestu návratu zvolil také Oleksandr, který se po přiznání důchodu rozhodl vrátit na Ukrajinu, kde už čtvrtým, respektive dvanáctým rokem zuří válka.
„O důchodu jsem začal přemýšlet teprve posledních pět let, předtím jsem o tom neuvažoval. Ani o důchodovém systému jsem toho moc nevěděl. Myslel jsem si, že budu dostávat plný český důchod. Kamarádi v Německu nebo USA třeba říkali, že mají plný důchod už po pěti nebo osmi letech práce,“ popisuje Oleksandr.
Mladším lidem se zahraniční pracovní zkušeností Olexandr vzkazuje, aby si vybírali zaměstnání, ve kterém se dbá na lepší sociální pojištění. Upřednostnil by spíše práci v rámci zaměstnaneckého poměru než podnikání. Varuje také před prací v neformální ekonomice.
Jde to dělat jinak?
Přestože se může zdát, že mezinárodní právo stojí spíše na straně myšlenky poměrného dělení a zastání není ani u Mezinárodní organizace práce, existují příklady dobré praxe, jak k penzistům a penzistkám s mezinárodní pracovní zkušeností přistupovat lidštěji.
Takovou zemí je například Finsko, které drží nad všemi v důchodovém věku ochrannou ruku a zajišťuje jim takzvaný státní, a hlavně také garantovaný důchod, který je penzistovi přiznán, pokud jeho penze nedosahuje částky asi tisíce eur (v přepočtu zhruba 24 000 korun). Takový systém by se dalo nazvat doplatkovým, zajišťuje totiž doplatek k příliš malé penzi. Ačkoliv nemyslí cíleně na penzisty a penzistky s mezinárodní penzí, v plošném důsledku zajišťuje důstojný důchod i pro ně.
Lépe zachází s lidmi s mezinárodní pracovní zkušeností i sousední Polsko, které má institut minimální penze, pro niž je potřeba získat dvacet let sociálního pojištění u žen a pětadvacet let u mužů. Polský přístup tedy alespoň snižuje délku potřebné pojistné doby a zároveň je štědřejší. Minimální důchod tam činí v přepočtu více než 10 000 korun za výrazně kratší dobu, než je požadována v Česku. (Stručné vysvětlení českého důchodového systému nabízí Sdružení pro integraci a migraci.) Nutno však poznamenat, že polský systém myslí především na polské občanky a občany, kteří se vracejí ze zaměstnání v zahraničí zpátky do Polska. Svou plošností však zajišťuje lepší podmínky i pro ostatní obyvatele stejně jako finský model.
„Český důchodový systém vytváří představu jakési standardní životní dráhy. Ti, kdo se odchylují od této představy, pak ze systému vypadávají. Ať už to jsou přistěhovalci, občané Česka, kteří pracovali část života v zahraničí, lidé potýkající se s dlouhodobou nezaměstnaností či lidé, kteří jsou exekucemi vytlačeni z formálního trhu práce,“ vysvětluje Chvílová Kolářová.
I kvůli nim by politická vůle měla zvážit plošné systematické nástroje řešení příliš malých důchodů u všech penzistů, včetně těch s mezinárodní pracovní dráhou, neboť tato myšlenka je obsažena už v základním zákoně naší země. „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech,“ stojí hned v prvním článku Listiny základních práv a svobod. Pokud je důstojnost ústavně garantována, musí se promítat i do konstrukce důchodového systému. Ten sice vyčísluje celoživotní pracovní dráhu matematickými rovnicemi, důstojnost lidí by však v nich neměla chybět.
