Travis Jeppesen: Špatné psaní
Psát špatně je dobře
Travis Jeppesen je umělec, kritik, spisovatel a autor druhého svazku z kritické edice Centra pro současné umění Praha a Ceny Věry Jirousové Špatné psaní, který vyšel na sklonku roku 2023.
Ačkoliv jste o něm možná dosud neslyšeli, autor knihy Travis Jeppesen náš kraj zná – několik let na začátku tohoto tisíciletí totiž prožil přímo v hlavním městě České republiky. V tomto období, klíčovém pro jeho rozvoj v roli spisovatele i kritika (zejména výtvarného umění), psal mj. pro The Prague Pill, dnes již zaniklý dvoutýdeník o životě emigrantů v Praze, který přinášel také literární, satirický pohled na současné dění. Sám na tuto dobu vzpomíná následovně: „Když jste nastoupili do taxíku, aniž byste uměli slovo česky, mohli jste si být naprosto jistí, že vás oškubou – a to hodně. Lidé byli většinu času opilí nebo zfetovaní – nebo obojí, v halách Hlavního nádraží strašili prodejní muži i ženy, dealeři a zloději.“ (s. 12) A právě tuto náladu, včetně nedůvěry ve veškerou výkonnou moc, si Travis Jeppesen z Prahy pamatuje nejvýrazněji. (Tento poněkud zjednodušený až kýčovitý obraz Prahy doplňuje ještě výčet současných českých umělců, kteří pro Travise Jeppesena představují opoziční vzdor, přičemž zazní např. jméno výtvarníka Davida Černého, což by v očích mnohého současného českého čtenářstva mohlo vyvolat otázky, zvlášť když Travis Jeppesen kritizuje zejména mediální humbuk kolem umění.)
Pojďme se ale navzdory výhradám hned k prvním stranám knihy zaměřit na hlavní myšlenku celku, a sice že selhání (nebo selhávání) tvorby nemusí být nutně neúspěchem, ale naopak výhrou. To sice na první pohled působí jako motivační citát typu „chybami se člověk učí“ anebo prostá úvaha, že selhání je vlastně úspěch schovaný v hávu zkušenosti, ale Jeppesenovi nejde o motivaci. Má na mysli „špatnou“ literaturu, ale i špatný film nebo výtvarné umění, které takříkajíc vede mimo kánon a rozšiřuje obzory oboru i divácké zkušenosti. Název „špatné psaní“ neodkazuje jen na různé tváře tvorby, ale i na Jeppesena samotného, který chce být ze všeho nejvíc poctivým kritikem, tedy takovým, který se dle jeho slov „neuchyluje k zastíracím technikám mnohem jemnějších a tím pádem i přijatelnějších forem kritiky, k tak zvanému dobrému psaní.“ (s. 16)
Travis Jeppesen, jak píše v redakční poznámce Lenka Střeláková, „[b]ývá představován jako tvůrce, a tedy i první reprezentant objektově orientovaného psaní nebo jako autor, který usiluje o znovuzrození umělecké kritiky formou literární práce.“ (s. 270) Co je to „objektově orientované psaní“? Jeppesen sám ho ve svém životopise definuje jako „metafyzickou formu psaní-jako-ztělesnění, která se pokouší čtenářovi zprostředkovat vnitřní život objektů“ (s. 269) s tím, že sám je možná jeho prvním reprezentantem vůbec. Nemohla jsem si přitom nevzpomenout na esej Sergeje Treťjakova Biografie Objektu z roku 1929 , který prakticky říká něco obdobného, a sice že psaní je potřeba z pohledu věci, objektu, nikoliv z pohledu subjektu, hrdiny. Propojení Jeppesenovy literární praxe a kritiky zkrátka znamená, že artefakty podle něj žijí vlastním životem, tedy se všemi vnitřními i vnějšími konflikty, nesoulady, proměnami v čase, které sebou něco tak proměnlivého, jako je „život“, přináší. (Připomeňme také blízkost s termínem „objektově orientovaná ontologie“, souborem textů, konceptů, který se v nedávné době prosadil v současném myšlení jako snaha vymanit se s dualistické distinkce mezi subjektem a objektem, viz např. sborník esejů Objekt, jehož editorem je Václav Janoščík.)
„Špatnost je evolučním momentem změny“
Jeppesen chce, aby psaní o umění nebylo prosté, hladivé nebo líbivé, ale aby bylo uměleckou formou samo o sobě, tedy aby si v návaznosti na baudelairovskou tradici kritik (umělec) psal co chce a jak chce, ve jménu toho o čem píše. Kritika je pro Jeppesena uměleckým dílem a explicitně lituje toho, že přestala být „součástí literatury“. Zkrátka konstatuje všeobecné znehodnocení kritického slova (natož myšlení) a své vlastní umělecko-kritické texty možná právě z tohoto důvodu označuje jako „díla“. Místy přitom ve své argumentaci spíše provokativně pokulhává a vystačí si s přihlášením se k modernistické tradici manifestem, ale zájem o selhávání mu přičítám k dobru. „Tím, co v těchto textech každopádně rezonuje ze všeho nejvíc, je nutkavá potřeba navrátit se ke kritickému psaní, které je zároveň aktem tvorby a vynalézání v baudelairovském duchu. Z modernistické umělecké scény se zde obracím ke Gertrudě Stein, první Špatné spisovatelce, která porušila pravidla tím, že o umění psala stejně, jako by psala báseň nebo jeden ze svých nezařaditelných obrazů v próze.“ (s. 16)
Nakonec je Jeppesenova myšlenka ódou na psaní, na slovo jako „operativní sílu“ (s. 17), které jde napříč různými médii. Pozitivní definice špatnosti tedy spočívá zejména v absenci pravidel, v proměně divácké zkušenosti, v otřesu, které překračování hranic přináší. (Pokud jsme otřesu vůbec ještě schopni.) Jeppesen vyvolává a křísí uměleckou kritiku a vyžaduje na jazyce založenou práci, která se vzpírá komodifikaci i nudnému vytyčování polí, kde má právo působit a kde již nikoliv. Proti obyčejné kontextualizaci a informaci, jež běžně kritika přináší, chce stavět plasticitu jazyka, který vyzývá čtenáře k zážitku, jaký mu dokáže zprostředkovat pouze a právě slovo.
Špatnost uspěje v momentu, kdy se dostane do rozporu s normami. Ano, nakonec je to docela jednoduché: dělejte to, za co nejste chváleni, následujte skeptika, nechte se zlákat filozofií Fridericha Nietzscheho (na kterého se Jeppesen tu a tam odkazuje) a buďte špatní. Moje otázka Jeppesenovi by byla, co si počít s těmi, kteří svou nepřijatelnost prezentují jako ctnost, která jen dokládá správnost jejich umělecké cesty? Co si počít s těmi, kteří jsou díky této logice nekritizovatelní, neboť každá kritika je okamžitě vyvrácena jako pohoršení, a tedy znehodnocena jakožto „mešťácká“? Podobně poněkud vypadávají z Jeppesonova obzoru díla, jež neobsahují tento dark urge, ale jsou prostě důležitá a kvalitní, například svým dokumentárním dosahem, který nezvládne pokrýt ani žurnalistika ani humanitní věda. Špatné dílo je takové, které je morálně nepřijatelné. (Ale nevypadává z této provokace citlivost?) Špatné dílo je politicky podvratné. (Ale nevede tato myšlenka k pohrdání tzv. politickou korektností a nakonec k ignorování potřeb ohrožených druhých?) Špatné dílo je esteticky nepříjemné. (Ale nevede tato provokativní představa pouze ke kýči?) Jednoduše řečeno se dá s Jeppesenem v lecčem souhlasit, ale dalo by se také konstatovat, že otázky související s uměleckou kritikou a uměleckou tvorbou současnosti, jsou hlubší než tato extrapolace na dobré a špatné, ačkoliv je to příjemně popuzující východisko pro další myšlenkové kroky. (A jsem si naprosto jistá, že Jeppesen si toho je vědom a dovoluje si psát „manifest“.) Proti srozumitelnosti a tradici staví chaos a revoluci.
Divoké psaní
Jedním ze zajímavých momentů je esej „stávání-se-sobjektem“, která slouží prakticky jako manifest Jeppesenova myšlení. Napřímo se zde ukazuje Jeppesenova touha opustit pole významu a psát gesticky, někde mezi slovem a obrazem: „Můžeme vymyslet nový způsob, jak si představit tvořící bytost. Bytost-jako-objekt. Sobjekt. Stroj… model, který se vrací k fyzikalismu a popírá karteziánské dělení na tělo a mysl. Mysl je totiž jen extenzí těla a naopak. Divoké psaní by bylo především psaním těla. Takové, v němž tělo převáží nad myslí, tedy: samohyb tělo-mysl.“ (s. 96)
Tento samopohyb vnímání Jeppesen jako opuštění pole psychologie (a zde ve mně opět rezonují skoro sto let staré myšlenky Sergeje Treťjakova, představa objektu s polem působení, který je stejně angažovaný, jako jakákoliv jiná živá bytost). Rozměr života tedy už nepatří pouze lidem. „Jako mávnutím kouzelného proutku bychom mohli stvořit ‚divoké psaní‘, psaní, které přijde.“ Toto divoké psaní divokého spisovatele je nakonec gestem proti societě, tvorbou náhodnou proti teleologii tvorby, bez cíle uspět nebo se zalíbit. „Divoké psaní by bylo součástí hylozoistického obrozenectví, které probíhá i v jiných oborech, jako je filosofie (objektově orientovaná ontologie) a ekologie. Žádné hranice oddělující já od uměleckého objektu, zemi od nebe, stvořitele od stvořeného, už neexistují. Uvažujte o objektu jako o věci, která se neliší od vás, sobjektu.“ (s. 97)
Jeppesen chce nakonec pojmenovat, stvořit či znovu připomenout postavu umělce, která bude obdivuhodná svou špatností. Ve své umělecko-kritické praxi hledá příklady, jež porušují hranici mezi životem a uměním, nakonec tedy divoce interpretuje nejen díla, ale i biografie, a tak se jeho články (díla) podobají malým monografiím. Jádro předkládané knihy pak tvoří výkladové eseje jednotlivých uměleckých děl, ať už známějších či méně známých umělců, jako je opakovaně zmiňovaná Gertrude Stein, básnické hnutí Flarf, které se otevřeně hlásí k avantgardě spolu s autorem tohoto termínu básníkem Gary Sullivanem či například konceptuální poetiky Kennetha Goldsmithe. Jeppesen pátrá po rozšířeném poli psaní (termín Rosalind Krauss), po možnostech vstupu psaní do dalších uměleckých disciplín, po intermediálním, takzvaně netradičním prolnutí. V poslední kapitole knihy s názvem „Fiktokritika“ můžete dokonce ochutnat Jeppesenovo spisovatelství. Těžko ho popisovat, po důkladném školení Travise Jeppesena o tom, jak se má či nemá psát (natož psát o psaní) se trochu zdráhám cokoliv dodávat, a tak se slabošsky schovávám za kulantní frázi: zkuste si ho přečíst. Je to špatné. A to je možná dobře.
Travis Jeppesen: Špatné psaní
Centrum pro současné umění, 2023
Překlad: Jana Hlávková, Alžběta Stančáková
