Červotoč: Svrbění nespravedlností
Tvor, který nahlodává tělo jazyka, zvyšuje jeho tepovou frekvenci a probíjí v něm novou cestu narace; tvor, který se jako osten usídlil v těle postav, nedá jim klid a má sílu je podnítit k jednání měnícímu dosavadní řád světa. Španělská autorka Layla Martínez oživuje v mimořádně hutném archetypálním vyprávění románu Červotoč metaforu dřevokazného brouka a ve čtenáři bez skrupulí vysekává cesty ztotožnění s dějem.
___
„Když jsem překročila práh, dům se na mě vrhnul“ (s. 9)
Dům je v románu svébytnou postavou, nikoli místem, kde se odehrává děj. Od první věty je živý; zadržuje dech, je nahlodaný záští, neklidný, stahuje se v očekávání. Jeho stěny úpí, na schody není spoleh, dveře se křiví. Tímto neustávajícím pohybem zvedá vlny, jež dokážou pojmout nejen jeho živé obyvatelky – babku a vnučku, ale i mrtvé – matku, otce. Postavy nemají jména, ale jsou popsány archetypálně, svými vztahy. Určuje je vazba na druhé i jasně dané místo v celkové konstelaci. Mohla jsi to být ty, tvůj strýc, sousedka nebo bývalý manžel. Místo španělského domu lze dosadit divný dům kolegových prarodičů, ten poslední u cesty.
Prorůstání a prostupování jsou dva výrazné animální i naturální principy, které románu dávají na rovině obsahu i jazyka ohromnou dynamiku. Stejně tak doba, v níž se děj odehrává, dává tušit mytické bezčasí. Na jedné straně se tu rozdělává oheň, aby si v něm babka něco vyprosila, na druhé si na bolavou zubní stoličku vnučka svítí mobilem. Babce se zjevují svatí a dopředu ji připravují na to, co se stane, a zároveň do vesnice přijíždějí novináři z televize a mladí pracují v obchodu s oblečením Zara. Linie, která propojuje rozmlouvání se svatými a práci v Zaře, přitom působí přirozeně možná právě proto, že nic neopomíjí. Vše má v historii rodu své místo. Dědí se emoce, a právě ty kotví charaktery v čase a díky své intenzitě mají často poslední slovo.
„Prabába se užrala nenávistí k smrti a její muž zrovna tak. Zbytek rodiny umřel na nenávist, ale ne na svou vlastní, na tu druhých.“ (s. 83)
Pomsta jednajícího „já“ je pomstou i za všechny předky. Žijí totiž stále skrze vědomí a paměť těla svých potomků. Nejhlubším ponížením a největší pomstou je tedy přetržení této kontinuity u pánů, kteří vykořisťovali, nabírali na práci Peruánky nebo Kolumbijky a nevnímali pracující jako na lidské bytosti. Martínez tak do příběhu přináší velmi silný motiv zpochybnění principu moci a nadvlády mužů nad ženami. Každá ze tří žen si prokopává cestu za svobodou. Jsou citlivé k nespravedlnostem, lžím, pomluvám a zneužívání moci. Vědomí silného propojení se sebou samými, mezi sebou i s domem nakonec každé z nich ukazuje způsob, jakým v rozhodující chvíli života nesklonit hlavu, ale jasně jednat. Nejen pro sebe, ale i pro všechny, kteří přijdou.
„V tomhle domě totiž mrtví žijou příliš dlouhý čas a živí příliš krátce. My ženské, co jsme napůl mezi nima, neděláme to, ani ono. Dům nás nenechává umřít, ale ani žít mimo něj.“ (s. 79)
Layla Martínez. Červotoč. Přeložila Blanka Stárková. Paseka, 2024.
